Jan Moťka

Když se rodák ze Savína u Litovle Jan Moťka (* 28. 12. 1903) po úspěšném skončení středoškolského studia rozhodl pro kariéru důstojníka z povolání, vedly jej k tomu dva hlavní motivy. Ten první byl v rodinné vlastenecké výchově, kdy jeho otec patřil mezi významné české aktivisty v kraji na česko-německé jazykové hranici a v příbuzenstvu bylo několik legionářů. A právě velká popularita legií v té době mladého muže vedla k tomu, že se rozhodl natrvalo upsat vojenské uniformě.

V letech 1923 – 1925 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, ze které byl slavnostně vyřazen jako poručík pěchoty. Sloužil u různých útvarů a nacistická okupace v březnu jej zastihla v hodnosti štábního kapitána pěchoty Pěšího pluku 15 jako vdovce s rok a půl starou dcerou. K 1. červenci 1939 byl dekretem vojenské správy včleněn k protektorátnímu vládnímu vojsku. Sloužil v Lipníku nad Bečvou u 12. praporu, s nímž v květnu 1944 odjel do severní Itálie.

Zde v hodnosti hejtmana I. třídy (= štábní kapitán) jako velitel 1. roty 12. praporu vládního vojska již 25. června 1944 zběhl s 39 muži stráže v S. Francesco. První kontakty na partyzány jim zajistili italský farář v S. Francesco a svobodník Alois Votruba, který zběhl již předtím a pro své kamarády se vrátil z příkazu velitele 18. garibaldiovské partyzánské brigády Giovanni Pierota. Postupně se u Moťkova českého partyzánského oddílu v rámci této brigády soustředilo 72 mužů z 8. a 12. praporu vládního vojska.

Již druhý den po přechodu k partyzánům požádal velitel 18. brigády české vojáky o pomoc při obraně městečka Corio, kterého se zúčastnilo 40 Čechů s 2 těžkými a 3 lehkými kulomety. K tomuto boji se v Moťkově hlášení objevuje následující hodnocení: „Spolu s Italy jsme organizovali obranu města a palbou zbraní uzavřeli přístup k městu. Na přístupové silnici vybudovali Italové improvizované minové pole a předsunuli polní stráže.

Dne 28. 6. 1944 v 15.30 hod. nastoupila německá motorizovaná pěchota za podpory 7 tanků na Corio, které po krátkém boji zdolala, neboť předsunuté italské hlídky zklamaly, minové pole nefungovalo a Italové přestrašeni německými tanky v panice prchli do hor.

Také my jsme ustoupili po tomto křtu ohněm do hor beze ztrát poučeni o tom, že k pozičnímu boji nemají Italové ani nervy, ani prostředky. Že se však dobře uplatňovali v drobných partyzánských bojích i v prostoru obsazeném Němci a italskými fašisty jsme se ovšem později často přesvědčili.“

Zde je třeba nutno zdůraznit na adresu některých přetrvávajících negativních názorů na vládní vojáky jako na aktivní kolaboranty s nacistickým režimem a na partyzány z jejich řad jako na alibisty v závěru války, že útěk k partyzánům byl z mnoha důvodů krajně riskantní záležitostí. Nacisté navíc nepokrytě vyhrožovali vládním vojákům tvrdými represemi proti jejich rodinám.

V dalším období byla početně sílícímu čs. oddílu škpt. Moťky svěřena obrana Pian d´Audi. Zřizovali zde záseky, stavěli stráže, kladli miny a prováděli průzkum oblasti. V srpnu 1944 se čeští partyzáni podíleli na příjmu dvou shozů zbraní ze spojeneckých letadel a byli v úzkém spojení s oddílem npor. Adolfa Vrány a později i por. Vincenta Smělíka.

Na počátku září 1944 se oddíl přesunul do Forno Alpi Graie, kde se setkal s dvěma britskými důstojníky SOE, kteří sem přišli z Francie a informovali české partyzány, že v Normandii se vyloďuje československá obrněná brigáda. Na základě toho požádal škpt. Moťka Giovanni Pierota, který v té době již velel partyzánské divizi, o povolení k odchodu do Francie. S pomocí starého pašeráka byl jeho oddíl spolu s oddílem npor. Vrány a 30 jugoslávskými partyzány převeden přes ledovce, místy až ve výši 3 200 m n. m., do francouzského Bonnevalu.

Po prezentaci u náhradní jednotky Čs. samostatné obrněné brigády byl Jan Moťka záhy odeslán do Velké Británie, kde působil až do konce války při výcviku nováčků. Po návratu do vlasti působil dále v čs. armádě až do odchodu do výslužby v hodnosti podplukovníka po dovršení věku 55 let.

Koncem 60. let potom žil v ústraní v Liberci a věnoval se shromažďování údajů o činnosti čs. partyzánů v Itálii v letech 1944-1945, které později předal do Vojenského historického archivu v Praze. I tento zapomenutý partyzánský velitel si za svou činnost v italských horách zaslouží naši vzpomínku...

Jindřich Marek