Josef Krejčí

V historii československých ozbrojených sil najdeme řadu mužů, kteří se zapojili do prvního odboje jako příslušníci legií a v letech nacistické okupace i do druhého odboje. Mnozí z nich zaplatili svou odvahu životem. Mezi ně patřil i dnes již pozapomenutý podplukovník Josef Krejčí.

Narodil se 7. března 1890 v Německém Brodu (dnes Havlíčkův Brod) do rodiny kolářského mistra Františka Krejčího a jeho manželky Marie, rozené Zadinové. Po obecné škole absolvoval v letech 1901 až 1910 české gymnázium, maturitu složil 8. července 1910. Následoval pokračovacím studiem na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde složil doplňovací maturitu 30. září 1911. Od 1. října 1911 do 30. září 1912 sloužil jako jednoroční dobrovolník u pěšího pluku č. 21 rakousko-uherské armády v Čáslavi, potom odešel do zálohy a působil jako učitel v obecné škole. Činnou službu nastoupil 28. července 1914 a se svým plukem byl nasazen na italském bojišti. Zde padl 31. července 1915 v hodnosti praporčíka do zajetí a roku 1917 se přihlásil do československých legií. Dne 24. dubna 1918 se stal příslušníkem 34. čs. střeleckého pluku jako velitel roty, na nadporučíka byl povýšen 23. října téhož roku.

Se svou jednotkou působil od 23. července 1918 na Slovensku, 1. března 1919 byl povýšen na kapitána pěchoty, současně jej přemístili na funkci materiálního referenta 7. divize, 24. prosince jej převedli do skupiny důstojníků z povolání. Od 4. června 1920 se stal referentem osobní komise MNO, 2. prosince 1921 jej povýšili na štábního kapitána. Dne 1. října 1922 jej přemístili k pěšímu pluku 5 „Tomáše Garrique Masaryka“ v Praze, kde velel 5. rotě až do 31. března 1926, kdy přešel na Zemské vojenské velitelství Praha jako výchovný důstojník. Působiště opět změnil 11. dubna 1927, kdy jej jmenovali pobočníkem velitele 1. brigády, opět v Praze. Mezi 30. zářím 1932 a 27. červnem 1934 byl pobočníkem velitele u „svého“ pěšího pluku 5. V popisované době jej dvakrát povýšili, 2. prosince 1926 na majora a 18. prosince 1929 na podplukovníka pěchoty. Dne 15. června 1934 se po dlouhých letech, strávených v Praze, odebral na nové působiště na Slovensku. Zde zastával funkci velitele praporu pěšího pluku 37 v Levoči. Posledním zařazením se 1. listopadu 1936 stala funkce velitele praporu SOS u hlavního okresního úřadu ve Spišské Nové Vsi.

Po okupaci odešel z likvidované československé branné moci a vrátil se do Prahy. V hlavním městě bydleli s manželkou, zubní lékařkou MUDr. Marií Krejčovou, rozenou Hlaváčkovou, na adrese Smíchov Zborovská 666/37. Josef Krejčí se nehodlal s vzniklou situací smířit a prakticky okamžitě se zapojil do odbojové činnosti, v níž úzce spolupracoval s generálem Olegem Svátkem. Po rozbití podstatné části vojenského odboje po nástupu Reinharda Heydricha byl zatčen i podplukovník Josef Krejčí a stanným soudem odsouzen k trestu smrti. Ten byl vykonán během masových poprav českých vlastenců v průběhu heydrichiády. Pod kulkami německé popravčí čety padl Josef Krejčí 30. června 1942 ve večerních hodinách na Kobyliské střelnici v Praze. Jeho popel byl s ostatky ostatních obětí, povražděných v Kobylisích, uložen do společného hrobu na pražském Strašnickém hřbitově. Za hrdinstvím, projevené během obou světových válek byl vyznamenán Československými válečnými kříži 1918 i 1939 (posmrtně), i řadou dalších československých i zahraničních vyznamenání.

Ivo Pejčoch