Slavnost u pomníku polního maršála Radeckého

Slavnost u pomníku polního maršála Radeckého

Snímek zachycuje slavnost u pomníku polního maršála Radeckého. Pomník byl zřízen roku 1858 v Praze na dnešním Malostranském náměstí; po vzniku ČSR byl rozebrán a jeho sochařská výzdoba je uložena v Lapidáriu Národního muzea.

 

Josef Václav Radecký z Radče se narodil 2. listopadu 1766 ve středočeské Třebnici jako potomek starého českého šlechtického rodu. I přes svou malou postavu a nepříliš robustní konstituci vstoupil do 2. kyrysnického pluku. Křest ohněm prodělal v letech 1788–90 ve válce s Osmanskou říší. Krátce poté vypukly války s revoluční a napoleonskou Francií, jež s drobnými přestávkami trvaly čtvrt století. Rakousko až do závěrečné fáze tohoto konfliktu častěji prohrávalo, než vítězilo, ale vždy znovu povstalo a přinášelo obrovské oběti. Rakouský podíl na tom, že protifrancouzské síly nakonec zvítězily, byl nepřehlédnutelný. Radecký se ve všech těchto bojích osvědčil, podstupoval osobní riziko, nezdráhal se nesouhlasit se svými nadřízenými.

Nebylo válčiště, na kterém by Radecký nesloužil. Roku 1794 se vyznamenal v bitvě u Fleurus v Rakouském Nizozemí, v následujících letech bojoval v severní Itálii i v jižním Německu. Roku 1800 rakouský vojevůdce Melas takřka porazil Napoleona v bitvě u Marenga – Radecký byl jeho pobočníkem, padl pod ním kůň a jeho kabát utržil pět průstřelů. Roku 1799 byl povýšen na plukovníka, roku 1805 na generála, roku 1809 na polního podmaršála, a v této hodnosti se podílel na bitvě u Wagramu. V letech 1809–12 byl náčelníkem rakouského generálního štábu; jeho plány na reformu rakouské armády neustále narážely na nedostatek peněz (roku 1811 prodělalo Rakousko státní bankrot). Když se roku 1813 Rusko, Prusko a Rakousko spojily, aby svedly na německé půdě rozhodující střetnutí s Francií, stal se kníže Karel Schwarzenberg vrchním velitelem spojeneckých armád a Radecký byl náčelníkem jeho štábu. Zlatým hřebem Radeckého kariéry mohla být již „bitva národů“ u Lipska ve dnech 16. až 19. října 1813 – Radecký se výrazně podílel na vypracování plánů bitvy. Po osvobození německých zemí prosazoval postup do nitra Francie, a počátkem roku 1814 se spojeneckými vojsky došel až do Paříže.

Rakouské císařství vyšlo z napoleonských válek jako vítězná velmoc, jako dominntní mocnost v německém i italském prostoru. Problém Rakouska spočíval v tom, že mělo na udržení nových pořádků v Evropě větší zájem než jiné evropské mocnosti, avšak jeho zdroje, jakkoli úctyhodné, v dlouhodobém horizontu na udržení daného stavu nestačily. Jakákoli vítězství tak mohla změny pouze zbrzdit, nikoli znemožnit. Tím nemá být řečeno, že Rakousko muselo nezbytně ustoupit ze slávy. A nadcházející Radeckého vítězství byla v každém případě úctyhodná.

Po roce 1815 nastalo v Radeckého životě období, kdy se do dějin nezapisoval. Roku 1829 se stal generálem jezdectva a velitelem pevnosti v Olomouci. Počátkem třicátých let došlo v Evropě k obnovení neklidu. Radecký se roku 1831 ujal velení 2. armády, umístěné v rakouských državách v severní Itálii. Jednalo se o klíčový post – rakouská armáda opakovaně zasahovala proti revolučnímu neklidu na Apeninském poloostrově. Přestože se v případě rakouské vlády v severní Itálii nedá hovořit o tyranii, Vídeň si po roce 1815 nedokázala získat srdce tamních elit. Platilo to jak o Benátsku, připojeném teprve roku 1797 a poté opět po napoleonských válkách, tak i o Lombardsku, jež bylo pod habsburským žezlem již od šestnáctého století. Třebaže zdaleka nebyl konstituován jednotný italský národ, myšlenka italské jednoty v první polovině devatenáctého století sílila a rakouská moc v Lombardsko-benátském království čelila odporu zvětšující se části společnosti. Opakované rakouské zásahy proti italskému národnímu hnutí představovaly další důvod, proč italští vlastenci Vídeň nenáviděli. Radecký se i přes pokročilý věk neúnavně věnoval svým jednotkám, udržoval je na vysokém stupni bojové připravenosti a svojí péčí o blaho svých vojáků si získal jejich oddanost. Roku 1836 byl v sedmdesáti letech povýšen na polního maršála.

Od počátku roku 1848 se po Evropě šířila revoluce. V lednu vypukla na Sicílii, v únoru ve Francii, v březnu se přelila do Rakouského císařství. 18. března propukly v Miláně ozbrojené střety mezi Radeckého vojáky a italskými revolucionáři. Mnohem horší bylo, že proti Rakousku začaly bojovat italské státy, především nejsilnější z nich, Sardinské království neboli Piemont. Radecký nebyl s danými silami schopen získat nazpět kontrolu nad Milánem a čelit sardinskému králi Karlu Albertovi, proto 22. března vyklidil Milán a ustoupil na východ do tzv. pevnostního čtyřúhelníku, oblasti vymezené pevnostmi Mantova, Peschiera, Verona a Legnago. I přesto, že mnozí vojáci italského nebo maďarského původu byli ovlivněni revoluční propagandou, si jádro rakouské armády udrželo vysokou akceschopnost. Naproti tomu síly jeho protivníků představovaly nesourodou směs kvalitních sardinských sil, nepříliš efektivních jednotek jiných italských států a nejrůznějších revolucionářů. 6. května Radecký porazil Karla Alberta u Santa Lucie, 11. června ovládl Vicenzu a 25. června 1848 zvítězil u Custozy. Piemont byl nucen žádat o příměří, papež ani ostatní italští vládcové se do dalších bojů nehrnuli a hlavní středisko odporu byly Benátky, obléhané rakouskou armádou. Radeckého vítězství ztělesňovala nezdolnost starého Rakouska a jeho režimu; starý polní maršál se spolu s generálem Windischgrätzem a slavonským zemským bánem Jelačićem stal hrdinou konzervativních sil. V březnu následujícího roku se sardinský král osmělil a vypověděl příměří, avšak 23. března 1849 byl rozhodně poražen v bitvě u Novary; přenechal trůn svému synu Viktoru Emanuelovi a odešel do exilu. Radeckému tou dobou bylo již 82 let.

Po skončení bojů se Radecký jako místodržitel Lombardsko-benátského království pokoušel usmířit italské obyvatelstvo, ale marně. Roku 1857 se odebral na odpočinek a zemřel 5. ledna 1858 na komplikace spojené se zlomeninou stehenního krčku. Radeckého pohřeb byl velkolepý, v čele pohřebního průvodu jel sám císař František Josef I. Místo maršálova posledního spočinutí bylo svérázné: bohatý armádní dodavatel Pargfrieder měl ten nejkladnější vztah k rakouské armádě. Radecký po jeho opakovaném naléhání přistoupil na to, že se po smrti nechá pohřbít v Pargfriederově mauzoleu v dolnorakouském Heldenbergu – Pargfrieder za to zaplatil jeho dluhy. Radecký se po celý život hlásil ke svým českým kořenům, ale přitom se považoval primárně za císařova služebníka; během své kariéry sloužil celkem pěti císařům. V letech 1798–1854 byl ženat s Francescou von Strassoldo-Grafenberg a měl s ní osm dětí, z nichž dvě jej přežily; další děti (údajně rovněž osm) měl se svojí italskou milenkou.

Aktuálně



V úterý 11. 2. 2025 je Armádní muzeum ZAVŘENO

V úterý 11. 2. 2025 je Armádní muzeum ZAVŘENO

10. 02. 2025
Upozorňujeme návštěvníky, že v úterý 11. února 2025 je Armádní muzeum Žižkov…
Odešel Jaroslav Beránek

Odešel Jaroslav Beránek

10. 02. 2025
S lítostí a zármutkem jsme přijali zprávu o úmrtí našeho dlouholetého kolegy Jaroslava…
Únor 1939 – radikální pravice plánuje převrat

Únor 1939 – radikální pravice plánuje převrat

10. 02. 2025
Přijetí mnichovské dohody a následné odstoupení pohraničních oblastí nacistickému Německu znamenalo obrovský…
Jak nacisté okupovali československé pohraničí: muzeum promítlo i unikátní záběry

Jak nacisté okupovali československé pohraničí: muzeum promítlo i unikátní záběry

07. 02. 2025
Další projekce z cyklu „Komentované filmy ze sbírky Vojenského historického ústavu Praha“ se…
Dnes je 150 let od narození Františky Plamínkové, stala se obětí heydrichiády

Dnes je 150 let od narození Františky Plamínkové, stala se obětí heydrichiády

05. 02. 2025
V roce 1942 senátorku Františku Plamínkovou zavraždili nacisté při heydrichiádě. Odmítla odsoudit…