Jan Třebický / 14. 11. 1895 - 20. 3. 1940

Před 130 lety se narodil pozdější absolvent české Vysoké školy technické a Válečné školy, který zasvětil svůj život vojenské službě a bojům za svobodu. Jan Třebický. Jako jednoroční dobrovolník byl odveden do c. k. pěšího pluku, absolvoval důstojnickou školu a během první světové války sloužil na ruské frontě, kde padl do zajetí. Přihlásil se do čs. legií v Rusku, účastnil se bojů proti bolševikům a chránil sibiřskou magistrálu. Po návratu do Československa působil v různých velitelských funkcích a na Válečné škole. Po okupaci ČSR se zapojil do odbojové zpravodajské činnosti, byl zatčen gestapem a po nelidských výsleších zemřel v březnu 1940. V roce 1947 byl posmrtně povýšen na plukovníka gšt.

Narodil se v rodině průvodčího státních drah Jana Třebického a jeho manželky Marie, rozené Jůnové. V letech 1906–1913 studoval na české vyšší reálce na Žižkově, kde 2. 10. 1913 maturoval. Poté se stal na podzim roku 1913 studentem strojního inženýrství na České vysoké škole technické v Praze. Zde však stačil do vypuknutí světové války absolvovat pouhé dva semestry. Již 21. 7. 1914 byl odveden a 4. 8. 1914 prezentován jako jednoroční dobrovolník u c. k. pevnostního dělostřeleckého pluku č. 4 v Pole. Zde však působil jen velmi krátce a 21. 9. 1914 byl přemístěn k c. k. pěšímu pluku č. 17 v Klagenfurtu. U tohoto útvaru prodělal základní pěší výcvik a v závěru roku 1914 absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze v Judenburgu. Dne 4. 2. 1915 byl jako velitel čety odeslán na ruskou frontu, kde padl 16. 8. 1915 do zajetí. V jednom z ruských zajateckých táborů na Sibiři se 1. 2. 1917 přihlásil do čs. legií v Rusku. Dnem 8. 8. 1917 byl prezentován u 5. čs. střel. pluku v Borispolu. U tohoto útvaru pak působil jako velitel jedné z jeho čet až do příjezdu pluku do vlasti (od 13. 9. 1918 v hodnosti por.). S ním se zúčastnil ústupu z Ukrajiny na jaře 1918 a následně bojů s bolševiky o Vladivostok, Nikolsk Ussurijský, Kaul a Kungur. V letech 1919–1920 se podílel na ochraně sibiřské magistrály v prostoru Barnaul – Tomsk.

V mezidobí absolvoval v termínu od 15. 6. do 30. 9. 1919 pěchotní kurs důstojnic￾ké školy ve Sljuďance. Na konci dubna 1920 odplul z Vladivostoku a přes Singapur, Suez a Terst dorazil 15. 6. 1920 v hodnosti npor. (povýšen 1. 1. 1920) ruských legií do svobodné vlasti.

I po příchodu z repatriační dovolené konal službu u svého útvaru, nyní již v rámci unifikace změněného na p. pl. 5. V jeho pražské posádce postupně prošel funkcemi velitele čety, II. plukovního pobočníka, praporního pobočníka a velitele roty. V mezidobí byl v roce 1921 frekventantem lyžařského kursu v Krkonoších a o rok později granátnického kursu v Milovicích. Od 1. 4. 1922 do 19. 4. 1924 působil u hran. prap. 9 ve Fiľakovu, a to nejdříve jako mobilizační referent a později jako II. pobočník velitele praporu. Dnem 20. 4. 1924 se vrátil ze Slovenska a nastoupil službu u ZVV Praha jako pobočník zemského voj. velitele arm.gen. Jana Syrového (od 28. 10. 1924 v hodnosti škpt.). Toho jako jeho osobní pobočník následoval nejen poté, kdy byl 31. 12. 1925 ustanoven do funkce náčelníka hl. št., ale dokonce i tehdy, když se stal 18. 3. 1926 na sedm měsíců ministrem národní obrany v úřednické vládě Jana Černého. Jejich cesty se definitivně rozdělily teprve poté, když začal škpt. Třebický v říjnu 1928 studovat na Válečné škole (ještě předtím absolvoval v roce 1928 v Praze aut. kurs). Posluchačem pražské Válečné školy se stal dnem 1. 10. 1928 po složení přijímacích zkoušek. Ještě v době studia byl v roce 1929 frekventantem armádního plynového kursu v Olomouci a tel. kursu v Turnově.

Po absolvování Válečné školy nastoupil dnem 1. 10. 1931 službu jako přidělený důstojník ve štábu ZVV Brno. Zde poté působil až do 16. 5. 1932 kdy byl ustanoven do funkce přednosty 2. oddělení štábu ZVV Košice. V mezidobí byl dnem 1. 3. 1932 přeložen v hodnosti mjr. (povýšen již 19. 6. 1931) do skupiny důstojníků gšt. Od 1. 10. 1936 do 19. 4. 1938 vyučoval na VŠV v Praze předmět všeobecná taktika (od 1. 1. 1937 v hodnosti pplk.). Dnem 20. 4. 1938 byl dočasně přidělen k MNO – hl. št. 2. odděl. jako referent a vedoucí studijní podskupiny východní armády u plánovací a studijní skupiny. Odtud se měl podle původních předpokladů dne 26. 9. 1938 vrátit zpět do VŠV, avšak v důsledku mobilizace byl ponechán na svém dosavadním místě. Za branné pohotovosti státu tak vykonával funkci přednosty skupiny A (studijní) 2. odděl. hl. št. MNO (zápolního) v Praze.

Po okupaci zbytku ČSR nastoupil již v březnu 1939 v souladu s plány Ústředního vedení ON do tzv. Havelkova úřadu (ministr Jiří Havelka řídil úřad státního prezi￾denta), kam jej vyslal plk.gšt. Šimon Drgáč. Právě z jednání mezi pplk. Třebickým, plk. Drgáčem a plk.gšt. Františkem Havlem, který stál v čele „vojenského štábu“ mi￾nisterského předsedy div.gen. Ing. Aloise Eliáše, vzešel popud ke vzniku organizace „tiskových důvěrníků“ ministerského rady dr. Zdeňka Schmoranze, s nímž Třebický po 15. 3. 1939 rovněž velice úzce spolupracoval. Kromě již zmíněných důstojníků udržoval úzké kontakty rovněž s pplk.gšt. Tomášem Houškou, pplk.pěch. Františkem Hiekem a mjr.gšt. Jaroslavem Hájíčkem, zastávajícím funkci přednosty zpravodajského oddělení Ústředního vedení ON. V souvislosti se svou odbojovou činností byl 12. 9. 1939 zatčen v Praze gestapem (ve vyšetřovacích spisech gestapa figuruje jako jeden z vedoucích zpravodajské odbojové skupiny „Havel–Trebicky Gruppe“). Po dobu nelidských výslechů, které se odehrávaly v sídle gestapa v Petschkově paláci byl věz￾něn na Pankráci, odkud byl do „Pečkárny“ pravidelně dovážen. Trpěl velice vážnou žaludeční chorobou, čehož gestapo po celou dobu výslechů zneužívalo (nebyly mu podávány léky tlumící silné bolesti, jimiž trpěl, záměrně byl nucen ke konzumaci potravin, jež u něj vyvolaly silný záchvat a podobně). Tyto krutosti pplk. Třebický dlouho nevydržel. Zemřel následkem gestapáckého týrání ve středu 20. března 1940 v pražském lazaretu SS. Po mjr.gšt. Bohumilu Kleinovi a pplk.gšt. Tomáši Houškovi se tak stal dalším padlým z řad vysokých důstojníků čs. armády na domácí frontě. V roce 1947 byl posmrtně povýšen na plukovníka gšt.

Vyznamenání:

• Československý válečný kříž 1918;
• Československá revoluční medaile;
• Československá medaile Vítězství;
• L’Ordre National de la Legion d‘Honneur – Chevalier;
• Orden Svetog Save IV. reda;
• Ordinul Coroana Romăniei eu spade in gradul Ofiter cu paglica de Virtute Militara;
• Československý válečný kříž 1939 in memoriam;

Památky:

• Pomník padlým a popraveným absolventům VŠV před sídlem Ministerstva obrany ČR v Praze 6;
• Pamětní deska na budově Generálního štábu AČR v Praze – Dejvicích;