Manod: Jeskyně britských uměleckých pokladů

Na rozdíl od mnoha britských politiků se ve 30. letech 20. století londýnská Národní galerie připravovala na možnost ozbrojeného konfliktu s mnohaletým předstihem. Již v roce 1934, po nástupu nového ředitele Kennetha Clarka (1903–1983), se začali její pracovníci zabývat předběžným plánem evakuace uměleckých děl mimo Londýn. Vycházeli ze zkušeností z první světové války, kdy na metropoli nad Temží padaly bomby z německých vzducholodí. V té době ukryli alespoň nejvzácnější obrazy v nevyužívané stanici metra na třídě Strand nedaleko Trafalgarského náměstí, kde galerie sídlí. V roce 1934 proto vybrali několik panství západně a severozápadně od Londýna.

O dva roky později, po remilitarizaci Porýní v březnu 1936, galerie své evakuační plány přehodnotila a pro úkryt své sbírky vybrala několik lokalit ve Walesu, například The University of North Wales v Bangoru, The National Library of Wales v Aberystwythu či hrady Caernarvon a Penrhyn. Koncem září 1938, během mnichovské konference, se vedení galerie zdálo vypuknutí války nevyhnutelné, a proto začala odvážet obrazy z Londýna. V pátek 30. září v devět hodin ráno dorazil vlak s 50 vzácnými plátny do Bangoru, avšak v té době již do Británie dorazila zpráva o podpisu mnichovské dohody. Vlak se proto i s obrazy vrátil do britské metropole… Ale o necelý rok později, již koncem srpna 1939, tedy ještě předtím než Německo napadlo Polsko, našla většina z uměleckých pokladů svůj dočasný úkryt ve Walesu. Brány budovy galerie na Trafalgarském náměstí se uzavřely dříve, než Británie v neděli 3. září vyhlásila Německu válku.

Po ústupu Britského expedičního sboru z přístavu Dunkerque a kapitulaci Francie se invaze na Britské ostrovy zdála nevyhnutelná. Část vedení galerie proto začala vážně uvažovat o převezení sbírky do Kanady. V tomto případě ale hrozilo potopení transportních lodí německými ponorkami… Ředitel galerie Kenneth Clark se proto obrátil na premiéra Winstona Churchilla. Ministerský předseda mu sdělil toto: „Ukryjte obrazy v jeskyních a sklepech, ale žádný z nich nesmí opustit tento ostrov.“

Teprve v polovině září 1940 našli pracovníci galerie vhodný úkryt v břidlicovém lomu Manod nedaleko waleské obce Blaenau Ffestiniog. Do léta 1941 sem byly převezeny veškeré obrazy, pro něž v jeskyni zřídili z cihel provizorní kóje. Obavy o bezpečí umělecké sbírky nebyly neopodstatněné, což dokazuje skutečnost, že budova Národní galerie byla během války zasažena celkem devětkrát německými pumami.

Právě této méně známé kapitole válečných dějin se věnovala i malá výstava nazvaná „Manod: Jeskyně britských uměleckých pokladů“ v londýnské Národní galerii . Představila 24 archivních fotografií, které doplnily snímky Robina Frienda, jenž dokumentoval současný stav jeskyně. Ta byla v pohotovosti udržována ještě dlouho po druhé světové válce pro případ atomového konfliktu. Centrem expozice byl třicetiminutový film nazvaný „Okřídlený býk a sloní přepravka“. Režíroval jej právě Robin Friend, choreografii pro něj připravili Wayne McGregor a Rhodri Huw. Jejich snímek se mj. snaží odpovědět na otázku, jak chránit kulturní dědictví před násilím a agresí. Dodejme, že přezdívku „sloní přepravka“ si vysloužila rozměrná bedna, v níž stěhovali za války největší obraz Národní galerie – van Dyckův Jezdecký portrét Karla I. o rozměrech 367 × 292,1 cm.

I když obrazy opustily Národní galerii, její sídlo během války neosiřelo. Jednak se v budově na Trafalgarském náměstí konaly občasné výstavy, a jednak se v ní pořádaly pravidelné koncerty klasické hudby. V letech 1940 až 1945 tu bylo zorganizováno více než třicet výstav, na nichž se představila nejen tehdejší tvorba oficiálních válečných malířů, ale z Walesu byly přiváženy a vystavovány některé obrazy ze sbírky NG.

Protagonistkou hudebních vystoupení se stala anglická klavíristka Myra Hess (1890–1965). Její „polední koncerty“ se staly velmi populární v široké veřejnosti. Během šesti válečných let navštívilo celkem 698 koncertů 824 152 lidí. Vstupenka stála pouhý jeden šilink.

Jméno Myry Hess, která před válkou vystoupila i v Československu, se díky „galerijním“ koncertům stalo v Británii pojmem, bylo svým způsobem synonymem klasické hudby. Ke konci války zaslechl jeden novinář ve vlaku vojáka, jak si pohvizduje skladbu Johanna Sebastiana Bacha. Zeptal se ho: „Vy máte rád Bacha?“ „Ne,“ odvětil voják. „Ale pískal jste si jeho kompozici.“ „To nebyl Bach, to byla Myra Hess,“ uzavřel konverzaci voják.

V londýnské Národní galerii vystoupili v rámci „poledních koncertů“ také českoslovenští hudebníci. České trio ve složení Marie Houňová (housle), Karel Hořic (violoncello) a Hans Walter Süsskind (klavír) tu hráli již 19. července 1940. Představili se také 28. října téhož roku, kdy k státnímu svátku ČSR zahráli skladby Antonína Dvořáka a Josefa Suka (u houslového pultu tehdy Marii Houňovou nahradila Maria Lidka). Česká hudba tu zazněla také na jaře 1942, kdy smyčcový kvartet Herberta Mengese provedl v premiéře kompozici „Coventry: A Meditation for Strings” od českého dirigenta a skladatele Viléma Tauského (1910–2004).

Jen pár dnů po konci druhé světové války v Evropě se začaly umělecké poklady vracet do Londýna. Již 17. května 1945 tak mohla být ve východním, méně poškozeném křídle galerie za přítomnosti krále Jiřího VI. a jeho ženy, královny Alžběty, zahájena výstava šedesáti pláten vlámských a italských mistrů. Jak tehdy napsal list Manchester Guardian, „výstava se stala symbolem vítězství v Evropě“.

Jaroslav Beránek