František Petřík

Jako československý důstojník zažil potupu mnichovského diktátu i nacistické okupace, kdy byl úředním rozhodnutím včleněn do protektorátního vládního vojska. Právě toto rozhodnutí mu však umožnilo, aby se později mohl v severní Itálii stát v po dobu více než sedmi měsíců velitelem velice úspěšného českého partyzánského oddílu…

Narodil se 26. října 1908 v Dobřenicích u Hradce Králové v rodině zahradníka na dobřenickém zámku. Jeho otec se však nevrátil z bojů 1. světové války. Po maturitě na pardubické reálce v roce 1930 nastoupil prezenční vojenskou službu u čáslavského pěšího pluku 21. Do civilu se vrátil v březnu 1932 v hodnosti četaře aspiranta, ale již v srpnu téhož roku byl přijat jako frekventant do Vojenské akademie v Hranicích.

Po jejím úspěšném ukončení nastoupil v červenci 1934 jako poručík pěchoty službu u Hraničářského praporu 3 v Žamberku. U tohoto útvaru sloužil až do března 1939 s výjimkou dvou krátkých období, kdy se ve funkci vojenského stavebního dozoru podílel na výstavbě opevnění v oblasti II. sboru (především v Krkonoších). Po zrušení čs. armády byl k 1. červenci 1939 dekretem včleněn v hodnosti nadporučíka k protektorátnímu vládnímu vojsku. Sloužil u 1. roty 7. praporu v Josefově.

S tímto útvarem potom odešel v hodnosti hejtmana (kapitána) v květnu 1944 do severní Itálie, kde také v září 1944 začala jeho partyzánská odysea, když v čele 33 mužů 7. praporu vládního vojska zběhl v noci z 18. na 19. září ze strážního stanoviště na jižním břehu Pádu u rozbitého mostu, po němž vedla silnice z Pávie přes Botarone a Bressanu do Voghery, kde měl se svými muži střežit budované protiletadlové palebné postavení.

Tehdy byl spolu se šrtm. Zvoníčkem kontaktován italskými partyzány, kteří podléhali velení zóny Oltre-Po Pavese, v jejímž čele stál dr. Pietro Italo, přezdívaný „Eduardo“. Ve smluvenou dobu přijeli partyzáni pro vládní vojáky a odvezli s nimi i 3 protiletadlové 20mm kanóny, 1 lehký a 1 těžký kulomet, granáty a množství munice a jiného materiálu. Bohužel na stanovišti nebyl z mnoha důvodů čas na fingování obvyklého „přepadu“, a tak německé hlídky na protějším břehu Pádu vypověděly, že čeští vojáci odjeli s partyzány, aniž by se bránili střelbou.

Bývalí vládní vojáci již záhy využili v bojích po boku italských partyzánů odvezené rychlopalné kanóny. Podíleli se i na odvážných akcích, kdy například při přepadu kasáren Vittoria Emanuela ve Vogheře 5. října 1944 čtyři čeští vojáci, spolu s dvanácti italskými partyzány, použili v rámci lsti ukořistěné německé uniformy a v kasárnách zajali 58 nepřátelských vojáků a ukořistili značné množství zbraní.

Oddíl kpt. Petříka a jeho zástupce šrtm. Jaroslava Zvoníčka bojoval v rámci garibaldiovské 3. partyzánské divize Lombardia „Aliotta“ v Ligurských a Emilských Apeninách jižně od Pádu po boku italských partyzánů až do konce války, kdy se k ní začali přidávat i slovenští vojáci. Bojové osudy skupiny, zvláště těžké zimní období a účast na jarní partyzánské ofenzívě tvoří jednu z nejslavnějších kapitol historie čs. partyzánů v Itálii. Po skončení války se příslušníci oddílu stali součástí policejní roty Čs. samostatné brigády v Itálii, s níž se v červenci 1945 vrátili do vlasti.

Zde začínal kpt. Petřík jako velitel pěší roty v Šumperku, krátce působil na MNO, potom opět v šumperské posádce. V roce 1951 byl jmenován zástupcem velitele praporu pro technické věci v posádce Milovice-Mladá. V polovině 50. let byl přeložen do Prahy, kde působil jako pedagog na vojenských katedrách Vysoké školy ekonomické a Vysoké školy chemickotechnologické. Po dovršení věku 55 let odešel v roce 1963 v hodnosti podplukovníka do výslužby. Poté se věnoval shromažďování údajů o činnosti čs. partyzánů v Itálii v letech 1944–1945. Nositel Čs. válečného kříže 1939, Čs. medaile Za chrabrost, Čs. vojenské medaile Za zásluhy I. stupně, Jánošíkovy medaile, Odznaku čs. partyzána a italských vyznamenání Garibaldi a Zavatarello zemřel zapomenut 16. června 1985 v Praze.

 Jindřich Marek