Sovětská signální pistole OSŠ-42

Rudá armáda zavedla v meziválečném období do výzbroje signální pistoli OSP-26 (осветительный сигнальный пистолет, обр.1926 г.) a její modernizovanou verzi OSP-30. Oba modely měly obvyklou a nejrozšířenější ráži 26,5 mm a vzájemně se lišily především konstrukcí bicího mechanismu, ale také tvarem a sklonem rukojeti. Převážná většina jejich součástí byla třískově obráběna, což nevybočovalo z intencí tehdejších nejběžnějších výrobních postupů.

Přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 vyvolalo enormní tlak na produkci zbrojního průmyslu a jeho reorganizaci pod tlakem počátečních ústupových operací. Ke slovu se tak dostaly do výroby pěchotních zbraní dříve spíše okrajové výrobní technologie, jakými bylo lisování, ražení za studena, svařování. Podstatně také zasáhly do konstrukce pěchotních zbraní a umožnily zatížit zbrojní výrobou menší závody, jež do té doby neměly se zbrojním průmyslem nic společného.

Sovětský konstruktér Georgij Semjonovič Špagin (1897–1952), jehož jméno se stalo synonymem nejrozšířenějšího samopalu Velké vlastenecké války, navrhl ve Vjatsko-poljanském strojírenském závodě (zavod Nr. 367 НКВ), kam byl přeložen počátkem roku 1941, novou konstrukci signální pistole. Měla sice také sklopnou hlaveň a vnější kohout, avšak k uzamčení hlavně sloužil příčný, nikoliv podélný klín. Radikální změna však spočívala v technologii její výroby lisováním, ražením a svařováním součástí s minimem třískově obráběných dílů. Požadavku jednoduchosti výroby a maximálního zkrácení výrobního času muselo ustoupit i ražení výrobních čísel a vročení výroby, nahrazené popisem elektrickou jehlou. Pouze tovární značka byla vyražena na levé straně těla.

Nová signální pistole, vyráběná pod číslem objektu ВПО-524-2, je známa pod označením OSŠ-42 (осветительный cигнальный пистолет ОСШ-42), avšak někdy také bývá chybně označována jako OPŠ-42. Její výroba běžela v letech 1942–1944 nejen ve Vjatských Poljanách, ale také v Tule a v Iževsku, do doby, kdy byla nahrazena modernizovaným modelem SPŠ-44, rovněž  Špaginovy konstrukce. Z hlediska výzbrojního přínosu měla sice signální pistole podstatně menší význam než samopal, přesto G. S. Špagin za její konstrukci obdržel Řád V. I. Lenina.

Signální pistole, navržené Špaginem, se staly v poválečném období základem konstrukcí v řadě zemí, například polská a čs. armáda je mají dosud ve výzbroji.

Exemplář z roku 1943, vyrobený závodem č. 367 НКВ ve Vjatských Poljanách, získalo muzeum v roce 1949 převodem ze Zbrojnice I v Praze.

Ráž: 26,5 mm

Délka 212 mm

Délka hlavně: 150 mm

Výška: 163 mm

Šířka: 38 mm

Hmotnost: 1100 g