Karel Čurda aneb Osudné selhání československé zpravodajské služby?

V zatím posledním vydání čtvrtletníku Historie a vojenství 4/2013 nalezl čtenář mimořádně důležitý text historika VHÚ Jiřího Plachého, který se věnuje otázce zrady jednoho z čs. parašutistů, Karla Čurdy. Podstatné části materiálu nyní zveřejňujeme.

+6

Článek Osudné selhání československé zpravodajské služby? K předpokladům pro zařazení rt. Karla Čurdy do speciálních operací je věnován osobnosti „nejznámějšího českého zrádce“, rt. Karla Čurdy, který se dne 16. června 1942 dobrovolně přihlásil pražskému Gestapu a de facto mu vydal své přátele, ukrývající se v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici.

Pod vlivem komunistické historiografie bylo Čurdovo osobní selhání v minulosti prezentováno jako zásadní profesní selhání příslušníků československé vojenské zpravodajské služby v Londýně. Čurdovými spolubojovníky totiž bylo před jeho odesláním do akce údajně poukazováno na jeho špatné morální vlastnosti.

Toto hodnocení až do současné doby přejímá řada historiků i publicistů. Historik Vojenského historického ústavu Praha Jiří Plachý proto podrobně prozkoumal tuto problematiku a detailně sledoval především Čurdův život a službu v československé zahraniční armádě v letech 1939–1942. Hlavní pasáže z Plachého studie nyní zveřejňujeme.

* * *

Snad žádné jiné jméno není v našich dějinách takovým synonymem zrady jako Karel Čurda. Není pochyb, že tomu tak je zcela oprávněně. Nicméně v komunistické historiografii posloužil Čurdův výběr mezi 27 prvních „vyvolených“ členů výsadkových skupin první vlny zároveň jako prostředek k diskreditaci Moravcovy londýnské zpravodajské služby, ukázka neschopnosti a zároveň jisté lehkomyslnosti a hochštaplerství jejích důstojníků, které v konečném důsledku stálo stovky životů příslušníků odboje i obyčejných lidí:

„Je ovšem všeobecně známo, že i někteří z československých parašutistů z Anglie zklamali nebo se stali dokonce udavači a zrádci. Proč? Především bylo kardinální chybou již organizátorů parašutistického výcviku ve Velké Británii, že sami opomíjeli elementární pravidla konspirace […] Další otázkou je, byla-li vůbec věnována v Londýně náležitá pozornost výběru uchazečů pro toto nebezpečné poslání. […] I kdyby byl případ parašutisty a pozdějšího zrádce K. Čurdy jediný, byl by neomluvitelný – když se totiž českoslovenští vojáci v Anglii dověděli, že Čurda má být zařazen do výsadkářského kurzu a vyslán s tajným posláním do vlasti, předali generálu Ingrovi protestní list, v němž mj. prohlašovali: ,Má sklony k alkoholismu, je neseriózní, dvakrát se pokusil o sňatkový podvod v anglických rodinách, projevuje obdiv k Hitlerovi a dokonce prohlásil, že udělal hloupost, když odešel za hranice, neboť prý mohl někde klidně sloužit ve vládním vojsku nebo u protektorátního četnictva.´ Ingr předal dopis plukovníku Moravcovi, přednostovi zpravodajského odboru MNO, jenž připsal na okraj spisu: ,Jinak je dobrý sportovec, fyzicky zdatný, může se poslat…´“

Citovaný úryvek je z práce reformních komunistických historiků Tomana Broda a Eduarda Čejky „Na západní frontě“, která je obecně považována za první serióznější monografii o dějinách západního vojenského odboje. Je zajímavé, že v prvním vydání z roku 1963, které bylo mnohem více ideologicky zatíženo, najdeme výpadů proti čs. zpravodajské službě méně než v „liberálnějším“ druhém vydání z roku 1965. Zdrojový dokument, který vypočítává Čurdovy charakterové vady, je pak díky způsobu citace prakticky nedohledatelný.

Hodnocení Čurdovy osobnosti pak, zřejmě pod vlivem jeho zrady, přejímá většina pozdějších autorů včetně polistopadových. Řada přímých účastníků odboje pak, pod vlivem pozdějších událostí, přebírá tento negativní pohled na Čurdu a přináší (většinou ničím nepodložená) svědectví o jeho charakterových nedostatcích, čímž tato tvrzení de facto legitimuje. Položme si tedy otázku, zda byl Karel Čurda skutečně ztělesněním špatnosti již v době svého pobytu ve Velké Británii a jeho zařazení do výsadkového programu čs. zpravodajské služby skutečně osudovou chybou?

V zahraniční armádě

Pokusme se nyní na základě dostupných materiálů odpovědět na otázku, jaký byl Karel Čurda během své služby v čs. zahraniční armádě voják? Měli bychom dát za pravdu Čejkovi a Brodovi, resp. anonymním pisatelům údajného protestního listu? Podle všech dostupných údajů se zdá, že nikoliv.

Jeho přímý nadřízený, škpt. Cyril Novák, v Čurdově hodnocení ze září 1940 napsal: „Živý, starostlivý, samostatný, energický, schopen jako velitel družstva, jako zástupce velitele čety a řidič, má vliv na mužstvo.“  O necelý rok a půl později, když Čurda odcházel ke zpravodajskému odboru MNO, mu jeho tehdejší velitel roty mjr. Jaroslav Blavic vystavil vysvědčení ještě lepší: „Energický, velmi dobrých znalostí i schopností. Velmi dobře způsobilý k vedení menší jednotky. Samostatný a spolehlivý pracovník. Velmi dobrý poddůstojník,“ napsal 5. února 1942 do válečné vložky jeho kmenového listu.

Také během náročného zpravodajského a výsadkového výcviku byl Čurda hodnocen českými důstojníky i britskými instruktory veskrze pozitivně. V charakteristice, jejímž autorem byl některý z českých důstojníků, kteří s ním prodělávali kurz (nelze vyloučit autorství jeho pozdějšího velitele por. Adolfa Opálky), se uvádí: „Veselý, kamarádský, dobrosrdečný, skrovný, méně chápavý, méně inteligentní. Smělý, odvážný, se smyslem pro kolektivní práci, ukázněný, spolehlivý. Velmi zdatný, schopný těžkých námah. […] Dobře skáče, lety snáší velmi dobře. Tělesně vyspělý, střední inteligence, špatná výslovnost, slabší instruktor, spolehlivý, smysl pro povinnost, rozvážný a vyrovnaný, dá se použít k samostatným i kolektivním úkolům.“  Ve střelbě a tělesné výchově dosahoval „velmi dobrého“ výsledku, v ostatních disciplínách (polní výcvik, čtení map, ničení a morseovka) byl hodnocen stupněm „dobrý“.

V práci s výbušninami („písemka 96 %, prakticky pomalý, ale spolehlivý“) a ve spojení („10 slov za minutu“) jej pak hodnotil jako „velmi dobrého“. Ve všech ostatních disciplínách (tělocvik, polní cvičení, boj zblízka, střelecký výcvik, hlášení, čtení map a náčrty) pak dosáhl stupně „dobrý“.

Jak bylo výše zmíněno, Čurdův pozdější velitel npor. Opálka prodělával výcvik ve stejném kurzu. Tak jako Čurda odešel z obsazené vlasti do Polska v červnu 1939, prošli spolu Cizineckou legií, službou u 1. pluku a od ledna 1940 také u 3. čs. pěšího pluku v jižní Francii. Je pravděpodobné, že se znali, a pokud si jej Opálka do skupiny sám nevybral, zdá se jako pravděpodobné, že k jeho zařazení do operace OUT DISTANCE neměl přinejmenším žádné připomínky.

Vzhledem k tomu, že ve druhé polovině války Čurda získal skutečně závislost na alkoholu, se jako nejpodstatnější připomínka z dokumentu citovaného v úvodu jeví jeho vztah ke konzumaci lihovin. Zřejmě jediný kázeňský přestupek pod vlivem alkoholu byl u Čurdy zjištěn krátce po příjezdu do Velké Británie. Odehrál se 28. září 1940 v restauraci hotelu Red Lion v Bickertonu nedaleko Cholmondeley. Podle hlášení čet. Stanislava Dobrého z oddílu polního četnictva přišel před desátou večer do tohoto lokálu, kde se hádala skupina podnapilých vojáků čs. brigády. Údajně je napomenul, na což rt. Čurda, který byl jedním z nich, reagoval tím, že prudce strčil do jeho anglické přítelkyně, která jej provázela.

Dobrého zákrok se nesetkal s pochopením ani u ostatních vojáků – slyšel, jak někdo z Čurdových přátel říká: „Neboj se, tady máš pistoli a střílej!“ a zbraň mu skutečně podával. Následuje seznam deseti vojáků, kteří se, všichni ve značně podnapilém stavu, incidentu zúčastnili. Podle jiných svědectví byl Čurda sice opilý, avšak incident v podstatě vyprovokoval Dobrý a k inzultaci dívky nedošlo. Důvodem hádky pak bylo nedorozumění s anglickým vojákem, kterého se Čechoslováci rozhodli z restaurace „vyprovodit“. Potvrdilo se však, že jeden z Čurdových přátel měl s sebou pistoli. S ním Čurda popíjel a společně s ním se také následujícího dne v půl sedmé ráno dostal zpátky do tábora v Cholmondeley. Jméno jeho kamaráda „z mokré čtvrti“ ohánějícího se zbraní se, stejně tak jako jméno Karla Čurdy, navždy zapsalo do české historie. Byl jím – rt. Jozef Gabčík.

Tento přestupek však nebyl zřejmě řešen ani v kázeňské rovině. Podle dostupných informací nebyl totiž Čurda během služby v zahraničí vůbec kázeňsky trestán.

Budeme-li hledat mezi parašutisty první operační vlny ty, v jejichž životopise bylo nejvíce podobných okolností s dosavadními životními zkušenostmi a osudy Karla Čurdy, najdeme dva – Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. Všichni tři pocházeli z početnějších, hmotně ne zcela zajištěných rodin. Dosáhli jen základního školního vzdělání, Gabčík byl vyučený kovář, Čurda zedník, Kubiš začal pracovat hned po ukončení měšťanky. Byli téměř vrstevníky a dospívali v letech velké hospodářské krize, kdy jim v podstatě jen armáda mohla dát naději na jistý sociální vzestup. Všichni této šance využili a po ukončení vojenské základní služby se stali vojáky z povolání – poddůstojníky v další činné službě.

Zatímco však Gabčík s Kubišem odešli do civilu ještě před okupací, Čurda se stal příslušníkem Finanční stráže, což představovalo další krok směrem vzhůru. Po okupaci odešli všichni tři do zahraničního odboje mezi prvními, v červnu 1939. Na lodi Chrobry (kde byla řada dalších budoucích parašutistů včetně např. Adolfa Opálky) odjeli z Polska do Francie, prošli Cizineckou legií a službou v čs. jednotkách ve Francii. Jediným výrazným rozdílem bylo, že Gabčík s Kubišem oproti Čurdovi prošli frontovými boji, z nichž si odnesli vysoká vyznamenání. Jejich osudy byly podobné i ve Velké Británii. Všichni platili za nadprůměrné, vysoce motivované vojáky. Jejich výchozí pozice pro zařazení do programu zvláštních operací byly téměř totožné.

Přestože v hodnocení ze speciálního výcviku můžeme najít zmínku, že „národní cítění neprojevuje“, objevilo se v této otázce po válce cenné svědectví, které dokazuje jeho vlastenecké smýšlení. V květnu 1946, tedy v době, kdy byl již rok ve vazbě, se na Mimořádný lidový soud v Praze písemně obrátila česká reemigrantka z Francie Anna Krychová, žijící v té době v České Kamenici. Čurda u její rodiny v městě Moulins-sur-Allier trávil svoji dovolenou v roce 1940. Ve svém dopise napsala: „A teď se ptám nejen Vás, ale i sama sebe, je-li možno, aby člověk, který se slzami v očích mě zapřísahal, abych svého syna učila lépe česky [zradil], […] tehdy mě řekl, my všichni položíme své životy na oltář vlasti, ale naše Republika musí být zachráněna. Mému synu říkal: ,Oldo, uč se česky, když ne my, tedy vy musíte zachránit Čechy […].´ Při památce své matky přísahal pomstu všemu, co bylo německé!“

Konečně – příliš pravděpodobně nevypadá ani Čurdův dvojí pokus o sňatkový podvod. Kdyby k pokusu o ně skutečně došlo, nelze předpokládat, že by se jimi nezabýval československý polní prokurátor. Podle vojenského trestního zákona, který se na příslušníky pozemních jednotek čs. branné moci na základě čs.-britské dohody z 25. října 1940 vztahoval, bylo „zmrhání pod přípovědí manželství“ přestupkem, na nějž byla stanovena sazba v rozmezí jednoho až tří měsíců tuhého vězení.

Podívejme se však, jaké měl Čurda v tomto ohledu reálné možnosti. Během služby na Britských ostrovech měl dvě krátkodobé dovolené do konce roku 1940, které strávil v Chesteru, jednodenní po Novém roce 1941 a v tomto roce pak ještě dvě řádné týdenní – první z nich, na přelomu dubna a května, trávil znovu v Chesteru, v červenci pobýval v Lancasteru. Poslední dovolenou před odletem do akce si vybral od 10. do 16. ledna 1942. V té době pobýval v přímořském letovisku Morecambe nedaleko Lancasteru. Tak jako řada jiných vojáků byl tedy s navazováním známostí omezen spíš na okolí své posádky v době vycházek po službě.

Jeho možnosti nebyly však omezeny jen regionálně. Podle hodnocení ze speciálního kurzu ještě na podzim 1941 nehovořil téměř vůbec anglicky. Mezi osobními věcmi, které svěřil v březnu 1942 do úschovy II. odboru MNO, byly jen dvě knihy – jednou z nich byla Basic English, základní učebnice anglického jazyka pro spojenecké vojáky, což dokazuje, že za rok a tři čtvrtě strávené na Britských ostrovech nepřekročil stupeň začátečníka. To ovšem téměř na nulu snižuje jeho šance jako rafinovaného sňatkového podvodníka, a pokud k něčemu takovému skutečně došlo, nabízí spíše verzi o případném nedorozumění, o něž tehdy nebyla v tomto směru u čs. vojáků nouze.

Operace OUT DISTANCE

Skupina OUT DISTANCE seskočila 28. března 1942 okolo druhé, resp. třetí hodiny ranní nedaleko Ořechova u Telče: „Nálada všech příslušníků obou skupin […] byla výborná a seskoky správné,“ napsal ve svém hlášení npor. Rudolf Hrubec, který skupiny doprovázel v letadle jako dispečer.

Její další osudy jsou dostatečně známé. Velitel npor. Opálka se při seskoku zranil, skupina přišla o podstatnou část operačního materiálu, která dopadla do vsi, a nízký průlet neosvětleného letadla zpozorovali členové místní pomocné civilní stráže, takže bylo jen otázkou času, kdy bude na místo jejich seskoku upozorněno gestapo. Desátník-aspirant Ivan Kolařík navíc při ukrývání zbylého operačního materiálu ztratil osobní doklady, v nichž měl založenou fotografii své snoubenky Marie Hrušákové, kterou bylo možné díky razítku fotografa a věnování bez problémů identifikovat. Navíc zjistili, že dopadli asi 130 kilometrů daleko od původně plánované oblasti vysazení. Za této situace se skupina již nad ránem 28. března rozešla na různé strany. Opálka a Kolařík vyhledali pomoc svých rodin. Kolaříkovi navíc šlo v patách gestapo. Již po několika dnech, 1. dubna 1942, spáchal ve Zlíně v bezvýchodné situaci sebevraždu. Stal se tak prvním padlým parašutistou. Radiomaják BEACON, ukrytý s druhou částí operačního materiálu v lese, padl Němcům do rukou během pátrací akce, která se rozběhla již 28. března ráno.

Čurda se několik dní skrýval u svého přítele z předválečné doby, listonoše Antonína Drobila v Jindřichově Hradci. Následně také on vyhledal pomoc příbuzných. Odjel do Kolína-Zálabí, kde žila jeho nejstarší sestra Marie, provdaná za ruského legionáře, školníka Antonína Mácu.

Čekal na to, až v Národní politice vyjde smluvený inzerát o koupi česko-německého slovníku. Zhruba po týdnu marného čekání odjel z Kolína do Lázní Bělohrad, kde v č. p. 354 vyhledal knihtiskaře Jana Vojtíška. Kontakt na něj měla skupina jako záchytnou adresu již z Londýna. Tam jej čekal Opálkův vzkaz, aby pokračoval do Pardubic, kde kontaktoval por. Václava Krupku. Tím byl úspěšně zachycen odbojem a nadále působil v jeho intencích.

Spolu s Opálkou, Valčíkem a Kubišem se účastnil příprav na bombardování plzeňské Škodovky, k němuž došlo v noci z 25. na 26. dubna 1942.

Poté odjel k sestře do Kolína. Zhruba po týdnu přijel do Prahy a přihlásil se u Moravcových na Žižkově. Řídící učitel Zelenka-Hajský jej následně odvedl do bytu Josefa a Marie Svatošových v Melantrichově ulici číslo 15, kde se společně s Adolfem Opálkou skrýval asi 14 dní. Následně byl odveden do nového úkrytu u Josefy a Jindřicha Bautzových v Lumírově ulici číslo 11/601 v Nuslích, zatímco Opálka zamířil do bytu Boženy Kropáčkové, vdovy po vysokém důstojníkovi čs. armády, do Dejvic. Dne 27. května 1942 si vyžádal od npor. Opálky dovolenou a odjel do Kolína. Na cestě jej zastihla zpráva o atentátu.

Okamžitě se vrátil zpátky do Prahy. Zamířil k Bautzovým, kde jej v noci zastihla domovní prohlídka. Ukryl se ve větrací šachtě a měl štěstí – nebyl objeven. Nicméně již následujícího dne se rozhodl opustit hlavní město. Odjel tentokrát do svého rodiště a ukryl se u své matky. Na půdě domu č. p. 12 pak strávil další dny, které rozhodly nejen o jeho životě, ale i o životech stovek dalších.

Je však třeba brát v úvahu, že jediným žijícím svědkem toho, co dělal od chvíle odjezdu z Kolína, tedy okolo poledne 27. května 1942, je sám Karel Čurda. Důvod, proč prostřednictvím Moravcových nebo Svatošových nevyhledal svého velitele a své kamarády, aby se s nimi ukryl, ale odjel raději za rodinou, nebyl při poválečném vyšetřování dostatečně objasněn. Na druhou stranu to lze přičíst zkratkovitému jednání, kdy si sám ještě nemohl představit rozsah represivních opatření, a domníval se, že v relativně velké vzdálenosti od Prahy bude spíš v bezpečí.

Na jeho psychiku zde pochopitelně velmi působila zpráva o vyhlazení Lidic a o denních popravách desítek českých vlastenců, mezi nimiž nacházel jména rodinných příslušníků vysazených parašutistů. Úvaha, že by jeho rodnou obec mohl postihnout osud Lidic, nebyla v dusivé atmosféře všeobecného teroru úplně od věci – v malé obci žily kromě jeho matky rodiny jeho tří sourozenců, které o jeho pobytu zde věděly a poskytovaly mu pomoc. Byl jediným, kdo z obce odešel do zahraniční armády, a okupačním úřadům byla tato skutečnost známá – v úkrytu přečkal domovní prohlídku, kterou u nich provedlo protektorátní četnictvo. Několik dní nato však přišlo gestapo, které obrátilo dům naruby. Také tentokrát měl štěstí. V inkriminovanou dobu nebyl doma. To vše mělo bez pochyby vliv na jeho rozhodování. Dne 12. června 1942 byla také vyhlášena amnestie pro ty, kteří přispějí k dopadení atentátníků, a pro jejich rodinné příslušníky. Naopak se zdá, že vypsaná odměna hrála v této situaci zcela zanedbatelnou roli.

Podle tzv. Panwitzovy zprávy se v průběhu celého vyšetřování domníval, že bude nakonec zastřelen. Jeho obavy mohlo zvýšit i to, že bezprostředně poté, co se přihlásil, byli gestapem v Nové Hlíně i v Kolíně pozatýkáni všichni jeho příbuzní.

Čurda strávil v ilegalitě celkem 81 dní. Otázkou zůstává, zda se již v době před atentátem u něj projevoval strach. Svědectví o tom jsou pouze nepřímá a ne zcela přesvědčivá. Hana Krupková, manželka por. Krupky, ve své poválečné výpovědi uvedla, že kpt. Alfréd Bartoš vyjádřil údiv nad tím, že do akce vybrali právě Čurdu. Nelze samozřejmě vyloučit, že Bartoš z doby služby v zahraniční armádě Čurdu blíže znal. Nicméně, „oficiálně“ se jejich cesty zkřížily pouze v říjnu 1941 během týdenního kurzu na STS-51 v Ringway, kde byli spolu s desítkami dalších frekventantů.

Další negativní svědectví přinesla po válce Tereza Kasprová, vdova po podplukovníkovi čs. armády Bohdanu Kasperovi, která Opálku ukrývala ve svém bytě na Velvarské třídě č. 75 v Dejvicích, od večera 25. zhruba do 30. května 1942. Podle ní měl npor. Opálka před Čurdou varovat již před atentátem nejen ostatní parašutisty, ale i ji a svoji další spolupracovnici paní Boženu Kropáčkovou. Vyloučit to samozřejmě nelze – připomeňme, že Opálka s Čurdou se společně skrývali dva týdny u Svatošových, kde mezi nimi mohlo během této poměrně dlouhé doby dojít k nějaké osobní rozepři. Výraz, že Opálka před ním ostatní varoval, je však podle mého názoru třeba brát s rezervou – to, že jej Čurda na 27. května žádal o „dovolenou“, kterou mu Opálka jako jeho velitel udělil, ostatně dokládá, že mezi oběma byl stále zachován vojenský poměr a Čurda se účastnil běžné ilegální práce jako ostatní parašutisté. Ani to, že nebyl zasvěcen do příprav atentátu, není samozřejmě důkazem, že by neměl důvěru ostatních.

Závěrem

Osoba Karla Čurdy je dnes vnímána především optikou jeho zrady. Porušením vojenské přísahy, vydáním svých přátel i desítek odbojářů, kteří jim (a také jemu) pomáhali, a tříletou konfidentskou službou pro gestapo si toto označení bez pochyby zaslouží.

Tento text není v žádném případě ospravedlněním, zlehčením nebo dokonce apologií jeho jednání v době od 16. června 1942. Měl by však přispět k objektivnímu pohledu na jeho osobu – předtím než překročil práh Petschkova paláce se rozhodně neprojevoval jako zbabělá a vypočítavá kreatura, jak jej ve většině případů líčí předlistopadová i současná publicistika a odborná literatura. Spíše naopak – patřil ke zcela bezproblémovým, nadprůměrně motivovaným vojákům čs. zahraniční armády, a jeho výběr pro zvláštní operace rozhodně nelze označit jako selhání čs. vojenské zpravodajské služby.

Jiří Plachý

Celé znění článku Osudné selhání československé zpravodajské služby? K předpokladům pro zařazení rt. Karla Čurdy do speciálních operací najdete v čísle 4/2013 časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav Praha. Časopis je možné koupit v běžné síti prodejen denního tisku a také v Armádním muzeu Žižkov, U Památníku 2, Praha 3.