Jednání o výstavbě armády v listopadu 1955

V polovině 50. let se konala četná jednání mezi představiteli československé a sovětské armády, které měly určit, jak se bude dále ČSLA rozvíjet. Základem se stal protokol přijatý na zasedání vládních delegací obou zemí v prosinci 1954, který však bylo nutné postupně upřesnit. Téměř o rok později, ve dnech 21. až 24. října, zasedly k precizování jednotlivých oblastí protokolu vládní delegace obou zemí. Na pořadu jednání byly především mírové a válečné počty ČSLA a její přezbrojení.

Zprávu z jednání předložil ministr národní obrany armádní generál Alexej Čepička Politickému byru Ústředního výboru KSČ, které se jí zabývalo 8. listopadu.

ČSLA se v těchto letech potýkala s problémy v doplňování vojsk, neboť do braneckého věku, který byl stanoven branným zákonem z roku 1949 na 19 let, vstupovaly populačně velmi slabé ročníky narozených v druhé polovině 30. let. Tehdy, v důsledku hluboké hospodářské krize a dlouhotrvající recese, klesla porodnost na historické minimum. Bylo tudíž zřejmé, že armáda musí redukovat své počty. Z maxima dosaženého v polovině roku 1953 (300 tisíc mužů) byly mírové počty ČSLA stanoveny na 195 tisíc vojáků (válečné počty zůstaly nezměněny – 850 tisíc vojáků).

Oproti protokolu se nepočítalo se zavedením tříleté základní vojenské služby pro všechny vojáky, ale vzhledem k nasycenosti armády bojovou technikou měly být zvážena možnost tříleté ZVS pro některé letecké specialisty a specialisty obsluhující radiolokační techniku (Nyní i v následujících letech zůstalo vždy jen u úvah. Tříletá ZVS nebyla v ČSLA nikdy zavedena).

Aby armáda mohla mít i tyto snížené počty, bylo nutno provést řadu opatření. Vyčerpanost jednotlivých odvodních ročníků musela dosáhnout 85 % (dosud bylo obvyklých 75 %), mělo dojít k postupnému rušení důlních technických jednotek a ke krácení stavebních technických jednotek a k zařazení části vojáků schopných neřadové služby na funkce plánované pro vojáky řadové služby, k základní vojenské službě měli být povoláni všichni občané německé národnosti apod.

Současně byly projednávány změny v systému výzbroje. K této problematice vypracoval Generální štáb ČSLA návrh základních druhů výzbroje, který vycházel z následujících zásad:

• vyzbrojit letectvo nejnovějšími typy proudových stíhacích a bombardovacích letounů a postupně nahrazovat proudovými letouny pístové bitevní letouny
• do výzbroje tankového a mechanizovaného vojska zavést tank T-54, obrněný transportér OT-810 a plovoucí tank PT-76
• u dělostřelectva, včetně protiletadlového, a u ručních zbraní, stejně jako u radiolokátorů a radiostanic až na výjimky přejít na sovětské systémy.

Změn bylo dosaženo i ve stanovení úkolů v operační přípravě státního území s cílem dosáhnout snížení rozsahu opatření a prodloužení lhůt k jejich splnění. Týkalo se to zejména budování obranných zařízení a letišť, rekonstrukce železniční a silniční sítě atd.

Během jednání se jako problém ukázala špatná koordinace zbrojní výroby a vzájemné dodávky zbraní a vojenské techniky.

Politické byro schválilo zprávu předloženou ministrem národní obrany a uložilo mu připravit dopis předsednictvu ÚV KSSS, jenž by obsahoval návrh přistupovat ke koordinaci výrobních plánů nejen ve vojenské oblasti, ale také ve strojírenství a celou problematiku pojímat mnohem komplexněji než dosud.

Čs. strana v něm upozornila na skutečnost, že státy lidových demokracií přijímají usnesení a uzavírají dohody o dodávkách speciálu, ale to jim nikterak nebrání již sjednané objednávky rušit (klasickým příkladem bylo odmítání dodávek T-34 z naší výroby, neboť vešlo ve známost, že se bude vyrábět T-54 apod.).

Dopis adresovaný prvnímu tajemníkovi ÚV KSSS N. S. Chruščovovi obsahoval i kritiku činnosti Rady vzájemné hospodářské pomoci – sice se zabývá koordinací jednotlivých odvětví rozvoje národního hospodářství členských krajin, ale nevěnuje vždy plnou pozornost potřebám jejich obrany.

V dopise bylo poukázáno dále na skutečnost, že není sladěna stálá spolupráce v oblasti výzkumných a vývojových prací, nejsou koordinovány mobilizační přípravy v rámci národního hospodářství jednotlivých zemí, odděleně jsou projednávány perspektivní plány rozvoje hospodářství a zbrojního průmyslu atd. Uvedené nedostatky přinášely čs. průmyslu značné těžkosti.

I když některé z těchto nedostatků se podařilo částečně odstranit, např. v květnu 1956, byla na zasedání RVHP v Berlíně zřízena Stálá komise pro spolupráci v oblasti obranného průmyslu, ostatní přetrvávaly po celou dobu existence RVHP a Varšavské smlouvy, neboť jednání o výstavbě armád probíhala s představiteli SSSR a velením Sovětské armády vždy především na dvoustranné úrovni a ostatní země o nich byly informovány jen velmi povšechně.

Jaroslav Láník