Příslušníci rakousko-uherské armády

František Josef I. se narodil 18. srpna 1830 a na trůn nastoupil 2. prosince 1848 po abdikaci svého strýce Ferdinanda V. Dobrotivého. Rakouské císařství, jehož vlády se ujal, se tou dobou nalézalo na pokraji zkázy, a v obdobné situaci bylo i v okamžiku jeho smrti o šedesát osm let později. Mezitím však uběhla celá jedna epocha. Nový císař nastoupil na trůn 2. prosince, ironicky na den přesně 44 let od Napoleonovy korunovace císařem Francouzů.

Od velkého Korsičana se v mnoha zásadních ohledech lišil a svoji energii nesoustředil na grandiózní výboje, ale na usilovnou každodenní práci. František Josef I. se na rozdíl od některých jiných tehdejších panovníků i od mnoha členů svého rozvětveného rodu úzkostlivě vyhýbal skandálům, byl rezervovaný v tom, co říkal, i v tom, co činil. A přece byl stíhán osobními tragédiemi stejně jako politickými nezdary.

Habsburská monarchie měla ze všech velmocí po skončení napoleonských válek největší zájem na udržení statu quo, avšak její zdroje, jakkoli úctyhodné, na tento úkol nedostačovaly. Krymská válka vedla k odcizení mezi Rakouskem a Ruskem. Po porážce z roku 1859 byl ztracen rakouský vliv v Itálii a Františku Josefovi I. vznikl nový agresivní soupeř na jihozápadní hranici. Po porážce od pruských vojsk roku 1866 nebylo Rakousko s to zabránit integraci německých států a konečně sjednocení Německa. Mezitím docházelo k bouřlivému politickému vývoji i v samotném Rakousku: padl bachovský absolutismus, vznikl parlament a roku 1867 došlo k vyrovnání s Uhrami. Politické a sociální střety byly umocněny střety národnostními.

Všechny tyto porážky a krize však Rakousko přečkalo, aniž by přišlo o své významné postavení: sjednocovalo totiž značné zdroje středoevropských zemí. V předvečer vypuknutí první světové války bylo Rakousko-Uhersko se svými 676 000 čtverečními kilometry a 52 miliony obyvatel druhou největší a třetí nejlidnatější evropskou velmocí. Docházelo ke značnému, byť nerovnoměrnému, průmyslovému rozvoji. Říše byla do značné míry hospodářsky soběstačná; české země byly jejím průmyslovým srdcem a snesly srovnání se kteroukoli jinou oblastí na světě.

Habsburské monarchii se osudnou stala nevyřešená otázka národnostní. František Josef I. národnostní problémy nedokázal vyřešit, což však nedokázal ani nikdo jiný; přinejmenším je nezpůsobil. Za svoji povinnost považoval chránit své národy před jejich zvolenými politiky. V českém prostředí mu bývá často vytýkáno, že se nikdy nenechal korunovat českým králem – nikdy však nebyl korunován ani rakouským císařem a korunovaci na uherského krále podstoupil až roku 1867. Pokusy o česko-rakouské vyrovnání v devatenáctém století selhávaly i proto, že Češi naprosto nepředstavovali takové nebezpečí pro říši jako tradičně odbojní Maďaři. Z nedostatku lepších alternativ se František Josef I. po rakousko-uherském vyrovnání smířil s maďarskou dominancí v Uhrách; toto původně provizorní řešení vydrželo po celý zbytek jeho panování a výrazně zhoršovalo poměry v monarchii.

Je otázkou, k čemu by byly bývaly vedly plány jeho následníka Františka Ferdinanda d’Este na dalekosáhlou přestavbu monarchie, nebýt sarajevského atentátu. František Josef I. vládl tak dlouho, že někteří lidé nabyli dojmu, že rakousko-uherská říše jeho smrt nepřežije a bez jeho vedení se rozpadne. Ve skutečnosti se Rakousko-Uhersko po císařově smrti nerozpadlo – vydrželo další dva roky nejničivějšího konfliktu, jaký Evropa zažila od Třicetileté války.

Předlouhá vláda Františka Josefa I. byla plná paradoxů: rozvinutá věda a kultura i nesmyslné národnostním střety; vyspělé hospodářství českých a alpských zemí i zaostalost Bukoviny nebo Haliče; takřka stoprocentní gramotnost českého obyvatelstva i značná negramotnost v periferních oblastech. A konečně osmačtyřicet let míru v protikladu k hrůzám první světové války, jejíž počátek byl s Rakousko-Uherskem a jeho problémy velkou měrou spojen.