Legionáři Otto Guttfreunda

Jeden z nejlepších českých sochařů dvacátého století Otto Gutfreund (1889–1927) byl v roce 1921 osloven vedením Památníku odboje, aby vytvořil návrhy deseti typů čs. legionářů, z nichž mělo být zhotoveno průmyslově vždy pět kopií od každého typu. Do současnosti se dochovaly pouze dva autorovy sádrové originály (Italský legionář, Dvojice ruských legionářů) a tři dřevěné polychromované a nepolychromované plastiky (Francouzský starodružiník, Francouzský legionář a Ruský legionář), na nichž se podílel autorsky i sochař Emanuel Korecký. 

Otto Gutfreund, Italský legionář, 1924–1926; sádra, polychromie, výška 47 cm.

Otto Gutfreund, Dvojice ruských legionářů, 1924–1926; sádra, polychromie, výška 49 cm.

Nevíme přesně, ve kterém roce začal Gutfreund na návrzích pracovat. Na základě existujícího archivního materiálu však měl zapůjčeno ještě v roce 1926 z Památníku odboje množství výstrojních součástek, podle nichž tyto modely tvořil. Kolik sádrových předloh Gutfreund ve skutečnosti vytvořil mezi léty 1924 až 1926, není rovněž známo.  Muselo jich však být nejméně pět a do současnosti se ve sbírce Vojenského historického ústavu dochovaly dvě prezentované plastiky. Kresebné studie, které tehdy předložil vedení Památníku, se bohužel nedochovaly. Po roce 1927, kdy Gutfreund tragicky zahynul, pokračoval v tvorbě těchto vzorů sochař Bedřich Mikan. Stovky průmyslových kopií postav legionářů z kolorované pálené hlíny vyrobila ve dvacátých a třicátých letech 20. století bechyňská firma Keras.

Otto Gutfreund považoval dobrovolný odchod na frontu na počátku první světové války za svoji morální povinnost. Během podzimu 1914 prošel výcvikem v Bayonne a už koncem října byl nasazen do bojů v Alsasku jako příslušník roty Nazdar. Na jaře 1915 se účastnil těžkých bojů na řece Sommě. Za hrdinství v bojích byl povýšen na desátníka. Na podzim téhož roku se Gutfreund otevřeně postavil spolu se třemi příslušníky roty Nazdar do čela odporu Čechů a Slováků proti tzv. Bérengérovu zákonu, podle něhož nesměli být přijímáni do francouzské armády vojáci států, bojujících na straně nepřátel Francie (tedy včetně Rakousko-Uherska). Za aféru čtyř kaprálů byl neprávem odsouzen a až do konce války vězněn ve francouzských internačních táborech v  Lyonu, Saint Michel de Frigolet a Blanzy. Jeho četné žádosti, adresované Výboru České kolonie v Paříži o řešení celého případu však nepřinesly žádné výsledky. Do jaké míry v tom hrála roli liknavost členů Výboru, k němuž patřil i malíř František Kupka, není z dochované korespondence zcela jasné. Gutfreund později zazlíval právě Kupkovi jeho nečinnost a neochotu mu pomoci. Teprve intervence představitelů československé vlády na sklonku roku 1918 vedla k jeho propuštění.

Kromě deníkových skic nejsou z období let 1916 – 1918 dochována žádná zásadní díla, i když Václav Vilém Štech se zmiňoval ve vzpomínkách na návštěvu u Gutfreunda, že pod postelí jeho velmi nuzného pařížského bytu bylo uloženo v krabici několik dřevěných sošek, jež měly pocházet z umělcova pobytu v zajetí. Barevné pastelové kresby, které vznikly zřejmě až po jeho propuštění z internace, patří zcela mimo rámec jeho předválečné tvorby. Zdá se, že vytvářejí přímou spojitost s jeho odklonem od kubistických forem k sociálnímu realismu. Zdůvodnění je prosté. Výtvarná tvorba nikdy nevzniká mimo sféru reálného umělcova života. Neexistuje imaginární umělecký svět. Forma i obsah jakéhokoli díla odráží v různé intenzitě vnitřní prožitky jeho autora. Duchovní beznaděj a fyzická trýzeň válečných let musela nutně zanechat v Gutfreundově další tvorbě výrazné stopy. Žil však příliš krátce v harmonickém prostředí, než aby bylo možné odhadnout, jakým směrem by se jeho další tvorba ubírala.

 Ilona Krbcová