Jan Vella / 10. 5. 1906 - 10. 1. 1945

Před 80 lety zahynul pilot RAF Jan Vella. Před válkou byl "mašinfírou" legendární Slovenské strely, toho nejluxusnějšího a nejelegantnějšího, co tehdy jezdilo po československých železnicích. Po okupaci se zapojil do odboje, poté uprchl do zahraničí a přes Balkán a Francii se dostal do Velké Británie. U 311. perutě RAF absolvoval 71 bojových letů, včetně potopení ponorky U-971. Získal řadu vyznamenání, včetně DFC (Distinguished Flying Cross). Zahynul 10. 1. 1945 při nehodě letounu ve Skotsku. Po válce byl povýšen in memoriam na plukovníka. Je po něm pojmenována ulice v rodném Kladně.

Syn hutníka Václava Velly a jeho ženy Marie, rozené  Jindrové. Po vychození měšťanské školy se letech  1920–1923 vyučil elektromechanikem u kladenské firmy Hyba-Vella (spolumajitelem byl jeho otec), ale při první vhodné příležitosti se dobrovolně přihlásil k vojenskému letectvu. Dne 1. 10. 1924 tedy nastoupil do Školy pro odborný dorost letectva při VLU v Chebu a po absolvování pilotního výcviku nastoupil 30. 3. 1925 voj. prezenční službu, v jejímž průběhu nejprve absolvoval výcvik pilota dvoumístných letounů, poté stíhací výcvik a byl povýšen na svobodníka (20. 10. 1925). 

Již v průběhu pilotního výcviku nepochybně prokazoval mimořádný pilotní talent a 15. 2. 1926 byl přemístěn k let. pl. 3 Generála – letce M. R. Štefánika, a to rovnou ke stíhačům (dosud museli adepti stíhacího letectva odsloužit „dvoumístnou“ praxi u pluku). Stal se příslušníkem 31. stíhací letky ve Vajnorech, kde létal především na Aviích B-21, které měly velice dobrou evropskou úroveň. Mezitím byl povýšen na desátníka (21. 12. 1925) a na četaře (11. 2. 1927). Získal i náročnou kvalifikaci polního pilota – nočního stíhače, ale k 1. 10. 1928 byl propuštěn do zálohy v souvislosti s úspornými opatřeními voj. správy. S vojenským letectvem zůstával v blízkém kontaktu i v civilu. Na vlastní žádost konal každý měsíc dobrovolné cvičné lety u cvičné letky let. pl. 1 T. G. Masaryka na letišti Praha-Kbely, absolvoval tři vojenská cvičení a zářijovou mobilizaci (24. 9.–7. 10. 1938).

 V civilu přijal nabídku ČSD a vrátil se do Kladna, kde v letech 1929–1930 získal kvalifikaci řidiče motorových vozů, čímž si zajistil velice slušnou existenci. Zpočátku jezdil na trati Zlonice – Roudnice nad Labem a postupně se vypracovával na jednoho z nejlepších a nejzodpovědnějších strojvůdců. Ve 30. letech se jeho domovskou výtopnou stala Praha-Masarykovo nádraží, kde se stal strojvůdcem pověstného  motorového rychlovlaku Modrý šíp (vyroben 1934 ve Škodových závodech Plzeň).

 Poté dostal do rukou nejluxusnější a nejkrásnější soupravu, jež kdy u ČSD jezdila – elegantní a aerodynamicky mimořádně vydařený motorový expres Slovenská strela (vyroben 1936 v Tatře Kopřivnice). Jméno Jana Velly, spolehlivého, důsledného, energického a všeobecně respektovaného „mašinfýry“ se stalo u ČSD opravdovým  pojmem. Dne 30. 6. 1936 se na Kladně oženil s Blaženou Kalíkovou, s níž měl dceru Blaženku. Volný čas dělil mezi rodinu a kbelské letiště, kde stále kondičně létal u zdejší cvičné letky.

 Po okupaci se neohroženě zapojil do odbojové práce. Jako strojvedoucí obětavě spolupracoval s tzv. exportní skupinou ON zajišťující ilegální odchody vojáků, politiků či ohrožených odbojových pracovníků do zahraničí. Poté však musel do zahraničí uprchnout i on, což pro něj nebylo lehké rozhodnutí – vždyť doma zanechával manželku s malou dcerou. Využil toho, že jako strojvedoucí měl volnou železniční průkazku (často ji využíval a navštívil tak snad všechny evropské země) a mnoho známých a tajně vyrazil na cestu. Do Francie mu trvala celkem šest týdnů. Dne 6.  11. 1939 společně s por.let. Bohumilem Landou († 16. 10. 1940) odjel čet. v zál. Jan Vella rychlíkem z Prahy na Slovensko a o pět dní později odjeli z Komárna do Maďarska, kde byli zadrženi tamními četníky. Po krátkém pobytu ve věznici v Szegedu a následně v budapešťském vězení Toloncház již 28. 11. 1939 následovalo propuštění Velly, Landy a por. jezd. Jindřicha Křepela († 24. 4. 1942) a o dva dny později překročení hranic do Rumunska poblíž Layesházu. Poté už šlo vše poměrně hladce: z rumunské Constance odpluli 7. 12. 1939 lodí Dacia do Bejrútu, kde se dostali do péče zdejšího čs. konzulátu, a odtud 18. 12. vyrazili na lodi Champolia do fr. Marseille, kam připluli na Štědrý den 1939. Okamžitě po příjezdu byl čet. Vella prezentován v táboře čs. armády v Agde a vtělen k letecké skupině. Později, 6. 4. 1940 byl přemístěn k doplňovacímu středisku čs. letectva na základně Bordeaux-Mérignac. Ani zde se však praktický letecký výcvik či přeškolování na francouzskou leteckou techniku neprovádělo. Poté, co Francie požádala o sdělení podmínek příměří, odplul 19. 6. 1940 za všeobecného zmatku s početnou skupinou čs. letců lodí Karanan z přístavu Bordeaux do Velké Británie; do anglického Falmouthu připluli 21. 6. 1940.

 Do řad RAF VR byl přijat 2. 8. 1940 na letecké základně Cosford a 27. 9. byl povýšen na Sergeanta. Vzhledem ke své předchozí kvalifikaci stíhacího pilota byl zařazen do bojového výcviku na stíhacích letounech Hurricane a ještě téhož dne nastoupil k operačně výcvikové jednotce 12. OTU v Bensonu, odkud 7. 10. přešel k 6. OTU v Sutton Bridge.

Dne 28. 10. 1940 pak nastoupil službu na letišti Speke do řad 312. čs. stíhací peruti, operující s Hurricany při obraně Liverpoolu a okolí. V operační činnosti, sestávající především z hlídkových letů nad západní Anglií, setrval necelých pět měsíců přičemž 7. 3. 1941 byl povýšen na rtm.let. v zál. Poté však musel aktivní leteckou službu opustit, neboť na stíhacího pilota měl již poměrně vysoký věk (35 roků). Následující bezmála dva roky tedy strávil sice v nebojové, ale neméně zodpovědné funkci zalétávacího pilota. Nejprve ji od 31. 3. 1941 konal u 15. MU ve Wroughtonu, 21. 10. 1941 přešel k 8. MU v Little Risingtonu a nakonec od 15. 12. 1941 zalétával nové či opravené letouny u 22. MU v Sillothu. K 1. 9. 1942 byl povýšen na Flight Sergeanta. Činnost u jednotek, podřízených Maintenance Command, zůstávala logicky ve stínu operačních jednotek, ale z kusých záznamů lze soudit, že si rozhodně nevedl špatně. Svědčí o tom i to, že byl jmenován v rozkaze Maintenance Command z 15. 7. 1942 za to, že „... dík své chladnokrevnosti a letecké obratnosti dostal se z obtížné situace při zkušebním letu, když na jeho letounu selhalo zařízení pro varovný signál podvozku.“ Dne 15. 3. 1943 mu písemnou pochvalu „za svědomitý výkon ve službě zkušebního pilota“ udělil i inspektor čs. letectva, A/V/M Karel Janoušek.

Přes svůj věk se mu nakonec podařilo prosadit žádost k návratu do bojové činnosti, takže mezi 1. 1. a 5. 4. 1943 absolvoval operační výcvik u Czech Flightu u 6.(C) OTU na základně Thornaby on Tees (později v Sillothu), kde byl k 1. 3. 1943 konečně povýšen na Warrant Officera. Poté jako kapitán osádky 14. 4. 1943 nastoupil službu na letišti Talbenny u 311. čs. bombardovací peruti. Vyzbrojena Wellingtony podnikala v podřízenosti 19. skupiny Coastal Command protiponorkové hlídky nad Biskajským zálivem. V létě 1943 ji přezbrojili na výkonnější čtyřmotorové Liberatory.

Zkušený Jan Vella si přitom rozhodně nevedl špatně, takže k 26. 9. 1943 byl povýšen do nejnižší britské důstojnické hodnosti Pilot Officer a o měsíc později, tradičního 28. 10. 1943 na šrtm.let. v zál. (tehdejší rigidní čs. povyšovací systém prakticky vylučoval přeskočení hodnostních stupňů). Již nedlouho po jeho příchodu bylo zřejmé, že 311. peruť v něm získala pilota a člověka nevšedních kvalit. Byl ceněn nejen pro svůj bojový zápal na straně jedné a chladnokrevnost na straně druhé, ale též pro své dlouholeté pilotní zkušenosti, technické znalosti a v neposlední řadě přesnosti, trpělivosti a serióznosti. V průběhu své bezmála dvouleté operační činnosti nad Atlantikem vykonal Jan Vella celkem 71 bojových letů v čase 817,15 operačních hodin. Byl to šestý nejlepší výkon mezi příslušníky 311. peruti. Patřil k těm, kteří měli na setkání s nepřítelem nad nedozírnými oblastmi Atlantiku štěstí. Podnikl útoky na několik hladinových lodí a celkem pětkrát napadl nepřátelské ponorky (více střetů s ponorkami má na kontě pouze F/Lt Jan R. Irving, jenž po dobu své služby u Coastal Command spatřil celkem osm ponorek, ale žádná mu jako potopená uznána nebyla). Byl jedním z pouhých pěti čs. kapitánů, jimž byla ponorka přiznána jako prokazatelně potopená. Byla to U-971, které velel Oberleutnant zur See Walter Zeplien. Ve spolupráci se dvěma spojeneckými torpédoborci (britský HMS Eskimo a kanadský HMCS Haida) ji Vella potopil za invaze 24. 6. 1944 u ostrova Ouessant (Ushant). Po prvních vyznamenáních následovalo i povýšení – 7. 3. 1944 na ppor.let. v zál. a 26. 6. 1944 na Flying Officera.

Zaznamenal však i úspěchy jiného rázu. Díky svému pilotnímu umění a duchapřítomnosti se totiž Vella dokázal dostat i z takřka neřešitelných situací, např. 12. 10. 1944, kdy za krajně nepříznivého počasí patroloval nad Severním mořem za řízení Liberatoru, jemuž asi po 4 hodinách letu vysadily dva ze čtyř motorů. Přetížený stroj nestačil držet ani rychlost ani výšku, takže pro jeho odlehčení Vella odhodil všechny hlubinné nálože, vystřílel i protiponorkové rakety a pak šly „přes palubu“ i kulomety se schránkami se střelivem, záložní vysílačka, dokonce i termosky s jídlem a nakonec i padáky; osádce zůstaly jen plovací vesty. Nakonec se letová hladina Liberatoru ustálila na 15m nad vodou, tak nízko, že vodní tříšť co chvíli opláchla příď letounu. V nouzi nejvyšší nechal Vella zapnout oba nepoškozené vnější motory na maximální výkon, technickými předpisy povolený pouze na velmi omezenou dobu. Riskoval do krajnosti, neboť na britské ostrovy mu zbývaly ještě 3 hodiny. Ačkoli ze třetího motoru začaly šlehat plameny, nakonec se mu díky jeho zručnosti podařilo i s vyčerpanou osádkou šťastně dosednout v mateřském Tainu. Za tuto, jakož i předchozí akce, byl vyznamenán DFC. Ne nadarmo si „získal pověst nejlepšího československého pilota u svojí jednotky,“ jak se později vyjádřil inspektor čs. letectva, A/M Karel Janoušek, jenž mu 15. 1. 1945 udělil písemnou pochvalu „za příkladné a vzorné konání služby u 311. peruti“.

Poté co on a větší část mužů jeho osádky dokončili 1. 11. 1944 operační turnus, byl 27. 11. odeslán do mimořádně náročného desetidenního kurzu k 1510. BATF na letiště Squires Gate u Blackpoolu, po jehož absolvování a návratu do Tainu (8. 12. 1944) se u perutě stal instruktorem. Takříkající „nad plán“ však ještě 25. 12. 1944 vykonal svůj poslední, 71. operační let. Osudným se mu stal obyčejný přelet z Tainu na letiště Hornchurch u Londýna dne 10. 1. 1945. Na palubě dvoumotorového spojovacího Oxfordu, pilotovaného W/O Rudolfem Jelenem, cestoval na dovolenou (spolu se S/Ldr Karlem Kvapilem, F/O Leo Linhartem a F/O Valterem Kaudersem). Trosky letounu i s mrtvými letci objevili až 19. 8. 1945 dva horolezci ve špatně přístupném terénu úbočí hory Ben Nevis (1196m n. m.) poblíž odlehlé skotské horské obce Beinn a´Bhuird, ležící asi 110km severoseverozápadně od Glasgowa. Dne 3. 9. 1945 byly tělesné ostatky pětice čs. letců pohřbeny se všemi vojenskými poctami na čs. odd. voj. hřbitova v Brookwoodu. Ppor.let. v zál. Jan Vella byl po válce, 1. 2. 1947, in memoriam povýšen na npor.let. v zál. a 1. 6. 1991 mimořádně na plukovníka.

Vyznamenání:

• Československý válečný kříž 1939 (1. 9. 1944);
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (22. 2. 1944);
• Československá medaile Za zásluhy I. st.;
• Československá vojenská pamětní medaile se štítkem F a VB (7. 3. 1944); Distinguished Flying Cross (26. 1. 1945);
• The 1939-1945 Star;
• Atlantic Star

Památky:

Jeho jméno nese jedna z ulic jeho rodném Kladně a je rovněž uvedeno na památníku obětí války z řad zaměstnanců ČSD na Masarykově nádraží v Praze.

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů