Rakousko-uherští vojáci na Balkáně

Rakousko-uherští vojáci na Balkáně

Snímek pořízený na přelomu devatenáctého a dvacátého století zachycuje rakousko-uherské vojáky na Balkáně, nejspíše v Bosně a Hercegovině.

 

Osmanská říše byla po staletí smrtelným nepřítelem středoevropských národů a nepřímo dala podnět ke vzniku habsburského soustátí po bitvě u Moháče roku 1526. V boji proti Turkům dosáhly císařské armády svých nejoslnivějších vítězství, ať už se jednalo o bitvu u Svatého Gottharda (1664), o obranu Vídně (1683), osvobození Budína (1686), bitvu u Zenty (1697) a Petrovaradína (1716). Turci však nikdy nebyli jediným nepřítelem rakouských Habsburků. Poslední velký konflikt mezi Rakouskem a Turky z let 1788–91 byl ukončen s nepatrnými zisky ve prospěch Habsburků – francouzská revoluce začala představovat akutnější hrozbu. Laudonovo dobytí Bělehradu 8. října 1789 tak představovalo poslední velké vítězství rakouských armád nad Turky. V tomto konfliktu zahynulo v důsledku epidemií velké množství rakouských vojáků – i to přispělo k následným porážkám od francouzských revolučních armád.

Po Vídeňském kongresu se Rakousko ocitlo v nepříjemné situaci: ze všech hlavních mocností mělo největší zájem na udržení nového pořádku, ale jeho zdroje, i když byly velké, na tuto roli nedostačovaly. Rusko, někdejší spojenec Rakouska v boji proti Turkům, hodlalo pokračovat v expanzi na osmanská území. Balkánští křesťané zintenzivnili svůj zápas proti muslimské okupaci, formovaly se moderní balkánské národy – to představovalo pro mnohonárodnostní Rakouské císařství špatný příklad. Tehdejší Osmanská říše sama o sobě nepředstavovala pro Rakousko žádnou hrozbu; mnohem větší problém by nastal, kdyby se Balkán, „zadní dvorek“ habsburské monarchie, ocitl pod ruskou kontrolou. Rakousko tak nepodporovalo další oslabování Osmanské říše.

Kancléř Metternich nesouhlasil s řeckým národněosvobozeneckým bojem, roku 1840 se rakouské námořnictvo podílelo na zásahu proti odbojnému egyptskému místodržícímu Muhammadu Alímu. Za Krymské války se Rakousko nepřipojilo k Rusku v boji proti Turkům a naopak přimělo Rusy ke stažení z Valašska a Moldavska. Roku 1878 Rakousko-Uhersko okupovalo Bosnu a Hercegovinu a rozmístilo své posádky v Novopazarském sandžaku, ležícím dále na jihovýchod, v celkovém kontextu nezdarů, jaké Osmanská říše zažila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, se však zdaleka nejednalo o největší ztrátu. Pro dobré vztahy mezi Vídní a Cařihradem hovořily i hospodářské faktory. Rakousko-uherská ekonomika byla vcelku soběstačná, průmysl si vystačil s obrovským vnitřním trhem a zahraniční obchod nehrál tak velkou roli jako v případě jiných velmocí. Obchod s Balkánem, Osmanskou říší a i Egyptem představoval výjimku a Rakousko-Uhersko bylo jedním z hlavních obchodních partnerů Osmanské říše.

Na počátku dvacátého století se Balkán stal jedním z hlavních zdrojů napětí mezi velmocemi. Pozornost Ruska se zprvu upírala na Dálný východ, Rusové si proto hodlali krýt záda na západě. Roku 1903 uzavřel císař František Josef I. s carem Mikulášem dohodu z Mürzstegu, podle které obě říše měly podporovat reformy v osmanské Makedonii. Po prohrané rusko-japonské válce z let 1904–05 se Rusko pokoušelo dosáhnout úspěchu alespoň na Balkáně. V září 1908 ruský ministr zahraničí Alexandr Petrovič Izvolskij a jeho rakousko-uherský kolega Alois Lexa von Aehrenthal jednali v Buchlovicích o anexi Bosny a Hercegoviny a o revizi statutu černomořských úžin. Oba diplomaté zjevně interpretovali výsledky jednání odlišně, a když Rakousko-Uhersko oznámilo v říjnu 1908 anexi Bosny a Hercegoviny, setkalo se s prudkým odporem Ruska, Srbska (které si činilo na Bosnu a Hercegovinu zálusk) i Osmanské říše, které do té doby tato oblast formálně patřila. Vídeň se těšila německé podpoře, tzv. Bosenská krize proto nepřerostla ve válku a spor byl roku 1909 vyřešen v rakousko-uherský prospěch. Výsledkem však byl vzrůst nedůvěry mezi Vídní a jejími protihráči. Turecká veřejnost bojkotovala rakousko-uherské zboží, což přineslo velké hospodářské ztráty.

Balkánské války z let 1912–13 vedly k osvobození takřka celého zbývajícího balkánského území od turecké nadvlády. Osud nedopřál habsburské monarchii čas k tomu, aby svoji politiku přizpůsobila změněné situaci a dospěla k uspokojivým vztahům s balkánskými státy. Po vypuknutí první světové války se Turci přidali na stranu Centrálních mocností – habsburská monarchie se tak ocitla na stejné straně jako její někdejší smrtelný nepřítel, a válka se oběma říším stala osudnou.

Aktuálně



Dnes je 150 let od narození Františky Plamínkové, stala se obětí heydrichiády

Dnes je 150 let od narození Františky Plamínkové, stala se obětí heydrichiády

05. 02. 2025
V roce 1942 senátorku Františku Plamínkovou zavraždili nacisté při heydrichiádě. Odmítla odsoudit…
Připomínáme si 80 let od Jaltské konference

Připomínáme si 80 let od Jaltské konference

05. 02. 2025
Každou významnou mezinárodní událost provázejí různé konspirační teorie. Výjimkou není ani konference…
Přednáška Za císaře i republiku přeložena o týden

Přednáška Za císaře i republiku přeložena o týden

03. 02. 2025
Z technických důvodu je přednáška přeložena z 11. na 18. února 2025.…
Největší námořní katastrofa v dějinách. Po zásahu sovětských torpéd zahynulo přes 9000 lidí

Největší námořní katastrofa v dějinách. Po zásahu sovětských torpéd zahynulo přes 9000 lidí

03. 02. 2025
Letos uplyne 80 let od osvobození Československa a konce druhé světové války.…
Seriál Poklady z depozitáře představuje hrůznou tabulku z koncentračních táborů

Seriál Poklady z depozitáře představuje hrůznou tabulku z koncentračních táborů

30. 01. 2025
Další díl seriálu Poklady z depozitáře, který vychází na webu iDNES.cz, a k němuž…