Maršál Grečko v Praze

Na sklonku roku 1960 vstupovala druhá Berlínská krize do nové fáze. Krátce po návratu z XV. zasedání Valného shromáždění OSN vyslovil první tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov přesvědčení o nezbytnosti uzavřít mírovou smlouvu s oběma německými státy již v nadcházejícím roce. Ke stejnému závěru dospěla i porada představitelů komunistických a dělnických stran konaná od 11. listopadu do 1. prosince v Moskvě.

V návaznosti na ni rozeslal 24. ledna 1961 Chruščov dopisy nejvyšším představitelům komunistických a dělnických stran, v nichž vyjádřil obavu, zda zdokonalování bojové přípravy ozbrojených sil socialistických států probíhá vždy v souladu s bouřlivým rozvojem nových bojových prostředků a zda nedochází v této oblasti k nebezpečnému zaostávání. Za zvlášť znepokojivou označil skutečnost, že organizační struktura armád a jejich vybavení zbraněmi a bojovou technikou (především raketovými prostředky, tanky, moderními typy letadel a radiolokátory) neodpovídá plně současným požadavkům.

V dopise adresovaném prezidentu Antonínu Novotnému upozornil na nutnost předběžného posouzení požadavků na přezbrojení čs. armády a na čs. zbrojní průmysl. S československou generalitou je projednal 1. náměstek ministra obrany SSSR a Hlavní velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy maršál SSSR Andrej Antonovič Grečko během své návštěvy v Praze 13. února. Požadavky byly takového rázu, že je čs. strana vesměs označila za naprosto nereálné.

ČSSR měla, stejně jako v předcházejících letech, vyzbrojovat i některé další armády Varšavské smlouvy, konkrétně rumunskou a bulharskou armádu, a to především tanky a obrněnými transportéry.

Podle „doporučení“ soudruha maršála mělo Československo zvýšit produkci stíhacích letounů Mig-21, tak aby se do konce roku 1965 vyrobilo nejméně tisíc kusů. Plán na třetí pětiletku, jež měl především uspokojit požadavky ČSLA, však počítal pouze s 450 kusy. Na počátku roku 1961 však nebyly zabezpečeny žáruvzdorné materiály ani pro ně. Dovoz ze Sovětského svazu byl krajně nejistý, neboť čs. požadavky na jejich dodání Sověti odmítali s odůvodněním, že sami jich mají velký nedostatek a navrhli, ať si je vyrábíme sami.

To byla skutečně rada nad zlato. Vybudování výrobních kapacit a zvládnutí technologického postupu by si vyžádalo značné investice a nejméně 2 až 3 roky, dále značné množství niklu a chromu a navýšení počtu pracovníků o cca 3 tisíce. Protože se závody nacházely v Praze, kde byl patrný nedostatek pracovních sil, nešlo by o nijak jednoduchou záležitost. O neekonomičnosti takové výroby ani nemluvě.

Do roku 1965 měla být zvýšena také produkce tanků o nejméně 600–700 kusů. S plným krytím požadavků ČSLA by tak šlo o 1 600–1 700 strojů. Kapacity závodu v Martině však umožnily navýšit produkci o cca 400 tanků, při vyšším počtu by došlo k narušení výroby dieselhydraulických lokomotiv. Neřešitelným problémem zůstávalo materiálové krytí zejména válcovaným materiálem (jen požadavky na pancéřové plechy činily téměř 8 tisíc tun).

Ještě větší údiv vzbudilo doporučení na zvýšení výroby obrněných transportérů. Ta měla během pěti let dosáhnout v Podpolianských strojírnách Detva ohromujícího počtu 10 až 12 tisíc kusů, ačkoli plány na pětiletku počítaly jen s cca čtvrtinovým objemem. Tak jako u letounů a tanků, nebyla výroba materiálově kryta a závod se potýkal se značným nedostatkem kvalifikovaných sil.

V rámci úspor ČSLA zrušila bombardovací divizi. Tento krok, i když samozřejmě podléhal schválení sovětské generality, se nesetkal zcela s pochopením. Podle Grečka měla mít naše armáda aspoň dva letecké pluky a modernizaci ČSLA měly zajistit zvýšené dovozy zbraní a vojenské techniky ze SSSR.

Pokud by čs. představitelé akceptovali doporučení soudruha Grečka, zvýšil by se podíl vojenské techniky na celkovém dovozu ze SSSR ve třetí pětiletce z původně plánované cca jedné pětiny na více než jednu čtvrtinu (cca 27 %), zatímco podíl vojenské techniky v našem exportu do SSSR tvořil maximálně 3 %.

To vše však představovalo jen jednu stranu mince. Tou druhou byla úhrada za zabezpečení dovozů. Poté, co byla v ČSLA zaváděna sovětská raketová technika, byl vzájemný obchod se SSSR vysoce pasivní. Bez výše uvedených navýšení se v třetí pětiletce předpokládal vývoz v hodnotě 0,5 mld. rublů, zatímco dovoz ve výši 3 mld. rublů. Pasivní saldo tak činilo 2,5 mld. rublů. K vyrovnání obchodní bilance tak československý stát musel vyvážet investiční celky, stroje, ale také obrovské objemy spotřebního zboží (látky, obleky, desetitisíce párů obuvi, zařízení pro domácnosti atd.). Mějme tyto informace na paměti např. při sledování dobových týdeníků, kdy nešťastné prodavačky monotónně říkají zákazníkům tlačícím se před pulty poloprázdných obchodů: „nemáme“, „nedodali“.

Jaroslav Láník