Samopal S1-100 s ocelovou pažbou

V roce 1929 zakoupila německá firma Rheinmetall podíl ve švýcarské zbrojovce Waffenfabrik Solothurn, kde byl vyvinut vedle jiných zbraní také samopal s krycím označením S1-100. Aby německá zbrojovka obešla ustanovení článků Versailleské mírové smlouvy o zákazu vývoje a výroby automatických zbraní na území Německa, probíhal vývoj v neutrálním státě. Jelikož solothurnská továrna neměla dostatečné výrobní kapacity, došlo k založení společnosti Steyr-Solothurn Waffen AG se sídlem v Zürichu. Výroba samopalů probíhala v rakouské Waffenfabrik Steyr, přičemž prodej zbraní do zahraničí zajišťovala švýcarská firma, která je také dodávala rakouské armádě, kde byl samopal S1-100 konstruktéra Louise Stangeho zaveden do výzbroje pod označením MP 34. Jelikož rakouská armáda měla ve výzbroji pistole Steyr M. 1912 v ráži 9 mm Steyr, na stejný náboj byl zařízen i zavedený samopal.
Počátkem třicátých let 20. století se samopaly S1-100 dostaly do řady zemí, zejména v latinské Americe, ale i do Číny či do Portugalska. Válka o Gran Chaco v roce 1934 byla prvním válečným konfliktem, ve kterém byly samopaly využity ve větším měřítku a jasně ukázala jejich výhody. Po připojení Rakouska k Německu v březnu 1938 došlo k přestavbě řady rakouských samopalů na náboj vz. 08 (9 mm Parabellum), jež se pak dostaly do výzbroje německé pořádkové policie (Ordnungspolizei) pod označením MP 34 (ö), kde písmeno v závorce znamenalo zemi původu, tedy österreichisch – rakouský.
Výrobní náročnost a kvalita zpracování vynesla těmto samopalům s odstupem let přízvisko „rolls-royce“ mezi samopaly. Zcela neznámou pokusnou variantu této zbraně představuje exemplář s výrobním číslem 17 797, jehož pažba není vyrobena z ořechového dřeva, nýbrž ji tvoří svařované ocelové výlisky. Koncem třicátých let zbrojovky v řadě států hledaly alternativní využití jiných materiálů pro výrobu pažeb, ale ocel dřevo v plné míře nikdy nenahradila. Historie této zbraně zůstává sice neznámá, avšak samotný exemplář je nutné považovat za raritní.

Do sbírek jej Vojenský historický ústav získal převodem od MNO-SDV (Správy dělostřeleckého vyzbrojování) v říjnu 1956.