Goodbye Piccadilly: z domácí fronty na tu západní

Jednu z mnoha výstav, které ve Spojeném království připomínají sté výročí první světové války, připravilo rovněž Muzeum londýnské dopravy. Byli to právě Londýňané, kteří 4. srpna 1914 mohutně oslavovali vyhlášení války Německu. Netušili, co je v příštích čtyřech letech čeká… Výstava přibližuje jejich život během války, se zaměřením na zaměstnance tehdejšího „londýnského dopravního podniku“.

Název výstavy Goodbye Piccadilly, která potrvá v Muzeu londýnské dopravy do 8. března 2015, si její autoři „vypůjčili“ z textu populární písně It´s Long Way to Tipperary. Tu v roce 1912 složil Jack Judge a hned na počátku válečného konfliktu se stala velmi populární. Již 13. srpna 1914 ji během pochodu francouzským městem Bolougne zpívali vojáci jednoho irského pluku. O pět dnů později o tom přinesl reportáž list Daily Mail a písničku si záhy přisvojily všechny jednotky britské armády. Byla skutečně široce oblíbená, její text se objevil dokonce na upomínkových kapesnících.

Život Londýňanů přibližuje expozice především množstvím dobových fotografií, plakátů a dokumentů. Jsou zde také citáty pamětníků, například Elizabeth Owen, které bylo v roce 1914 sedm let. O téměř padesát let později vzpomínala, že hned po vypuknutí války jí babička sebrala všechny hračky, které byly vyrobené v Německu včetně jejího milovaného velblouda.

Na výstavě nechybějí ani mnohá výtvarná díla. Jsou tu třeba desítky plakátů, skvělé ukázky užitého umění. Vystaveny jsou také příklady karikatur, například i Charlie Chaplina, jehož britské noviny opakovaně kritizovaly zato, že nevstoupil do armády… Je tu i kresba italského malíře Fortunina Matania, který ale během války působil v Británii, maloval především pro Blue Cross, organizaci, která se starala o zvířata, jež trpěla v armádních službách. V kresbě z roku 1915 ztvárnil bojovou scénu, v jejímž centru je londýnský dvoupatrový autobus. Doubledecker si pro svůj akvarel vybral také anglický malíř Eric Ravilious, jenž v roce 1936 namaloval opuštěný a poničený dvoupatrový autobus.

Právě tradiční londýnské autobusy jsou velkým tématem výstavy, přesněji řečeno samotného muzea. I když ne přímo na bojištích, jak to expresivně ztvárnil Matania, sloužily především k dopravě britských vojáků na frontu, jako sanitky a dokonce více než z deseti z nich se staly mobilní holubníky. Londýnské dvoupatrové autobusy typu B, v ulicích metropole nad Temží se poprvé objevily v březnu 1910, začala armáda rekvírovat hned po vypuknutí války v srpnu 1914, a to i s jejich řidiči. Celkem jich za války sloužilo na západní frontě více než tisíc, z toho se po válce vrátila do Londýna jen necelá čtvrtina…

Jeden z nich můžeme obdivovat přímo v hale Muzea londýnské dopravy. Další zachovalý autobus pak nechalo muzeum v letošním roce rekonstruovat do „válečného“ stavu, například opět natřít barvou khaki. A tento autobus se v září vydal na vzpomínkovou pouť, která začala právě před sídlem muzea v Covent Garden, po bojištích první světové války ve Francii a v Belgii. Navštívil tak například Ypry, tam se stal součástí každotýdenní sobotní večerní ceremonie pod Meninskou bránou, památníku věnovaném padlým vojákům ze zemí dnešního Commonwealthu, jejichž těla nebyla nalezena, dále třeba Arras či městečko Peronne, kde je muzeum Velké války.

Jaroslav Beránek