Jan Ďurica

Patřil mezi vojáky, kteří mohli nejlépe srovnávat službu v ozbrojených silách před rokem 1989 i po něm. I jako velitel vycházel ze své znalosti vojenského života na základní úrovni. Když se s armádou loučil, byl patrný respekt, jaký si v řadách vojska vysloužil.

Narodil se 12. listopadu 1951 v Jeseníku. Vojenská studia začal na střední vojenské škole Jana Žižky v Moravské Třebové v roce 1967. Potom v nich pokračoval v letech 1970 až 1974 na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově, kde se věnoval oboru velitelsko organizátorskému – tankovému.

Po ukončení studia vykonával J. Ďurica funkci náčelníka štábu tankového praporu. U tankových a motostřeleckých pluků postupně vystřídal řadu štábních a velitelských funkcí. Když se zpětně vracel k období 70. a 80. let, tvrdil, že výcvik i jednání s lidmi bylo nesmírně tvrdé, jednotlivec v tehdejším armádním soukolí neznamenal prakticky nic. (Sám Ďurica ještě v 70. letech absolvoval na Vojenské akademii v Brně postgraduální studium oboru velitelsko štábního – vševojskového.)

Do roku 1989 se stihl stát zástupcem velitele tankové divize, po revoluci jeho vojenská kariéra dále pokračovala. V letech 1990 až 1991 studoval na Vojenské akademii Vorošilova, ze studia byl však odvolán. Poté velel 9. tankové divizi, následně vykonával funkci náčelníka štábu armádního sboru a poté náčelníka štábu Velitelství sil územní obrany.

Výjimečné postavení ve vojsku měl i díky svojí znalosti francouzštiny, v letech 2000 až 2001 vystudoval operačně velitelský kurz – obor teorie obrany státu na College interarmées de Défense (Vševojsková škola obrany). Francouzi si ho cenili, důkazem toho je, že Jan Ďurica je nositelem francouzského Řádu čestné legie.

V roce 2003 se stal velitelem sil podpory a výcviku a mohl tak uplatnit své široké znalosti vojenského řemesla, včetně citu pro personální otázky. Právě na personální otázky v této funkci kladl velký důraz, když si pečlivě vybíral spolupracovníky. Jako velitel sil podpory a výcviku musel řídit tak odlišné oblasti, jako jsou personalistika, logistika, zdravotnictví, tvorba doktrín, výcvik, krajská vojenská velitelství, vojenská hudba nebo Vojenský historický ústav. V období, kdy země přecházela od povinné vojenské služby k ryze profesionální armádě, těžil Ďurica ve výkonu funkce z toho, že se v armádě vypracoval od vojína až po generála. V mnoha případech prokázal schopnost velmi dobře odhadnout, jaké změny v armádě jsou nutné a potřebné, respektive zda jsou dobře promyšlené. Jako generál navíc stále uměl komunikovat s „obyčejnými vojáky“.

V roce 2006 generálporučíka Ďuricu vystřídal ve funkci velitele sil podpory a výcviku generálmajor Jiří Halaška. Následně po téměř 40 letech služby v armádě odešel Ďurica do zálohy, poslední jízdu symbolicky absolvoval v tanku T-72 a vrátil se tak ke svým tankistickým kořenům.

Petr Janoušek