Nové pěchotní zbraně aneb Z historie samopalu (1. díl)

Nové pěchotní zbraně aneb Z historie samopalu (1. díl)

15. 08. 2016

Mezi historicky potvrzené zkušenosti patří nesporně fakt, že válečné konflikty přispěly, případně urychlily rozvoj řady technických oborů, eventuálně otevřely nová pole vědy a techniky. Zhodnocení posunu jednotlivých oborů vyžaduje zpravidla větší časový odstup a ne vždy bývají technické novinky zúročeny bezprostředně po přechodu k mírovému stavu. První světová válka se stala největším prubířským kamenem výzbroje armád, zavlečených do konfliktu, ale otevřela také pole dalšímu typu střelecké zbraně: samopalu.

 

Bez ohledu na skutečnost, že zkušenosti se samopaly nebyly bezprostředně po válce zúročeny a jejich nezastupitelnost plně prokázala až druhá světová válka, dostaly se do zorného pole konstruktérů. Ze dvou typů, jež se na bojištích Velké války objevily, získal postavení archetypu pouze druhý z nich, samopal Bergmann MP 18,I (podrobnosti o něm přineseme v druhém pokračování tohoto článku). Prvenství však připadlo italské konstrukci Villar Perosa M 1915.

Samopal, ať již byl v průběhu minulého století nazýván strojní pistole (z německého označení Maschinen Pistole), strojní karabina či kulometná pistole, charakterizuje především možnost nepřetržité (automatické) střelby a použití pistolového náboje. Původcem českého termínu „samopal“ byl vojenský filolog Antonín Opravil (1886–1961), avšak ve vojenské terminologii tento výraz zdomácněl až po druhé světové válce.

Funkce převážné většiny samopalů je založena na principu impulzu vývinu rány s tlakem na dno nábojnice a uzavřeným závěrem. Při přerušení střelby zůstává závěr v zadní poloze, otevřená hlaveň má tak lepší podmínky pro chlazení prouděním vzduchu ve vývrtové části. Vzhledem k pohybu větších hmot během funkčního cyklu zbraně je přesnost samopalů nižší než u jednoranových či samonabíjecích zbraní. K zásobování jsou využívány schránkové či bubnové zásobníky s větší kapacitou nábojů.

 

Villar Perosa M 1915

Italský konstruktér Abiel Bethel Revelli-Beamont (1864–1930), tvůrce armádní pistole M. 1910 a těžkého, vodou chlazeného kulometu Fiat-Revelli M 1914, zkonstruoval primárně pro lafetaci v letounech malý typ dvouhlavňového kulometu v ráži 9 mm Glisenti (náboj rozměrově identický s německým nábojem Parabellum vz. 08, avšak se slabší prachovou náplní). Záhy se však ukázalo, že výkon náboje ráže 9 mm Glisenti je příliš nízký na to, aby mohl účinně poškodit nepřátelský letoun při střelbě na větší vzdálenost. Konstrukce, patentově chráněná v Itálii od 8. dubna 1914, našla využití při pozemních operacích. Nenesla jméno svého tvůrce jako v případě těžkého kulometu, nýbrž firmy Officine di Villar Perosa (OVP), jež ji vyráběla v závodě v Pinerolu. Původně nesl závod název Roberto Incerti di Villar (RIV) a zabýval se především výrobou bicyklů. Se zakoupením výrobních práv na Revelliho zbraň se také změnil výrobní program firmy. Italská armáda novou, lehkou, vzduchem chlazenou automatickou zbraň zavedla do výzbroje pod názvem Pistola Mitragliatrice Riv. Modelo 1915.

V důsledku Londýnské dohody z 26. dubna 1915 vyhlásila Itálie 23. května válku Rakousko-Uhersku a zahájila bojové operace s vidinou krátké a bleskové války. Potřeba automatických zbraní prudce vzrostla, takže OVP získala během prvních tří válečných měsíců celkově objednávky na 8412 kusů. Mateřská firma nebyla na zakázky v takovém rozsahu připravena, takže se nemohla obejít bez subdodavatelů. Známá zbrojovka Pietro Beretta jí dodávala hlavně, napínací páky, vytahovače a další drobné součásti. První vyrobené partie dostávalo do výzbroje italské letectvo, jež do konce roku 1915 mělo k dispozici 350 samopalů. V průběhu následujícího roku je ale začaly postupně nahrazovat účinnější kulomety Fiat-Revelli a SIA Mod. 818.

Kromě Officine di Villar Perosa vyráběla samopaly také automobilka Fiat v Turíně (Fabbrica Italiana di Automobili Torino), v jejímž výrobním programu měly automatické zbraně sice menší, avšak pevné místo. V automobilce se samopaly vyráběly pod odlišným označením: Pistola Mitragliatrice Fiat Modelo 1915. Posledním výrobcem se v závěrečné fázi světového konfliktu stala také kanadská firma Canadian General Electric Company v Torontu, jež je však klasifikovala jako kulomety, jelikož nesly označení Revelli Automatic Machine Gun.

Vyhlášením války Rakousku-Uhersku 23. května 1915 a otevřením fronty v tyrolských Alpách na řece Soči (Isonzo) se Itálie obrátila proti svému původnímu spojenci a postavila se na stranu dohodových mocností. Boje v převážně hornatém terénu Dolomit měly zcela jiný charakter než v nížinných oblastech. Transport těžkých kulometů Fiat-Revelli M 1914 či Perino M 1908 vyžadoval součinnost tří až čtyř mužů, neboť jen hmotnost podstavce se pohybovala mezi 22 až 25 kilogramy. Nová, značně neobvyklá zbraň brzy doplnila výzbroj italských horských sborů (Alpini) či úderných sborů (Arditi) a záhy se ukázaly její výhody. Malá, automatická Pistola Mitragliatrice, jejíž teoretická kadence činila 1500 ran za minutu (při střelbě oběma hlavněmi pak 3000 ran), poskytovala na vzdálenost 200–300 metrů poměrně dobré palebné krytí. Přesnost a účinek střelby s pistolovým nábojem sice nemohla být srovnatelná s puškovým střelivem 6,5 mm Mannlicher-Carcano, na nějž byly zařízeny nejen italské opakovačky Mannlicher-Carcano a kulomety Fiat-Revelli M 1914, převažovala však výhoda nízké hmotnosti zbraně a její ovládání jedním mužem.

Nejrozšířenější provedení samopalu Villar Perosa mělo na ústí obou hlavní nasunutou základnu dvojnožky, upevněnou pomocí svěrného šroubu. Řada zbraní byla vybavena ochranným ocelovým štítem s opěrnými nožkami, jenž chránil střelce především před střepinovým účinkem nepřátelské palby. Aby bylo možné využít Villar Perosu při přesunech a za chůze, našlo se řešení v podobě závěsné podložky s kruhovým ložem, do něhož se zbraň vkládala. Při střelbě měl střelec podložku opřenou deskou o břicho a zavěšenou na popruhu. Při přesunech mimo bojové střety nosil vojín podložku na zádech jako krosnu.

Při bojích na italsko-rakouské frontě si zbraň získala respekt; alespoň tak lze soudit podle přezdívky, kterou jí dali rakouští vojáci: dvouhlavňový panchart. Řadu zbraní se podařilo rakouským jednotkám ukořistit, některé z nich nesou štítky připomínající místa bojů, kde jim padly do rukou. Rakouské ministerstvo války pověřilo také Škodovy závody v Plzni vývojem kopie italské zbraně, avšak zařízené na náboj 9 mm Steyr, používaný pro pistoli M. 1912. V březnu 1917 dodala plzeňská dělovka do vídeňského dělostřeleckého arzenálu první dva exempláře ke zkouškám. Po úpravách na základě poznatků ze zkoušek vyrobily na podzim 1917 Škodovy závody prvních 50 kusů, tehdy již označovaných jako Sturmpistole M. 18, jež se dostaly sočskou frontu. Přes řadu funkčních problémů, způsobovaných zejména vývodkami zásobníků, dostala Škodovka objednávku na dalších 200 samopalů. Ty ale nikdy nevyrobila a v důsledku řady výrobních a materiálových problémů zhotovila do března 1918 pouze okolo 85 kusů.

Vyčíslení celkové produkce dnes vzácných a sběratelsky vysoce ceněných samopalů Villar Perosa je obtížné, obvykle se lze setkat s údajem přesahujícím 14 500 vyrobených kusů, avšak žádný z dostupných pramenů neuvádí, kolik kusů opustilo závod v Pinerolo a jaký počet byl vyroben firmou Fiat. Prameny se však shodují na tom, že nejmenší objem vyrobila kanadská továrna v Torontu.

Při formování československé výzbroje italské samopaly nesehrály ani epizodní roli, jako řada jiných kořistních zbraní. Po skončení války a rozpadu monarchie získala nově budovaná československá armád celkem 129 samopalů Villar Perosa s 19 podstavci, soustředěných v evidenci 11. pěšího pluku v Písku. V roce 1925 došlo k jejich převedení do Skladiště pro cizozemské zbraně v Purkraticích, kam hlavní zbrojní sklad soustřeďoval nesystemizovanou výzbroj, s níž armáda do budoucna nepočítala. O deset let později se v evidenci MNO, mezi zbraněmi navrženými k odprodeji, nacházelo ještě 98 kusů, jejich další osud není znám. Ve sbírkách VHÚ se nacházejí mezi běžnými exempláři také tři kusy, jejich spojovací štít zdobí upomínkové destičky s vyznačenými místy a daty jejich ukořistění.

 

Konstrukce

Zbraň sestávala ze dvou paralelně uložených samostatných systémů, spojených ve střední části kruhovým štítem s průzorem pro míření. Zadní části válcových pouzder závěru byly nasunuty do mosazného korpusu s řídítky a zajištěny vertikálně vsazenými svorníky. Zbraň fungovala na principu impulzu vývinu rány s tlakem na dno nábojnice a zpožděným otevíráním závěru. Závorníky měly na levé straně lichoběžníkové řídicí výstupky, jež zapadaly do šikmé drážky při doběhu do přední polohy, čímž došlo k nucenému pootočení závorníku.

Každou spoušť tvořila dvouramenná páka, otočně uložená pod mosazným pouzdrem, a její přední rameno plnilo funkci spoušťové páky, jež zachytila závorník v zadní poloze. K napínání závěrů sloužily esovitě tvarované páky, zavěšené ve spodní části pouzder na společném hřídeli. Jelikož nebyly spojeny se závorníky, zůstávaly při střelbě v přední, klidové poloze. Válcový závorník měl na pravé straně kosočtverečný výstupek, který při pohybu závorníku klouzal v podélné drážce pouzdra závěru. V přední části byla drážka zkosena, takže při doběhu docházelo k pootočení závorníku o 45 stupňů. Přímoběžný úderník měl na zadním konci rovněž výstupek, který ve fázi otáčení závorníku sklouzl po jeho zadní šikmé ploše a na konci své dráhy jeho zápalník inicioval zápalku náboje. Zpožděné otevírání závěru zajišťoval nucený zrychlený pohyb úderníku směrem vzad, způsobený klouzáním výstupku úderníku po zkosené ploše závorníku. Nízká hmotnost závorníku (276 g) zajišťovala poměrně vysokou kadenci, jež se vymykala kadenčním pásmům většiny soudobých automatických zbraní.

Mířidla Villar Perosy sestávala z dioptrického hledí, vyvrtaného v ose šroubu pojistky. Průměr průhledítka dioptru činil 1,4 mm. V kruhovém štítu, držícím v přední části oba systémy zbraní, byla díra, do níž vystupovala stříšková muška, tvarovaná z ocelové otočné desky. Její horní část tvořil hřeben s pěti muškami, značenými číslicemi 1–5. Každá číslice odpovídala hlední vzdálenosti ve stovkách metrů, střelec tedy mohl vést mířenou střelbu až do vzdálenosti 500 m.

Rozebírání samopalu mělo k jednoduchosti značně daleko. Nejprve bylo nutné odšroubovat obě spouště, následně vytáhnout svorníky spojující rukojeť s pouzdry závěrů a poté je od sebe pomocí dřevěné paličky oddělit. Odšroubování matic obou pouzder, vyjmutí gumových nárazníků a vratných se závěry už bylo snadnou záležitostí. Kompletní vyčištění zbraně v polních podmínkách určitě nepatřilo během bojů k prioritám.

Stejně jako řada jiných automatických zbraní měla také Villar Perosa své nectnosti. Při přerušování střelby musel střelec uvolnit spoušť rychle, pokud to neudělal, přibrzdila spoušťová páka dopředný pohyb závorníku a zpomalený úderník neměl dostatečnou energii k iniciaci zápalky náboje. Gumový nárazník ztrácel poměrně rychle při vysokém cyklickém namáhání svou původní elasticitu a postupně se také drolil. Uvolněné drobné části způsobovaly funkční závady zbraně.

Ačkoliv celková koncepce zbraně vycházela z původního záměru zefektivnit výzbroj letadel, stal se Villar Perosa základem nové kategorie střelecké zbraně bez ohledu na skutečnost, že s výjimkou následných pokusných modifikací neposloužil jako východisko k dalším konstrukcím.

 

Ráže: 9 mm Glisenti

Celková délka: 595 mm

Délka hlavně: 318 mm

Délka záměrné: 292 mm

Kapacita zásobníku: 25 nábojů

Hmotnost zbraně bez zásobníků: 6220 g

Hmotnost dvojnožky: 1600 g

Hmotnost prázdného zásobníku: 170 g

Teoretická kadence samostatné zbraně: 1500 ran za min.

 

Jan Skramoušský

 

Aktuálně



Generál Petr Pavel byl zvolen prezidentem České republiky. Prohlédněte si fotogalerii z akcí VHÚ, kterých se nový prezident v minulosti zúčastnil.

Generál Petr Pavel byl zvolen prezidentem České republiky. Prohlédněte si fotogalerii z akcí VHÚ, kterých se nový prezident v minulosti zúčastnil.

28. 01. 2023
V sobotu 28. ledna 2023 zvítězil Petr Pavel ve volbě prezidenta České…
Restaurování lovecké kulovnice s vnitřním kolečkovým zámkem

Restaurování lovecké kulovnice s vnitřním kolečkovým zámkem

27. 01. 2023
Pro novou expozici Armádního muzea Žižkov Vojenského historického ústavu Praha byla v…
Před třiceti lety: konec společného státu znamenal počátek budování nových armád

Před třiceti lety: konec společného státu znamenal počátek budování nových armád

25. 01. 2023
V roce 1993 vznikly Armáda České republiky a Armáda Slovenskej republiky. Málokdo si…
V Armádním muzeu Žižkov se konal křest knihy reportérky CNN Prima NEWS o válce na Ukrajině

V Armádním muzeu Žižkov se konal křest knihy reportérky CNN Prima NEWS o válce na Ukrajině

23. 01. 2023
Reportérka CNN Prima NEWS Darja Stomatová a kameraman Ján Schürger zažili počátek…
Do třetice předměty s příběhem: pistole Otakara Jaroše, střecha z Hirošimy, měsíční kámen a přilba českého veterána

Do třetice předměty s příběhem: pistole Otakara Jaroše, střecha z Hirošimy, měsíční kámen a přilba českého veterána

23. 01. 2023
V následujícím materiálu naleznete čtyři „předměty s příběhem“, které pocházejí z období…