Prokop Maxa a rozprava o legionářské otázce v Hlasu revoluce

Prokop Maxa (28. 5. 1883 – 9. 2. 1961) byl významným politickým představitelem československého odboje v Rusku během první světové války, meziválečným velvyslancem v několika evropských zemích a byl činný také ve druhém zahraničním odboji. Na rozdíl od řady svých odbojových souputníků se po únoru 1948 podvolil totalitní moci a pomáhal ustanovit komunisty řízený Svaz bojovníků za svobodu a později celostátní Svaz protifašistických bojovníků, které mimo jiné pohltily Československou obec legionářskou. Maxa se zpočátku snažil vmanévrovat činnost masarykovského odboje v době ruských revolucí do komunistického výkladu historie tak, aby se z čs. legií nestal apriori nepřítel bolševického hnutí. To se komunistům hodilo, ale pouze v prvních letech po únoru 1948, kdy ještě formálně uznávali autoritu tvůrců československého státu, protože za demokratickou republikou nešlo alespoň z hlediska tradic udělat tlustou čáru.

Později se ale již Maxova pozice ve výkladu čs. prvního odboje stala neudržitelnou. Dokladem je ostrá, byť ne okamžitá kritika, kterou si vysloužily jeho příspěvky do týdeníku Hlas revoluce v roce 1950. Prokop Maxa v nich opatrně oponuje článku mladého komunistického právníka Emanuela Vinklera, ve kterém se objevují prohlášení, že bitva u Zborova byla vybojována v zájmu imperialismu a kontrarevoluce nebo že vedení čs. odboje v Rusku již dávno před vypuknutím otevřeného konfliktu s bolševiky nepočítalo s odjezdem z Ruska přes Vladivostok a bylo dohodnuté se zástupci imperialistických mocností na zneužití legií ke kontrarevoluční akci. Na to pak navazují další odsudky prvorepublikové buržoazní armády a jejího využívání proti pracujícímu lidu. Maxa se jako význačný aktér popisovaných událostí v Rusku pokusil o korekci některých prohlášení, nicméně snažil se i co nejvíce přidržet komunistického výkladu o roli legií jako nástroje imperialistů a kapitalistů. I tak ale článek posloužil jako záminka k přísnému pokárání jeho autora. O ostré reakci vysoce postaveného generála Čeňka Hrušky a následné potupné sebekritice Prokopa Maxy je možné se podrobněji dočíst ve článku Prokopa Tomka Tradice legií po únoru 1948 (Historie a vojenství 2019, č. 1). Maxa se svojí sebekritikou nejspíše zachránil, krátce předtím se též „povinně“ připojil k pochvalným výrokům čelných představitelů Svazu bojovníků za svobodu k výsledkům procesu s Miladou Horákovou.

Na stránkách Hlasu revoluce se k Maxovým článkům a Hruškově reakci na popud redakce korespondenčně vyjadřovali i pisatelé, kteří sami sebe označovali za legionáře. V čísle z 20. září 1950 vydaly jejich reakce na celou stránku. Otázkou zůstává, kolik jich bylo skutečně legionáři dle meziválečného zákona a jak moc byly dopisy cenzurovány a selektovány, zvláště když řada z nich není citována doslovně, ale jen stručně interpretována. Nicméně pro studium postojů legionářů po únoru 1948 určitě texty význam mají, rozhodně se totiž nejedná výhradně o soubor povinných floskulí o imperialistické a buržoazní zradě.

Příspěvky k „legionářské otázce“ na stránkách Hlasu revoluce v roce 1950 si můžete přečíst na Digitální studovně Ministerstva obrany ČR

Citace:

Rozprava o legionářské otázce. Hlas revoluce: Týdeník Svazu bojovníků za svobodu. SBS, Praha, 20. 9. 1950, 3 (37), s. 8. ISSN 0231-8164.