Pražské povstání a jeho barikády

Počátkem května 1945 již bylo na většině míst Evropy dobojováno. V českých zemích se však stále nacházel asi milion vojáků německé Skupiny armád Střed pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera. Počínaje přerovským povstáním z 1. května 1945 české obyvatelstvo na různých místech živelně povstávalo. K nejrozsáhlejšímu povstání došlo samozřejmě v Praze.

Dne 5. května 1945 v šest hodin ráno začal pražský rozhlas s vlasteneckým vysíláním, před polednem přešla Staroměstská radnice do rukou Národního výboru Praha. Budova rozhlasu na Vinohradské třídě byla obsazena SS, po poledni se o ni rozhořely boje a zaměstnanci rozhlasu volali o pomoc. Zároveň padly první výstřely u Staroměstské radnice. Rozhlas definitivně přešel do českých rukou kolem 18. hodiny.

K povstání se kromě civilistů hromadně přidávali příslušníci protektorátní policie a četnictva, Vládního vojska a protivzdušné obrany. Celkem proti Němcům v Praze bojovalo se zbraní v ruce asi 30 000 Čechů z Prahy i okolí, jimž se nedostávalo zbraní ani střeliva. Bojovou činnost koordinovala povstalecká velitelství Alex (s celozemskou působností) a Bartoš (řídící operace v Praze), velitelem povstání byl generál Karel Kutlvašr. Na politické rovině reprezentovala povstalce Česká národní rada vedená prof. Albertem Pražákem.

Proti povstání se postavila silná německá posádka pod vedením generála Rudolfa Toussainta plus další síly, které se ku Praze stahovaly z okolí – celkem asi 40 000 vojáků. Proti očekávanému náporu německé přesily s těžkou technikou povstalci postavili velké množství barikád. 6. května se na stranu povstalců přidali vlasovci, tj. příslušníci Ruské osvobozenecké armády, zformované ze sovětských válečných zajatců a bojující až do konce války na straně Němců. Pro neshody s Českou národní radou, v níž dominoval komunistický vliv reprezentovaný Josefem Smrkovským, se však již 7. května večer začali stahovat směrem k americkým liniím.

Dne 7. května Německo kapitulovalo v Remeši, 8. května v 16:00 došlo k dohodě mezi Českou národní radou a Toussaintem, podle které Němci kapitulovali a mohli volně odejít z Prahy. Většina německých vojáků i spousta civilistů toho využila, menší množství Němců kladlo fanatický odpor až do druhého dne. Zatímco Češi umírali, americké síly nečinně stály na demarkační linii v západních Čechách – Stalin potřeboval, aby Prahu osvobodila Rudá armáda. Sovětské armády proudily do Čech z několika směrů, první sovětské tanky od Berlína dorazily na okraj Prahy za rozbřesku 9. května.

Je naprosto nespravedlivé vytýkat Pražanům, že povstali až v květnu 1945. Židé ve varšavském ghettu povstali teprve ve chvíli, kdy ghettu hrozila likvidace. Poláci ve Varšavě, stejně jako Francouzi v Paříži, povstali teprve v okamžiku, kdy se k jejich městu blížila fronta – tedy ve stejné situaci jako Češi v Praze. Za bojů v Praze padlo asi 1500 českých povstalců, zhruba 300 vlasovců, 30 Sovětů a asi 1 000 německých vojáků. Zahynulo také velké množství civilistů – boje byly zejména z německé strany provázeny krutostmi. Značné byly též materiální škody, zničena byla např. velká část Staroměstské radnice.