Historik Prokop Tomek podává barvitý obraz novináře Pavla Pecháčka

Historik Prokop Tomek podává barvitý obraz novináře Pavla Pecháčka

22. 12. 2014

Kniha s názvem „Nejlepší propaganda je pravda / Pavel Pecháček v Československém rozhlase, v Hlase Ameriky a ve Svobodné Evropě“ mapuje životní a pracovní dráhu známého rozhlasového redaktora a posléze i šéfa amerických rozhlasových stanic. Jeho hlas desítky let promlouval k československým posluchačům svobodným tónem.

 

Kdo poslouchal v sedmdesátých a osmdesátých letech Svobodnou Evropu a především Hlas Ameriky, nemohl nezaměnitelný hlas Pavla Pecháčka přeslechnout. V té době se Pecháček cíleně věnoval sportovnímu zpravodajství a reportážím, ale jeho přesah byl mnohem širší a ve vysílání se objevovaly i četné rozhovory s představiteli veřejného světa, kultury i politiky. Pecháčkově práci na Západě však předcházela i zajímavá kapitola v čs. rozhlase koncem 60. let a následovala ji rovněž pozoruhodná etapa po roce 1989, kdy působil jako vedoucí pracovník Radio Free Europe / Radio Liberty.

Kniha historika Vojenského historického ústavu Praha Prokopa Tomka Nejlepší propaganda je pravda, kterou vydalo Nakladatelství Lidové noviny, je zevrubným portrétem Pecháčkovy profesionální dráhy. Je nicméně i průvodcem po dějinách české společnosti po druhé světové válce, stejně tak je ovšem i portrétem české exilové společnosti po roce 1968. Soukromé, individuální osudy jednoho člověka se zde prolínají s „velkými“ dějinami, které českým prostorem procházely.

Tomek se v úvodu svého textu věnuje nejprve osobě Pecháčkova otce, Jaroslavu Pecháčkovi (1911-1997), který byl činný v Československé straně lidové a jehož dráha i život měly na jeho syna Pavla, který se narodil v roce 1940, významný vliv. Za druhé světové války byl Jaroslav Pecháček vězněn, krátce po únoru odešel s manželkou do exilu, ovšem zanechal v republice Pavla a jeho další dva mladší sourozence. Všechny pak vychovávala babička. J. Pecháček se navíc angažoval již v 50. letech ve vysílání RFE, stal se posléze i ředitelem československé sekce. Se svým synem se poprvé viděl až koncem 60. let při setkání v Jugoslávii.

Pavel Pecháček měl tedy nevyhovující kádrový posudek, život ho také naučil postarat se sám o sebe. Podařilo se mu vystudovat režii na DAMU, v uvolněnější atmosféře druhé poloviny 60. let pak pracoval v Československém rozhlase; zvládal zde nejrůznější profese, což se mu hodilo i v pozdější době. Po okupaci Československa v roce 1968 neváhal a odešel i s manželkou a dvěma dětmi do zahraničí, kde také navázal silnější kontakt se svými rodiči. Otec coby ředitel českého vysílání Svobodné Evropy mu mohl být nápomocen, ale byl zároveň i přítěží – neboť mohl být nařčen z protěžování vlastního syna.

Pavel Pecháček tak v půli 70. let odchází do Hlasu Ameriky, kde setrvá až do poloviny roku 1989, kdy se v létě stává rovněž ředitelem české redakce RFE. Je nicméně kuriózní, a Tomkova kniha to bohatě dokumentuje, že do své rodné vlasti se coby pracovník „štvavé“ vysílačky již předtím podíval. V druhé půlce 80. let zde dvakrát několik dní pobýval, přičemž ho samozřejmě sledovala Státní bezpečnost. A co je téměř neuvěřitelné: Pecháček se ocitl v Praze shodou okolností také okolo 17. listopadu 1989 a mohl dokonce z hotelu Jalta dělat živé reportáže z tehdejších demonstrací na Václavském náměstí.

Právě Pecháčkovy návštěvy v republice, jeho kuriózní „vyhoštění“ ještě 24. listopadu 1989, jsou určitě nesmírně zajímavým příspěvkem k poznání toho, jakým způsobem se komunistický režim stavěl k opozici reprezentované redaktory těch „nejnebezpečnějších“ stanic. Tomek vedle toho ovšem velmi pečlivě a objektivně sleduje i vnitřní a každodenní život Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, poukazuje na ekonomické otázky či problematiku vztahů mezi jednotlivými skupinami uvnitř redakcí.

Pecháčkova osobnost z tohoto popisu vychází poměrně jasně: byl nejen dobrým redaktorem, který měl cit pro realitu a pravdivost, měl i jasnou představu o rozdílu mezi propagandou a objektivní informací, ale zrovna tak měl smysl pro atraktivní téma a věděl, kam se novinařina obecně posouvá. Pochopil také, jak se mění posluchačské zájmy, co chtějí lidé za železnou oponou slyšet. Kupříkladu nejen pravdu o politice, ale také informace o světě západního sportu, showbyznysu a dalších sfér.

Navíc jak se ukázalo především po roce 1989, Pecháček osvědčil i silné manažerské schopnosti v širším rámci celé RFE/RL. Neboť i s jeho výrazným přispěním se stanice přestěhovala v 90. letech z Mnichova do Prahy a i přes nutnou redukci zaměstnanců i nadále existovala a stále existuje. Pecháčkova novinářská dráha tak našla vyvrcholení opět na české půdě.

Tomkova knížka malého, kapesního formátu nepopisuje „velký“ osud tzv. výjimečného jedince. Pecháčkův příběh i přes mnohé neobvyklosti a životní zvraty většinou nevybočuje z rámce tzv. běžného. Přesto, nebo spíš právě proto, ukazuje neobyčejně plasticky to, v čem česká společnost v uplynulých padesáti i více letech žila. Pecháčkův příběh je navíc příběhem člověka žijícího život nepokřiveně, člověka oddaného své práci, který ji chce dělat poctivě a dobře – a to se mu také během kariéry podařilo.

Andrej Halada

 

Aktuálně



V úterý 11. 2. 2025 je Armádní muzeum ZAVŘENO

V úterý 11. 2. 2025 je Armádní muzeum ZAVŘENO

10. 02. 2025
Upozorňujeme návštěvníky, že v úterý 11. února 2025 je Armádní muzeum Žižkov…
Odešel Jaroslav Beránek

Odešel Jaroslav Beránek

10. 02. 2025
S lítostí a zármutkem jsme přijali zprávu o úmrtí našeho dlouholetého kolegy Jaroslava…
Únor 1939 – radikální pravice plánuje převrat

Únor 1939 – radikální pravice plánuje převrat

10. 02. 2025
Přijetí mnichovské dohody a následné odstoupení pohraničních oblastí nacistickému Německu znamenalo obrovský…
Jak nacisté okupovali československé pohraničí: muzeum promítlo i unikátní záběry

Jak nacisté okupovali československé pohraničí: muzeum promítlo i unikátní záběry

07. 02. 2025
Další projekce z cyklu „Komentované filmy ze sbírky Vojenského historického ústavu Praha“ se…
Dnes je 150 let od narození Františky Plamínkové, stala se obětí heydrichiády

Dnes je 150 let od narození Františky Plamínkové, stala se obětí heydrichiády

05. 02. 2025
V roce 1942 senátorku Františku Plamínkovou zavraždili nacisté při heydrichiádě. Odmítla odsoudit…