Ještě v první třetině 19. století panovala ve výzbroji jednotlivých složek rakouské pěchoty značná nejednotnost. V červenci 1836 byla proto zavedena nová fysilírská a granátnická šavle, jejíž tvar odpovídal standardu běžnému ve většině armád tehdejší Evropy. Specifikem zbraně byl typický vydutý oblouk koše, který se stal charakteristický pro šavle rakouské pěchoty třicátých a čtyřicátých let 19. století. Šavlí vzor 1836 byli vyzbrojeni pěšáci od kaprála (desátník) výše a řada specializovaných příslušníků pěchoty, bubeníci nebo členové plukovní kapely.
Šavle pro důstojníky byla předpisem zavedena o rok později a od verze pro mužstvo se lišila delší čepelí, záštitnými záchytkami ve tvaru štítu a zejména pochvou, která je celokovová, s charakteristickými puklicemi a volnými závěsnými kroužky. Zbraň nepostrádá typický vydutý oblouk koše – největší slabinu této zbraně. Jednoduchý jílec s úzkým vydutým košem byl sice praktický pro nošení a na rozdíl od mohutných košů jezdeckých šavlí nepoškozoval uniformu, neposkytoval však svému majiteli dostatečnou ochranu ruky. Aby byla tato nevýhoda minimalizována, objevila se v následujících letech celá řada individuálních provedení jílce, včetně verze s oválným záštitným listem, připevněným dvěma šrouby zespodu k záštitě a označovaným poté jako šavle pro důstojníky pěchoty vzor 1837/38.
Jiným řešením bylo doplnění koše otočným postranním úponkem, zajištěným ve správné poloze odpruženou západkou, tedy systémem známým spíše u jezdeckých šavlí. Tato důstojnická šavle vzor 1849, stejně jako upravený model 1837/38 byly důstojnickým sborem hojně užívány, nikdy je však oficiálně nezavedl žádný císařský předpis.