Lehké opevnění vzor 36

Výstavba opevnění v meziválečné Československé republice byla reakcí na bouřlivý vývoj událostí v Německu, které se po nástupu Adolfa Hitlera k moci připravovalo na válku. Vzhledem k velké délce hranic, strategicky nevýhodnému protáhlému tvaru Československé republiky a velké finanční a materiální náročnosti, nebylo možné budovat souvislé linie těžkého opevnění podél celých hranic. Z tohoto důvodu se měly stát nejrozšířenějším prvkem pevnostního systému lehké objekty vzor 36 a vzor 37.

+1

Velká hospodářská krize vytvořila v Evropě živnou půdu pro pravicový extremismus v podobě německého nacismu. Tyto nepříznivé okolnosti donutily vládu Československé republiky vynakládat značné prostředky na obranu státu. V roce 1934 bylo rozhodnuto o modernizaci a reorganizaci celé československé armády a zároveň o výstavbě pohraničního obranného systému. Páteří tohoto systému měla být linie opevnění složená jak z těžkých, tak i lehkých typů. U opevnění těžkého typu byl kladen důraz na technickou dokonalost konstrukce železobetonových objektů a použití nejlepších zbraní. U opevnění lehkých typů hrála hlavní roli především kvantita. Za pomoci nekonečných pásů protitankových a protipěchotních překážek se pak měla stát tato obranná linie neprostupnou hrází.

Těžké a lehké opevnění se lišilo jednak po stavební stránce, ale především svým určením. Lehké objekty měly ztížit postup nepřítele a usnadnit obranu jednotkám polní armády v případném ústupovém boji. Konstrukce lehkých objektů byla jednoduchá a nepočítala s týlovými prostory, potřebnými pro delší boj. První objekty lehkého opevnění se začaly stavět v průběhu roku 1936. Jednoduché pevnůstky dostaly v poválečných letech označení „Lehké objekty vzor 36.“

První objekt tohoto typu byl vybetonován v polovině června 1936. Řízením výstavby objektů vz. 36 byla pověřena jednotlivá Zemská vojenská velitelství. Stavební varianty (typy) lehkého objektu vz. 36 byly označeny písmeny A, B, C, D, E a F. Realizovány byly však pouze typy A, B, C. Typ E byl vystavěn jen ve dvou exemplářích. Jednotlivé typy se odlišují počtem střílen a tloušťkou obvodových stěn. Objekt vz. 36 má pouze jednu střeleckou místnost se vstupem z týlové stěny. V protilehlé stěně jsou zabetonovány 1 – 3 střílny s ozuby částečně tvarovanými v betonu, které střílejí čelně proti nepříteli. Střílny jsou zevnitř uzavíratelné dvěma vodorovně posuvnými střílnovými uzávěry o tloušťce 30 mm. Při uzavřených uzávěrech stále zůstává úzká pozorovací štěrbina. Vstup do objektu uzavírala plechová dvířka na pantech nebo posuvná v kolejničkách. Každý objekt má v zadní části vybrání v podlaze, které sloužilo pro uložení pozinkované nádoby na vodu. Střelecká místnost disponovala odvodňovacím kanálkem pro odvod sražené vody a otvorem ve stropní desce pro zákopový periskop.

Výzbroj tvořily těžké kulomety vz. 24 nebo lehké kulomety vz. 26. V pevnůstkách chybělo jakékoliv ventilační zařízení, proto při déle trvající střelbě mohlo dojít k zamoření interiéru zplodinami z vystřelených nábojnic. Větrat se dalo pouze otevřenými jednoduchými plechovými vchodovými dvířky v týlové stěně objektu, což bylo při útoku z týlu velmi nebezpečné, případně bylo možné bojovat v plynových maskách. Velkou nevýhodou byla i absence vzájemného krytí, protože pevnůstky byly určeny pouze pro vedení čelních nebo kosých paleb. Ucelené postřelované pásmo bylo možné vytvořit pouze v jejich předpolí, prostor mezi pevnůstkami a v jejich týlu zůstával nepostřelován.

Objekty bývaly zpravidla umísťovány na místech s kvalitním výstřelem a tam kde bylo objekt snadné zamaskovat jako např. okraj lesa. Měly postřelovat důležité body v podobě mostů, silnic, křižovatek, železnic, budov, údolí apod. Plnění těchto úkolů podmiňovaly zejména daleké palby ze střílen. Vzhledem k tloušťkám stěn se předpokládala odolnost proti dělostřeleckým střelám do ráže 75 mm a minometným do ráže 81 mm. Přitom nesměly být zasaženy přímo střílny či vstup. Objekty mívaly osádku 2 – 8 vojáků podle počtu osazených zbraní. Vnitřní výbava byla velmi jednoduchá – zpočátku šlo pouze o střelecké lavice pro kulomety.

Celkem bylo postaveno přibližně 860 objektů vz. 36. Výhodou byla díky jednoduché konstrukci a omezenému množství vnitřního vybavení finanční nenáročnost a malé rozměry, které snižovaly pravděpodobnost zásahu nepřátelským ostřelováním.

Nevýhody ovšem převažovaly a tak na přelomu let 1936–1937 Hlavní štáb dosavadní koncepci zcela přehodnotil. Pohraničí mělo být nově souvisle opevňováno v mnohem větším rozsahu za pomoci nových objektů vzor 37. Podle Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), které mělo na starosti vlastní realizaci československého opevnění v terénu, dostaly objekty vzor 37 přezdívku „řopík“.

Bunkr ze sbírky VHÚ stál původně v severních Čechách v lokalitě povrchového dolu Jan Šverma. Vzhledem k hrozící likvidaci se jej podařilo zachránit v květnu 2011 převézt do Vojenského technického muzea v Lešanech.

Technická data:

Délka objektu 4700 mm

Výška objektu 2700 mm

Hmotnost objektu 50 t

Jan Fedosejev