Rakouský těžký kulomet Schwarzlose M. 7/12

Podunajská monarchie, spojenec vilémovského Německa, sice disponovala před válkou omezeným množstvím kulometů Maxim M. 4 a Škoda M. 93 (Salvator-Dormus), využívaných především v opevněních, avšak páteř její pěchotní výzbroje tvořily kulomety Schwarzlose M.7 a M.7/12 v ráži 8 mm Mannlicher M. 93. Zbraň nesla jméno svého tvůrce, německého konstruktéra Andrease Wilhelma Schwarzlose (1867–1936), majitele zbrojovky v Suhlu (Waffenfabrik Schwarzlose, Suhl), od něhož zakoupila počátkem roku 1905 zbrojovka Oesterreichische Waffenfabriks- Gesellschaft (OEWG) ve Štýru výrobní práva na výrobu kulometu. Důvody, proč rakouská armáda zavedla v té době nepříliš prověřenou konstrukci, spočívaly především v nižší výrobní náročnosti vzhledem k menšímu počtu součástí zbraně. Iniciační význam pro zavedení zbraně měla přednáška tehdejšího plukovníka generálního štábu a později polního zbrojmistra Leopolda Schleyera von Pontemalghera (1858–1920) z roku 1903. Argumenty, na jejichž základě se ministerstvo války ke konstrukci přiklonilo, byly přesvědčivé: závěr kulometu Schwarzlose sestával pouze z 11 součástek, Maxim jich měl 35. Kulomet Schwarzlose měl pouze jednu pružinu (vratnou), u Maxima jich bylo 14. Rozdíl v hmotnosti obou zbraní také nebyl zanedbatelný. Hmotnost německého kulometu Maxim MG 01 činila 27,5 kg oproti 19 kg u modelu Schwarzlose. Porovnání cen rovněž mluvilo ve prospěch Schleyerem preferované zbraně: cena jednoho kulometu Schwarzlose měla vycházet na 1000 korun, zatímco německé firmy nabízely Maxim za cenu 5000 korun za kus.

Ačkoliv štýrská zbrojovka zahájila výrobu kulometů již v roce 1905, k oficiálnímu zavedení do výzbroje kulometu pod označením M. 7 došlo teprve 8. ledna 1908 na základě doporučení technické vojenské komise. Rekonstrukcí závěrového mechanismu a drobnými úpravami (např. vertikální směr sklápění rukojetí, úprava závěsu a tvaru víka pouzdra závěru, rekonstrukce přepouštěcího parního ventilu) vznikl v průběhu let finální vzor 7/12, vyznačující se také vyšší teoretickou kadencí oproti původnímu vzoru M. 7.

Na rozdíl od Německa vyráběla kulomety Schwarzlose pro potřeby všech útvarů v monarchii pouze monopolní zbrojovka ve Štýru. Jestliže na počátku války měla rakouská armáda k dispozici okolo 4000 kulometů Schwarzlose, tak na konci válečného roku 1918 dosáhla celková produkce ve štýrské zbrojovce 52 000 kusů.

Těžký, vodou chlazený kulomet Schwarzlose fungoval na principu zpožděného otevírání závěru, uzavřeného soustavou pák. K zajištění spolehlivé funkce při otevírání závěru a vytahování nábojnic byl mechanismus doplněn automatickým vstřikováním oleje. V přední části víka pouzdra závěru se nacházela nádoba na olej, uzavřená shora kruhovým víčkem. Hlaveň obepínal válcový chladič, plněný třemi litry vody. Přepouštěcí ventil v přední části chladiče sloužil k vypouštění páry v případě dlouhotrvající střelby, při níž se dostával obsah chladiče do varu. Kouřové zplodiny při střelbě umocňovalo spalování oleje, vstřikovaného do prostoru před nábojovou komorou. V tomto směru nebyl kulomet Schwarzlose příliš vhodný pro intenzívní střelbu v uzavřených prostorech bez fungujícího odsávání či přirozené cirkulace vzduchu. Při střelbě držel střelec zbraň za rukojeti, mezi nimiž se nacházelo tlačítko spouště, blokované na levé straně pojistkou. Pro stisknutí spouště bylo nutné palcem ruky odtlačit pojistku a poté palci obou rukou stlačit spoušť.

K zásobování zbraně sloužil tkaný textilní pás, plněný 250 náboji ráže 8 mm Mannlicher M. 93. Podávací zařízení zbraně tvořila cívka, uložená ve spodní části na pravé straně pouzdra závěru. Náboje vytahoval z pásu spodní ozub závorníku ve fázi, kdy se závěr pohyboval vzad. Teoretická kadence činila 520 ran za minutu (u původního M. 7 pouze 400 r/min.), avšak její výši ovlivňovala řada faktorů: zcela nové či vodou nasáklé nebo zmrzlé nábojové pásy zvyšovaly pasivní odpory při vytahování nábojů z pásu, čímž rychlost střelby klesala. Proto bylo nutné věnovat stavu pásů patřičnou pozornost.

Hmotnost samotné zbraně bez naplněného chladiče a olejové nádrže obnášela 17,2 kg, s olejem a vodou pak 22,7 kg. Třínohý podstavec, umožňující nastavení do palebných výšek 250, 450 a 600 mm, měl hmotnost 18,5 kg. Když připočteme hmotnost štítu 20 kg (Schutzschild M. 7/9), pak celý kulomet v palebném postavení představoval při přesunu transport 61,2 kg, ovšem bez nábojů. Pevnostní verze měly navíc ještě na chladiči pancéřový štít, jenž chránil poměrně tenké tělo chladiče před ničivými účinky střepin dělostřeleckých granátů. Snaha vylehčit celou sestavu vedla v průběhu války k vývoji lehké, avšak málo stabilní trojnožky, takže hmotnost zbraně bez štítu tak klesla na 28,5 kg. Ke slovu přišly v průběhu války rovněž adaptace, spočívající v připevnění dvojnožky na chladič zbraně, což zvyšovalo mobilnost kulometu. Možnosti snižování hmotnosti omezoval především rozměrný chladič a celková konstrukce nemohla být přizpůsobena tak, aby kulomet plnil funkci lehké, jedním mužem ovladatelné zbraně.

Exemplář z roku 1917 získal tehdejší Památník odboje v srpnu 1921 darem od velitelství 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad jakožto trofej z bitvy u Zborova 2. července 1917.

Schwarzlose M.7/12

Ráž: 8 mm Mannlicher M. 93

Celková délka: 945 mm

Délka hlavně: 530 mm

Hmotnost zbraně (bez vody a oleje): 17,2 kg

Hmotnost podstavce: 18,5 kg

Teoretická kadence: 520 r/min.