„Nebylo to vždycky jednoduché, ale jsem rád, že jsem to zažil,“ říká veterán z devíti misí

V průběhu dvaceti pěti let se účastnil devíti zahraničních operací naší armády. Zkušeností s tímto druhem nasazení má jako málokterý český voják. Nadpraporčík Jaroslav Losenický prošel Perským zálivem, Afghánistánem i Mali, vícekrát byl na Balkáně. „Každá mise byla jiná a každá mi něco přinesla,“ říká. 

+8

Poprvé jste byl na zahraniční operaci v roce 1991, v Perském zálivu. Jak na tuto zkušenost dnes vzpomínáte?

Dalo mi to hodně. Mohl jsem v reálu zažít to, na co jsme byli jako vojáci připravováni. Tedy skutečný vojenský konflikt. Mohl jsem také poznat armádu USA, která pro nás byla ještě před nedávnem protivník. Viděl jsem nejen Američany, ale také Brity, Francouze, další národy. Všude spousta vojenské techniky, v akci při velkém nasazení. Navíc v exotickém prostředí Saúdské Arábie a Kuvajtu, kde poušť a její specifika vše ještě zesilovaly. Dneska na tuhle misi vzpomínám rád, ale tehdy jsem měl obavy i strach.

Z čeho strach především plynul?

Cizí prostředí, jde se do válečného střetu, byla tam i hrozba chemických zbraní. Tři měsíce jste v naprosto neznámém prostředí, musíte si přivyknout na místní klima. Tak je to ale v každé misi. První dny a týdny jste ostražitý, za vším vidíte nebezpečí. Pak to trochu odpadne. Člověk si zvykne, snad až lehce otupí, při určitém stereotypu a rutině ohledně vlastní bezpečnosti začne některé věci občas i opomíjet.

Jak jste se do Zálivu dostal? Bylo to vaše okamžité rozhodnutí?

Jednotka v Zálivu už působila a vznesla požadavky na doplnění. Komise objížděla útvary, sloužil jsem u výsadkářů v Chrudimi. Přijímáni byli vojáci základní služby i ti z povolání. Nebyl jsem rozhodnutý, že půjdu, ale kolega byl aktivnější a řekl: Tak to zkusíme, napište nás oba. Bylo mi necelých 25 let. Chtěl jsem poznat něco nového, roli hrála i jistá touha po dobrodružství, vzrušení.

Vaším dalším nasazením byla operace UNPROFOR od roku 1992 v Chorvatsku, kde jste byl půl roku. V čem se to lišilo od Zálivu?

Vlastním určením celé mise. Záliv byl vojenský konflikt, tedy válečná fronta, jasný nepřítel, my proti němu, hrozilo i použití chemických zbraní. Mise UNPROFOR byla mírová, mandát byl zcela jiný a šlo o konflikt jiného typu, občanskou válku. Působili jsme nedaleko Plitvických jezer, činnost se skládala především z kontroly osob a vozidel. Budovali jsme stanoviště, a to následně vylepšovali. O činnosti jsme podávali hlášení. Nic dalšího tam nebylo.

Působil jste tam jako kulometník…

Ano, začínal jsem jako obsluha kulometu, pak jsem byl přeřazen na funkci průzkumníka a staršího průzkumníka. Kulomet jsem ale nafasovaný neměl a nikdy jsem z něj nestřílel. Teď už to můžu přiznat: ze zbraní jsme stříleli jednou a bylo to načerno. Střelby oficiálně neprobíhaly.

Co vás vedlo k rozhodnutí zúčastnit se po Perském zálivu další zahraniční mise?

Zase jsem chtěl zkusit něco nového. Ale se Zálivem se to nedalo srovnávat. Tam byl člověk v pohybu, jednotky se přesouvaly, zatímco v Chorvatsku jsem byl většinou na jednom místě. Bylo to statičtější. Někdy velmi. Den co den na jednom místě zvedáte závoru.

Následovala operace IFOR v Bosně a Hercegovině v roce 1996.

Mise IFOR byla zase odlišná. Už jen tím, že nasazení předcházela náročná a intenzivní příprava v Boleticích. Byli jsme tam tři měsíce a s celým praporem jsme cvičili.  Mise měla jiný mandát, jednotky mohly silou dosáhnout toho, kvůli čemu tam byly. Hlavní náplní bylo patrolování, zjišťování toho, kde se nacházejí jednotky srbské armády, obecně monitorování. Museli jsme mít přehled o technice přítomných vojenských sil, o počtech, aby nebyla nikde schovaná. A také se vyskytly případy, že někdo měl techniku úmyslně skrytou. Zabavovali jsme i věci, které byly vyloženě zakázané. Hledali jsme třeba protiletadlové zbraně. Celkově byla činnost na téhle misi mnohem více vojenská.

Docházelo ke konfliktům?

Slovní konflikty a verbální šarvátky byly, ale k většímu střetu nebo násilí nedošlo. Vypjatý konflikt jsme zažili na mostě v Otoce, kde proti sobě stáli příslušníci znepřátelených etnik. Rozdělovali jsme dav, trvalo to celý den až do večerních hodin. Došlo i na výstražnou střelbu.

Další vaše dvě nasazení následovala při misi v Kosovu po roce 2000.

V SFOR jsem byl na funkci velitele roty. Už to nebylo tak zajímavé jako předchozí nasazení. V Bosně jsem jako velitel čety hodně času strávil na patrolách, v Kosovu ve funkci velitele roty jsem byl podstatně více času na základně. Být velitelem je zajímavé, ale náročné. Je to větší zodpovědnost, v prvé řadě za lidi, kteří tam s vámi jsou. Musíte vydávat i nepopulární nařízení a rozkazy. Jako velitel jsem měl pod sebou záložáky, vojáky z předcházejících misí i vojáky v další službě. Pokud měli už za sebou výcvik, dělalo se mi s nimi dobře a problémů bylo minimum.

Lze nějak charakterizovat pojem „dobrý voják“?

Někdo si pod tím může představit dobrého vojáka Švejka… Ale vážně: dobrým vojákem je ten, kdo má smysl pro zodpovědnost, pro plnění úkolů a pro kázeň. Zcela klíčová je příprava a výcvik, bez toho se kvalitní voják naprosto neobejde. Právě to ho posouvá dál. Důležitá je i osoba velitele. Pokud nemá jednotka schopné velení, nemají vojáci možnost své znalosti a prodělaný výcvik využít.

V roce 2010 jste poprvé plnil úkoly v Afghánistánu. Lišilo se vaše nasazení od předchozího působení v Evropě výrazně?

Bylo to úplně jiné prostředí a opět zcela jiný úkol. V rámci výcvikového týmu nás bylo šest Čechů, se stovkou afghánských vojáků jsme byli umístěni v horách na základně. Byť práce samotná se v něčem podobala misi z roku 1992. Opět jsme budovali postavení, zajišťovali místo. Plnili jsme pytle pískem, vařili jsme si, byli jsme v odloučení bez televize, internetu, bez všeho. Také jsme podnikali pěší patroly po okolí základny, v hornatém terénu ve výšce okolo 2 500 metrů. Celkem na třicet patrol. Tato mise byla nejdelší, pro mě přes osm měsíců. A předcházela jí náročná a dobrá příprava.

Lze se v českých podmínkách vůbec připravit na ty afghánské?

Ve spoustě věcí ano. Především jde o klasické vojenské věci, jako je střelba, topografie, taktická příprava, spojovací nebo zdravotní příprava. Na druhou stranu klimatické podmínky u nás a ve střední Asii jsou hodně odlišné. Ale pokud má člověk dobrý fyzický základ a kondici, je i tohle jednodušší. Na co se nedá připravit, je samotný boj. Ale i k tomu se lze hodně přiblížit.

Vy sám, dostal jste se do bojové situace?

V žádné misi jsem po nikom nemusel vystřelit a ani si nejsem vědom, že by na mě byla vedená palba. Že se ale třeba střílelo blízko místa, kde jsme zrovna byli, to ano. V Afghánistánu jsem byl nasazen především přes zimní období, i proto byly bojové aktivity druhé strany omezenější. Přes léto byli aktivnější.

Jak se vám spolupracovalo s tou stovkou afghánských vojáků?

Bylo to zvláštní i náročné, je to určitě jiná mentalita. Člověk se jim musí v spoustě věcí přizpůsobit, nesrovnávat je s Evropany. Museli jsme s nimi pomaleji. Jsou jiní v přístupu k práci, k plnění povinností, někteří přicházeli z civilu a nechtěli sloužit, jiní neuměli číst ani psát, v některých činnostech byli méně zruční. Často se dostanou na určitou výši a už dál nemohou. Byli tam lidé zkušení i inteligentní, ale těch nebylo mnoho. Úroveň evropského vojáka je pro ně obecně nedosažitelná.

V roce 2013 jste se do Afghánistánu opět vrátil. Jaká byla tahle druhá mise?

Úplně odlišná. Působil jsem na základně na letišti v Kábulu, šlo výhradně o logistickou práci. Seděl jsem v kanceláři, přenášel a distribuoval materiál.

Spojenci byli v Afghánistánu dvacet let. Co vám osobně obě nasazení dala?

Byla to hlavně zkušenost s jiným typem krajiny a úplně jinými lidmi. Takovými podmínkami bych u nás neprošel. Měli jsme možnost setkat se i překladateli, co měli sovětské vojenské školy, zažili boje v 80. letech a musím říct jedno: Afghánistán, ať tam pošle kdokoliv cokoliv, je velká černá bažina, kde všechno zmizí. A místní stejně zůstanou u svého. Z profesního hlediska to ale byla prospěšná mise. Co před nás bylo postaveno, to jsme splnili.

V letech 2014-2015 jste působil jako velitel skupiny mentorů v Mali. Opět jiný světadíl, jiná kultura. S čím nezvyklým jste se setkal zde?

Vždycky jsem chtěl Afriku vidět. Mám jednoho známého, ten v Africe sloužil v cizinecké legii čtyři roky a jeho vzpomínky mi zněly zajímavě. Většina lidí, co tam žije delší dobu, si najde k tomuhle kontinentu vztah. Afrika osloví, i když je chudá. Pro Afriku je typická spousta lidí, barevnost, živost a uvolněnost, je to pestré a bujné. Přitom Mali je Sahel, není Afrikou národních parků, slonů a lvů, není to Keňa. Ale mně se tam líbilo. Lidé byli příjemní, necítil jsem z nich odtažitost ani žádnou nenávist. Žijí na ulicích a mně připadali veselí. Při mé první misi jsem byl hodně v kontaktu s francouzskými vojáky, měli velké zkušenosti a o Malijcích říkali, že to není bojovný národ. Na rozdíl třeba o Nigeřanů. Malijci jsou spíše zemědělci.

Vedl jste opět výcvik místních vojáků. Lišilo se to v něčem od afghánských výcviků?

Principy byly stejné. Opět střelba, taktika, základy topografie a podobně. Vojáci byli v něčem jako ti afghánští. Například neudrželi delší dobu pozornost. Mně se s nimi ale dělalo o něco lépe – mluvím trochu francouzsky, nemusel jsem pracovat přes překladatele. Osobní přístup je vždycky výhodou. Ozbrojený konflikt probíhal navíc na severu, my působili na jihu a bylo tam tedy klidněji.

Do Mali jste opět vrátil v roce 2016. Šlo také o vaši poslední misi.

To už bylo pouze na doplnění. Mělo se jet během 14 dnů, já měl všechna očkování, tak jsem nastoupil. První mise trvala šest měsíců, tato čtyři a půl měsíce. Při první misi bylo slunečno a teplo, při druhé panovalo období dešťů. Ale náplň práce byla stejná.

Jak se pracuje a cvičí v deštivém období?

Těžko. Skoro pořád prší a vlhkost vzduchu je enormní. Je problém cokoliv usušit, pořád máte pocit, že oblečení je navlhlé.

Prošel jste nejrůznějšími prostředími, mnoha zahraničními operacemi. Co vás vedlo k časté účasti v nich?

Motivy se s věkem a zkušenostmi měnily. Zpočátku tam byla velká chuť poznat něco nového, něco se naučit. To se týkalo hlavně Perského zálivu nebo Bosny. Taky jsem chtěl poznat další kontinenty. Když jsem ale jel podruhé do Afghánistánu nebo do Mali, hrály roli i finanční důvody.

Jaký mělo toto putování světem dopad na váš běžný život tady v Česku?

Neviděl bych v tom určitě příčinu toho, že jsem zůstal svobodný. To bych zůstal asi i bez misí… S přibývajícími roky se člověk ale mění a dneska to vidím jinak než před třiceti lety. Teď třeba chápu, jak těžko to kdysi nesla moje máma, zatímco já k tomu přistupoval lehce. Dnes to dokážu velmi dobře pochopit.

Těšil jste se vždy do misí, respektive pokaždé stejně?

Že bych se těšil pokaždé, to ne. Příjemné očekávání, vzrušení, to ano. Ale třeba do druhé mise v Bosně jsem se netěšil skoro vůbec.

Jel byste ještě i dnes někam?

Těžko říct, nevím. Záleželo by na situaci a oblasti nasazení.

Setkáváte se dnes s dalšími veterány?

Občas se s někým potkáme. Pokud jde o kolegy z Perského zálivu, už nás slouží minimum, ale rád se s nimi vídám. Jen občas se ale vrátíme ke společným zážitkům z té doby, probírají se spíš současné věci.

Jakou pozici ve společnosti podle vás dnes veteráni mají?

Určitě lepší než před třiceti roky. Mohl jsem poznat hned po roce 1990 někdejší druhoválečné parašutisty z Velké Británie a hodně z nich nebylo známých, žili v zapomnění. Po Perském zálivu se na veterány opět zapomínalo, ale po misi UNPROFOR se situace začala zlepšovat. Něco se pro to dělá, zájem je. Já se ale za veterána moc nepokládám, ještě stále sloužím.

Dnes je mnoho tisíc vašich následovníků, vojáků rovněž se zkušenostmi ze zahraničních misí naší armády. Co vlastně mise vojákům dávají?

Zní to otřepaně, jako samozřejmost, ale je to důležité: spoustu zkušeností. Vojáci si v praxi můžou ověřit věci, které by jinak neměli šanci poznat. Ne všechno, s čím se člověk může ve válce setkat, lze na misích poznat a natrénovat, ale hodně z toho ano. Co dělat lépe, co jinak a čeho se vyvarovat.

Andrej Halada