Legitimace sportovního klubu osady „KAREM“ na jméno Arnošt Hrad

Jedním z nemnoha vojáků, kteří se nesmířili s mnichovskou dohodou a odmítli opustit státní hranici, byl četař Arnošt Hrad, který se dne 3. října 1938 zastřelil při vyklízení pěchotního srubu K-S 14 „U cihelny“.

Arnošt Hrad (5. 4. 1914–3. 10. 1938) se narodil v pražských Bohnicích jako nejmladší ze čtyř dětí. Otec padl za první světové války na východní frontě a matka zbyla na výchovu dětí sama. Po vyučení na odborné živnostenské škole pokračovací se stal číšníkem.

Vojenskou službu nastoupil 1. října 1936 v Litoměřicích u 4. roty pěšího pluku 2. S výtečným prospěchem absolvoval poddůstojnickou školu a od září 1937 sloužil jako velitel družstva u 1. strážní roty Strážního praporu III v Králíkách. Z jeho části byl 15. ledna 1938 zřízen IV. prapor hraničářského pluku 6, ke kterému byl posléze převelen i Arnošt Hrad. Již předtím absolvoval speciální výcvik posádek těžkého opevnění a dne 16. dubna 1938 byl povýšen na četaře. Při všeobecné mobilizaci v září 1938 byl zařazen v posádce pěchotního srubu K-S 14 „U cihelny“, kterému velel poručík pěchoty Karel Kocián.

Po podepsání Mnichovské dohody spáchal Arnošt Hrad v době vyklízení přiděleného objektu dne 3. října 1938 sebevraždu střelou do srdce a večer téhož dne podlehl svému zranění v nemocnici v Červené Vodě. Zanechal po sobě trojici dopisů, ve kterých svůj čin vysvětloval neochotou opustit hranici odvolávaje se na svou povinnost vůči obraně vlasti a k památce svého otce padlého na východní frontě během první světové války. Dopisy byly určeny matce, veliteli a podřízeným. Smuteční akt se stal tichou demonstrací nesouhlasu s mnichovskou kapitulací a jeho symbolem je Arnošt Hrad dodnes.

Legitimace bohnického sportovního klubu osady Karem je vzácným dokladem o soukromém životě Arnošta Hrada a jeho příslušnosti k trampskému hnutí. To prošlo na počátku 30. let v důsledku kritiky z konzervativních pozic a restriktivních opatřeních shrnutých v tzv. Kubátově zákonu bouřlivým vývojem. V důsledku toho se některé z trampských osad institucionalizovaly do podoby sportovních klubů, což přinášelo registrovaným členům řadu výhod. V případě Arnošta Hrada stojí za pozornost skutečnost, že své členské příspěvky platil i v době vojenské služby, kdy jeho možnosti zapojení se do činnosti klubu byli podstatně omezené.

Petr Bjaček