Puška Berdan II v ráži 7,62 mm Mosin

V průběhu vojenské reformy ministra války D. A. Miljutina (1816–1912) zavedla carská armáda během let 1866–1870 do výzbroje postupně celkem šest typů pušek-zadovek, z nichž dvě nesly jméno amerického konstruktéra plukovníka Hirama Berdana (1824–1893). Zatímco první Berdanovu pušku, jejíž finální podoba, zavedená v roce 1868 s označením Berdan I, byla dílem plukovníka A. P. Gorlova a kapitána K. I. Ginnise, ruské zbrojovky nikdy nevyráběly, druhá puška Berdan se stala nejdéle vyráběnou jednoranovou armádní zadovkou carské armády.

Do výzbroje byla zavedena po srovnávacích zkouškách s bavorskou puškou Werder M 1869 v roce 1870 pod označením „скорострельная малокалиберная винтовка Бердан номер второй“ a před zahájením sériové výroby prodělala ještě 15 konstrukčních změn. Výzbrojní komise dala přednost americké pušce Hirama Berdana především proto, že se při nabíjení lépe ovládala a umožňovala vyšší rychlost střelby. Měla válcový odsuvný závěr, což v té době nebylo sice již nic převratného, ale disponovala výrobně poměrně jednoduchou konstrukcí. Objednávky na dodávky nových pušek dostaly pouze státní zbrojovky v Tule, v Sestrorecku a v Iževsku, jež je ve čtyřech provedeních vyráběly až do konce osmdesátých let. Jen do roku 1883 měla carská armáda ve výzbroji 1 580 897 pěchotních pušek, 102 192 dragounských, 137 276 kozáckých a jen 833 karabin. Uvedený výčet se týká všech čtyřčárkových pušek (v ráži 10,6 mm Berdan), takže zahrnuje i pušky Berdan I.

Proces postupného zkoušení opakovacích pušek výzbrojními komisemi většiny evropských armád nemohl uniknout ani Hlavní dělostřelecké správě (Главное артиллерийское управление  – GAU), jež zřídila v květnu 1883 Zvláštní komisi pro zkoušení opakovaček (Особая комиссия по испытанию магазинных ружей), přičemž o měsíc později rozhodlo ministerstvo války nezavádět do výzbroje pěších útvarů opakovačky, nýbrž pouze jednoranové pušky menší ráže. Přesto však v následujících letech komise zkoušela řadu domácích i zahraničních konstrukcí opakovacích pušek. Během bezmála desetiletého hledání vhodné zbraně a vyzkoušení více než 150 předložených systémů uzavřel výnos cara Alexandra III. z 16. dubna 1891 o zavedení pušky dílovedoucího tulské zbrojovky a člena Zvláštní komise kapitána Sergeje Ivanoviče Mosina (1849–1902) pod označením „трохлинейная винтовка образца 1891 года“.

Tříčárkový náboj (7,62 mm), nesoucí jméno konstruktéra zbraně, nikoliv svého tvůrce, plukovníka Nikolaje F. Rogovceva, zavedla carská armáda do výzbroje současně s puškou. Předobrazem mu byl nejen francouzský náboj 8 mm Lebel, jehož prvenství v použití bezdýmného, nitrocelulózového prachu, je dodnes uznáváno, ale také konstrukce rakouského náboje 8 mm Mannlicher vz. 1888. Na novém náboji začal Rogovcev pracovat již v říjnu 1885 a následujícího roku předložil komisi společně s jednoranovou puškou také 3,15čárkový (8 mm) náboj. Po zkouškách se střelami s ocelovým a měděným pláštěm, jež z různých příčin nevyhověly, nahradil Rogovcev materiál pláště mědiniklovou slitinou. Teprve v polovině roku 1889 byla v Rusku zahájena výroba bezdýmného prachu, jehož výkon představoval nezbytnou podmínku k zajištění potřebných parametrů nového náboje. Při prachové navážce v rozmezí 2,2–2,35 g tak získala střela počáteční rychlost okolo 620 m.s-1.

Mezi novým, moderním nábojem pro opakovačku a zastaralou jednoranovou puškou, používající náboj s olověnou střelou a plněný černým, dýmným prachem, bychom těžko hledali souvislost, nebýt návrhu markýze de Faletana, jenž společně s belgickým továrníkem a konstruktérem Henri-Léonem Nagantem (1833–1900) předložil GAU návrh adaptace pušek Berdan II na nový náboj.

V témže roce, kdy byla puška Mosin zavedena do výzbroje, vyvstala otázka reálnosti adaptace starých jednoranových vzorů na moderní střelivo. Na základě objednávky carského ministerstva války z roku 1892 adaptovala belgická zbrojovka Fabrique Nationale d’armes de guerre v Herstalu celkem 3004 pušek Berdan II, jež odeslala GAU ke zkouškám. Vyhlídka na možnost adaptace dalších uvažovaných 400 000 kusů však zřejmě ztroskotala na výsledcích praktických zkoušek, takže od ministerstva války již do Herstalu žádná objednávka nedošla. Výkonu náboje 7,62 mm Mosin uzamčení jedním uzamykacím ozubem, konstruované pro pušku zařízenou na náboje s poměrně nízkým tlakem, nepochybně nemohlo dlouhodobě odolávat. Velmi propracovaná metodika GAU pro zkoušení pěchotních zbraní měla kořeny již v 60. letech, takže nelze pochybovat o tom, že Hlavní dělostřelecká správa adaptované pušky zkoušela velmi důkladně. Ojedinělé exempláře v soukromých a státních sbírkách tak připomínají dnes již pozapomenutou, v širším kontextu málo významnou kapitolu z historie vyzbrojování carské armády na sklonku 19. století.

Exemplář adaptované pušky s výrobním číslem 61 237 získalo muzeum v roce 1947 převodem z Vojenského historického muzea (VHM) na Hradčanech.

Ráž: 7,62 mm Mosin

Celková délka: 1320 mm

Délka hlavně: 800 mm

Délka záměrné: 673 mm

Hmotnost: 4214 g