Vyklízení vyřazené bitevní lodi Hannover

Snímek z 19. února 1937 zachycuje německé námořníky, jak vyklízejí starou vyřazenou bitevní loď Hannover, jednu ze šesti starých bitevních lodí, jež si Německo smělo ponechat po první světové válce.

Po první světové válce bylo německé válečné loďstvo, kdysi druhé největší na světě, silně omezeno. Versailleská smlouva stanovila, že si Německo může zachovat pouze 6 starších bitevních lodí, 6 lehkých křižníků, 12 torpédoborců a 12 torpédových člunů. Ponorky a námořní (i jiné) letectvo byly Německu vůbec zapovězeny. Výtlak budoucích největších plavidel nesměl překročit 10 000 tun, křižníky nesměly mít více než 6000 tun, torpédoborce nad 800 tun a torpédové čluny víc jak 200 tun. Německá Reichsmarine do budoucna nesměla mít více než 15 000 příslušníků, z toho ne více než 1500 důstojníků a poddůstojníků. Šestice bitevních lodí, které si Německo ponechalo (Braunschweig, Elsass, Hessen, Hannover, Schlesien, Schleswig-Holstein) byla postavena ještě před příchodem dreadnoughtů, tedy byla zastaralá už za první světové války. První dvě jmenované byly sešrotovány už během třicátých let, zbylé byly využívány k nejrůznějším účelům, i jako školní plavidla nebo v případě lodi Hessen jako cvičný cíl. Jednou z odpovědí na omezení daná Versailleskou smlouvou byla stavba tří německých „kapesních bitevních lodí“, jejichž výtlak o něco překračoval povolený limit 10 000 tun.

Německo dlouhodobě usilovalo o uvolnění omezení vyplývajících z Versailleské smlouvy. Spojené království bylo těmto snahám do jisté míry nakloněno, a jednání pokračovala i po Hitlerově nástupu k moci. Jejich výsledkem byla britsko-německá dohoda z 18. června 1935, uzavřená britským ministrem zahraničí Samuelem Hoarem a německým velvyslancem v Londýně Joachimem von Ribbentropem. Dohoda umožnila Německu postavit loďstvo o celkovém výtlaku rovnajícím se 35% výtlaku loďstva Británie a na ní závislých zemí. V případě ponorek (jejich stavbu Německo obnovilo již v únoru 1935) toto číslo dosahovalo 45%. Německo však mohlo v ponorkách dosáhnout dokonce parity, pokud by s tím Britové souhlasili. I v takovém případě měl zůstat zachován celkový poměr německých a britských námořních sil 35:100. Britové si vymínili, že jinak bude podíl lodí jednotlivých kategorií v německém loďstvu kopírovat tentýž podíl v loďstvu britském, jinými slovy že německé loďstvo bude slabší kopií sil britských. Dohoda byla uzavřena bez konzultací s Francií a Itálií, a navíc na den přesně 120 let po porážce Napoleona u Waterloo britskými a pruskými silami.

Německé loděnice sice ve druhé polovině třicátých let postavily celou řadu plavidel, zejména bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau a bitevní lodě Bismarck a Tirpitz, ale nikdy se jim nepodařilo naplnit stanovený limit. Když po rozbití zbytkového Československa Spojené království a Francie poskytly záruky Polsku, Hitler dne 28. dubna 1939 námořní dohodu s Brity vypověděl. Ani potom však německé hladinové loďstvo ani zdaleka nezesílilo natolik, aby se přiblížilo alespoň oněm 35 procentům síly britských námořních sil.