Plnička zásobníku pro samopal ZK 383

Z poměrně pestré palety samopalů konstruktéra Josefa Kouckého (1904–1989) se shodným konstrukčním základem se do sériové výroby dostal během okupace pouze typ ZK 383, označovaný také ZK 383 sz (kde dodatková písmena znamenala zkratku slov stranový zásobník). Počátkem roku 1940 konstrukce samopalu vykrystalizovala do finální podoby, charakteristické odnímatelnou hlavní, uloženou v ochranném perforovaném plášti, originálně řešeným zpomalovačem kadence střelby, sklopnou dvojnožkou a zásobníkovou šachtou, přemístěnou na levou stranu do polohy svírající s horizontální rovinou ostrý úhel.

ZK 383 měl dvouřadý zásobník s dvouřadovým vyústěním a kapacitou 30 nábojů ráže 9 mm Parabellum (náboj vz. 08), jehož plnění jednotlivými náboji vzhledem k dvouřadému vyústění nebylo nijak problematické či obtížné. Ke zrychlení naplnění zásobníku zkonstruoval pravděpodobně Josef Koucký jednoduchou plničku, vyrobenou z ocelového plechu. V horní části měla obdélníkový tvar, kopírující vnitřní rozměry zásobníkové šachty, do níž se zasunul prázdný zásobník natolik, až západka plničky zapadla do vybrání v zadní stěně zásobníku. Obdélníkové okénko na boku sloužilo k vkládání nábojových pásků po šesti nábojích. Odpruženým zasouvačem pak stačilo vtlačit náboje do zásobníku, takže jedním zdvihem došlo k naplnění zásobníku šesti náboji. Samotný nábojový pásek pak vypadl z prostoru plničky protilehlým okénkem. Plnička měla ve spodní části aretační západku, jež umožňovala zajištění vysouvače ve stlačené poloze, což zmenšovalo celkové rozměry plničky při uložení či pro účely transportu. Jednoduché nábojové pásky, lisované z jednoho kusu plechu, zřejmě Zbrojovka Brno za války vyráběla pouze v souvislosti s dodávkami střeliva společně se samopaly.

Samotnou konstrukci plničky přihlásila továrna k patentové ochraně až v první polovině roku 1943, takže v příslušenství dodávek pro Bulharsko, největšího válečného odběratele samopalu ZK 383, je nenacházíme. Slovenské armádě však dodala zbrojovka dodatečně v roce 1943 k 190 samopalům z objednaných 200 kusů odpovídající počet plniček. Z dostupných informací je zřejmé, že továrna za války rozpracovala plničky ve stejném rozsahu jako samopaly, avšak po skončení okupace nabízela MNO v září 1945 kromě rozpracovaných 2695 samopalů včetně příslušenství v celkové ceně 5 929 000 K pouze 200 plniček zásobníků za 53 000 korun. Samopaly ZK 383 se podařilo zbrojovce v poválečných letech prodat do Venezuely (1200 ks) a do Bolívie (1000 ks). Po vyřízení venezuelských a bolívijských objednávek zůstalo na počátku roku 1951 v továrně 350 úplných samopalů včetně příslušenství, dalších 39 samopalů příslušenství mělo, avšak chyběly v něm vytahovače nábojnic a 64 samopalů se již nedalo zkompletovat. V hlášení nadřízenému orgánu Československým závodům přesného strojírenství (ČZPS) z poloviny dubna 1951 ovšem továrna uváděla, že má na skladě mimo to ještě 2160 plniček zásobníku, jež ale zákazníkům společně se samopaly nenabízela. Vzhledem k tomu, že pro ně nebylo jiné využití, s velkou pravděpodobností je zbrojovka nechala sešrotovat.

Exemplář plničky získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s. Brno.

Celková délka: 197 mm

Délka ve složeném stavu: 128 mm

Šířka: 54 mm

Výška: 37 mm

Hmotnost: 392 g