Jeho výroba byla v Sovětském svazu zahájena na podzim roku 1941 a do jeho konce se do výzbroje vojáků Rudé armády dostalo 92 776 kusů. Během roku 1942 dosáhla výroba neuvěřitelných 1 499 269 samopalů, přičemž tento údaj zahrnuje také samopaly PPS 42 (Pistolet pulemjot Sudajeva obrazca 1942 goda), jichž se podle odhadů podařilo v tomto roce vyrobit okolo 350 000 kusů. Přesný počet samopalů PPŠ 41 vyrobených v průběhu druhé světové války je sice dnes už nezjistitelný, ale masovost výroby dokládá údaj, podle nějž se jich v Sovětském svazu dohromady vyrobilo okolo 6,5 milionu.
Po válce samopaly PPŠ 41 tvořily přechodně součást výzbroje řady armád, ani československá nebyla výjimkou. Ještě v roce 1950, kdy již běžela naplno výroba samopalů 23 a 25 v ráži 9 mm Parabellum, mělo MNO v evidenci 30 327 těchto samopalů. Pocházely, stejně jako řada jiných zbraní sovětské provenience, od 1. čs. armádního sboru v SSSR a částečně byly poskytnuty Rudou armádou ve formě daru. Licenčně se samopaly PPŠ 41 vyráběly například v Polsku, v Číně, v Íránu a v Koreji.
Nejvýznamnější osobností, která dostala darem z Koreje samopal PPŠ 41, byl prezident Československé republiky Antonín Zápotocký (1884–1957), který tuto funkci zastával od 14. března 1953, kdy zemřel Klement Gottwald, až do své smrti 13. listopadu 1957. Darovaný samopal model 49 z korejské produkce s výrobním číslem L2 1202 byl vyroben v roce 1953 a Antonínu Zápotockému jej věnoval předseda Rady ministrů KLDR Kim Ir-sen (1912–1994).
Vzhledem k dárkovému charakteru je zbraň velmi pečlivě zpracována a pažba má politurovaný povrch. Na pravé straně pažby je připevněna mosazná obdélníková destička ze žlutého kovu s vyrytým věnováním v korejštině: „Soudruhu Antoníne Zápotocký, prezidente Československé republiky! Věnuji Vám tento samopal, který jsme u nás vyrobili. Kim Ir Sen, předseda Rady ministrů KLDR. Pchjongjang, květen 1953.“
Samopal předala do sbírek VHÚ 26. ledna 1960 Hlavní správa Veřejné bezpečnosti Praha 1, jíž byl odevzdán z pozůstalosti po A. Zápotockém. Zda byl v době předání ve střelbyschopném stavu, již nezjistíme. Lze předpokládat, že to tak bylo a k jeho znehodnocení došlo později. Je ovšem provedeno tím způsobem, že hlaveň byla nahrazena dřevěnou, na černo natřenou tyčí, která je při zběžném ohledání od původní hlavně nerozeznatelná. U zbraně také chybí závorník a můžeme jen spekulovat, zda na fotografii v publikaci Vzácné zbraně a zbroj ze sbírek Vojenského muzea v Praze je původní závorník, nebo tam byl vložen pro účely fotografie jiný.