Ve druhé polovině 19. století vznikla díky rozvoji průmyslové výroby nová dělostřelecká technika zvaná dnes klasickou. Nejdříve se prosadila děla s drážkovanou hlavní a se střelou válcového tvaru. Následoval všeobecný přechod k nabíjení zezadu a vládnoucí dělový bronz byl vytlačován ocelí. Zvýšený výkon a účinnost přinesl bezdýmný střelný prach a nové trhaviny. V roce 1875 zavedla rakousko-uherská armáda do své výzbroje nový typ polního kanonu pod označením devíticentimetrový polní kanon vzor 1875. Zbraň měla sice ještě bronzovou hlaveň, ale lafeta byla již ocelová. Toto dělo se stalo jádrem výzbroje rakouského dělostřelectva. Ve sbírkách VHÚ Praha se kromě samotného kanonu nachází také několik kusů munice. Představený exponát je ¾ řez devíticentimetrovým granátem s nárazovým zapalovačem, který sloužil ke studijním účelům. Mladí dělostřelci se na podobných modelech učili, z čeho byla munice složena a jak fungovala. Tělo granátu je válcovitého tvaru a je opatřeno dvojicí úzkých měděných obrouček v přední i zadní části těla. Obroučky sloužily k vedení a utěsnění granátu ve vývrtu hlavně.
VHÚ Praha získal tento model v roce 1934 převodem z Vojenské muniční továrny č. 1 v Poličce.
Exponát je dlouhý 25,5 cm a váží 4,65 kg.