Skupinový snímek z poslední čtvrtiny devatenáctého století zachycuje rakousko-uherské námořní důstojníky a jejich podřízené.
Rakouské námořnictvo se stalo relevantní silou po napoleonských válkách, po připojení Benátska. Z mimoevropských oblastí mělo Rakousko vážný zájem pouze na východním Středomoří, přesto příležitostně vysílalo svá plavidla i do vzdálenějších oblastí.
V letech 1820–1822 podnikla korveta Carolina plavbu do Kantonu. Rakousko chtělo navázat kontakty s Čínou, a aby nebyli Číňané znepokojeni, loď na této plavbě nesla pouze několik děl na obranu před berberskými piráty. Vůči pirátům Rakousko zábrany necítilo, a když roku 1828 Maročané unesli rakouskou obchodní loď, vynutila si rakouská trestná výprava propuštění lodi i s posádkou.
V letech 1857–1859 se odehrála plavba fregaty Novara, první cesta rakouského námořnictva kolem světa – expedice měla především vědecké cíle. Z hlediska diplomatického byla obzvlášť významná výprava z let 1868–1871, jež vedla k navázání diplomatických styků se Siamem, Čínou a Japonskem.
V následujícím období Rakousko-Uhersko vcelku pravidelně vysílalo na Dálný východ různá plavidla jako tzv. staniční lodě, už z prestižních důvodů. Vrchol rakousko-uherské námořní přítomnosti v zámoří představovalo Boxerské povstání v Číně roku 1900 – na jeho potlačení se podíleli i námořníci z celkem čtyř rakousko-uherských válečných lodí. Posledním rakousko-uherským plavidlem ve východoasijských vodách byl křižník Kaiserin Elisabeth, potopený vlastní posádkou 2. listopadu 1914.