Jaroslav Cabicar (Foto VHÚ)
Jaroslav Cabicar se narodil 23. března 1896 v obci Litětiny v pardubickém okrese. Po maturitě na Obchodní akademii v Chrudimi v roce 1914 nastoupil do zaměstnání, záhy však byl odveden do rakousko-uherské armády. Prošel bojišti v Uhrách, Itálii, Bosně, Černé Hoře, Albánii, v jižním Srbsku a na řeckých hranicích.
Na podzim roku 1918 onemocněl malárií a byl repatriován. Po zotavení se přihlásil do nově vznikající československé armády. Podílel se na obsazování a obraně pohraničních oblastí nové republiky. Po proniknutí maďarské bolševické armády na Slovensko se v květnu a červnu 1919 účastnil bojů jižně od Košic, při kterých byl zraněn na obou nohách. Po krátké rekonvalescenci se vrátil na severovýchodní Slovensko, kde se účastnil dalších vojenských operací.
Po demobilizaci v roce 1920 pracoval v Agrární bance. V letech 1923–1924 studoval na London School of Economics and Political Science. V roce 1927 se stal ředitelem Strojíren Agrární banky a byl povýšen do hodnosti štábního kapitána v záloze. Byl aktivním členem Svazu československého důstojnictva a až do roku 1938 působil též jako majitel, vydavatel a odpovědný redaktor časopisu Branná politika. Za mobilizace v září 1938 velel pracovnímu praporu 1/30 v Těchoníně v Orlických horách. Za nacistické okupace přispíval na podporu žen a sirotků po umučených nebo popravených odbojářích a podílel se na ukrývání materiálu a zbraní před Němci. Od 21. října do 2. listopadu 1940 byl pro podezření z ilegální činnosti ve vyšetřovací vazbě gestapa, ale nakonec byl pro nedostatek důkazů propuštěn.
V roce 1945 se ihned po vypuknutí Květnového povstání ujal velení vojenského velitelství 21. policejního revíru v Holešovicích. Muži pod jeho vedením opevnili Libeňský a Trojský most a až do německé kapitulace odráželi útoky esesáků bojové skupiny 4. pluku tankových granátníků SS „Der Führer“.
Jižní předpolí Trojského mostu po bojích v květnu 1945. Budovy v pozadí esesáci nikdy nedobyli. (Foto VHA)
Jeho úspěšné udržení Holešovic bylo klíčové pro obranu povstalecké Prahy od severu. Po válce stál do října 1945 v čele praporu Revoluční gardy Holešovice a poté se vrátil do civilního zaměstnání. Od července 1947 působil jako ředitel finančně hospodářského odboru Československého červeného kříže. Po únoru 1948 byl na základě udání přeřazen na nižší pozici a v roce 1950 poslán na zámek Lišno u Benešova jako správce školicího střediska ČSČK. Tam psychicky i fyzicky vyčerpán onemocněl zápalem plic, po kterém u něj došlo i k recidivě tuberkulózy.
Po dvou těžkých operacích plic byl v roce 1952 poslán do invalidního důchodu s malou penzí. Zemřel v Praze 5. dubna 1969.