I ty nekrásněji zdobené pušky někdy vystřelily, říká kurátor Císařské zbrojnice

V únoru byla otevřena nová stálá expozice Vojenského historického ústavu Praha nazvaná Císařská zbrojnice. Je umístěna v podkroví Schwarzenberského paláce na Hradčanech a představuje zbraně a výzbroj 15.-19. století. Jan Šach, kurátor expozice, hovoří o nejzajímavějších exponátech i o tom, v čem spočívá jejich hodnota.

Císařská zbrojnice představuje přes půl tisícovky nejrůznějších předmětů. Jaká je koncepce expozice?

Výstava je budovaná jako šlechtická či soukromá zbrojnice, která mohla vznikat v průběhu mnoha stovek let. Zbrojnice si budovali aristokraté, posléze i někteří zbohatlí měsťané. Základem byly většinou sbírky, které vznikaly už hluboko v renesanci a představovaly šlechtickou kroniku, historický kabinet i rodovou pokladnici. Už v době svého vzniku šlo o cenné předměty. Například známá sbírka-zbrojnice Františka Ferdinanda d´Este vznikala po staletí a její základ je v italské Ferraře a Modeně, u tamního rodu a vévody. František Ferdinand sbírku ještě rozvíjel, protože měl ke zbraním vztah.

Proč má zbrojnice přívlastek „císařská“?

Název může u návštěvníků vyvolat otázku: kterého císaře je to zbrojnice? Ale není to konkrétní osoba, označení jen nejlépe vystihuje období, ze kterého pocházejí exponáty. České země tehdy byly součástí habsburské monarchie. Výběr jsme ukončili půlkou 19. století, protože z období panování císaře Františka Josefa I. bychom mohli udělat další expozici, stejně kvalitní. Například sbírku chladných zbraní rakouské armády z let 1850-1918 má VHÚ určitě jednu z nejlepších v celé Evropě.

Ukazuje expozice to nejlepší, čím VHÚ pro dané období disponuje?

Určitě. Celkově máme ve sbírkách přes sedm tisíc historických chladných a palných zbraní, ale tyto patří k tomu nejlepšímu. Navíc jsou tu i unikátní předměty trochu odlišného charakteru, například polní oltář dragounského pluku Evžena Savojského, který je dokladem vztahu zbraní a duchovna. Také je tu výjimečným způsobem zachycen vývoj palných zbraní od doutnákových přes kolečkové až k modernějším systémům.

V čem spočívá hodnota jednotlivých zbraní? V jejich funkci, minulosti, kráse?

Je to všechno dohromady. Jsou tu předměty s ojedinělou estetickou hodnotou, u jiných víme, komu patřily a co prožily. Mnohé zbraně jsou cenné tím, že známe jejich výrobce. To se týká například loveckých pušek. U chladných zbraní se zase cení, pokud je na nich vidět lokalita výroby: Pasov, Solingen, Milán, Toledo…

Byly bohatě zdobené pušky i výrobně nákladné?

Samozřejmě, například výroba jedné kolečkové kulovnice by v dnešních částkách přišla na statisíce i víc. Majitel-šlechtic se jejím prostřednictvím chtěl před ostatními předvést. Funkčnost ustupuje do pozadí před reprezentační rolí. Někdy jde o tak jedinečné a originální kousky, že se i majitel asi bál, aby se zbraň při střelbě nepoškodila.

Zdá se, že stejně jako dnes si bohatí lidé minulosti pořizovali drahé věci z marnivosti.

Možná byli ještě marnivější. Ale mohli si to také dovolit, úzká horní vrstva byla skutečně bohatá. Ale s dneškem bych to nesrovnával, protože tehdy to bylo především o umění, kráse a řemesle. Dnes je to většinou o běžných továrních výrobcích. Dneska by také nikdo – i s dnešními technologickými možnostmi – podobnou zbraň asi nevyrobil. Kolečkové kulovnice se například vůbec nefalzují, protože se to nevyplatí. Plagiát poznáte hned a jeho výrobní cena by byla tak vysoká, že by byl prakticky neprodejný.

Střílelo se z takových zbraní vůbec?

Pokud jde o lovecké zbraně, určitě. Jsou luxusní, ale podle stop opotřebování poznáte, že všechny byly používány. Vojenské zbraně, které jsou zdobené, už nemusely mít a priori bojovou funkci. Mohly sloužit jako součást uniformy nebo šlechtického oděvu. Ale v expozici představujeme i zbraně, které běžně používali vojáci různých armád.

Je tu i jeden neobvyklý exponát: kožené dělo.

To je trochu zjednodušující označení. Dělo má běžnou kovovou hlaveň, ale její tloušťka je asi půl centimetru. Hlaveň byla obložena dřevem a obalena mnoha vrstvami namočené volské kůže, která po vyschnutí hlaveň upevnila. Hlavní výhoda spočívala v tom, že dělo bylo lehké. Běžné dělo obsluhovalo několik mužů, museli ho táhnout, tuhle zbraň nesl a obsluhoval jeden člověk.

Vybíral jste předměty do sbírky nově, nebo jste už měl z minulosti nějaký základ?

Od roku 2002, kdy nejstarší sbírky VHÚ opustily Schwarzenberský palác, jsme udělali několik výstav. S předměty jsme pracovali, základ byl daný. Ale některé předměty byly pořízeny i v nedávné době.

Které exponáty se vztahují přímo k českým dějinám?

Jsou zde například čepele ceremoniálních mečů, které byly ukovány při příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem. Korunovace je barvitě popsána v románu F. L. Věk. Máme i celou vitrínu věnovanou české šlechtické gardě. Ta byla v počtu 38 mužů vybírána pouze z českých šlechtických rodin a doprovázela císaře Františka I. při jeho tažení proti Napolenovi v roce 1814. Císař tehdy členy gardy odměnil novým řádem, českým šlechtickým křížem, který je prvním řádem předávaným pouze Čechům. V roce 1922 byl také základem pro vytvoření našeho nejvyššího vyznamenání, Řádu bílého lva. Vystavujeme i jezdeckou standardu katolické ligy se znakem kurfiřta Maxmiliána Bavorského, která se zúčastnila bitvy na Bílé hoře. A pravděpodobně byla i u popravy českých pánů v roce 1621.

Máte k nějakému exponátu osobní vztah?

Vždycky se mi líbily lovecké zbraně, to jsou kusy, které bych si dovedl prohlížet hodiny. Ale krásná je i šavle z 20. let 19. století vyrobená ve Zlatoustu. Výrobna zbraní tu sídlila už za Petra Velikého, původně sem přišli němečtí mistři, jejich ruští učni je však v měčířském umění brzy překonali. Dokázali na čepel zbraně vyrýt neuvěřitelné věci, celé bitevní scény. Od zdejšího nejslavnějšího mečíře Ivana Bušujeva máme vystavený jeden kord. A také je tu šavle od Wilhelma Nicolause Schaafa, prvního německého mistra, který ve Zlatoustu učil. Když tuhle šavli viděli někteří ruští sběratelé v literatuře, odhadli její cenu na několik miliónů.