Od Družiny k brigádě

Ve čtvrtek 18. května si můžeme připomenout již 107 let od chvíle, kdy se začala v Rusku formovat čs. střelecká brigáda – jednotka, jež se měla vyznamenat v bitvě u Zborova a proslavit československou věc nejen v bývalé carské říši, ale také u ostatních dohodových i neutrálních států. Tento článek však nebude zaměřen na výčet jejích úspěchů, jako spíše na nelehkou a místy trnitou cestu k jejímu vytvoření.

První z čs. jednotek v Rusku byla Česká Družina, vytvořená čs. krajany již 28. srpna 1914. Její dobrovolníci byli původně určeni k válečné propagandě a tlumočení po plánovaném průlomu fronty do českých zemí a na Slovensko. K průlomu nakonec nedošlo, proto byli rozděleni po četách, půlrotách a rotách mezi pluky 3. ruské armády, kde s velkým úspěchem prováděli průzkumnou a výzvědnou činnost. S velkými zdary však přišly i ztráty a s nimi spojená otázka nedořešeného doplňování Družiny. Logicky se nabízelo rekrutovat další dobrovolce z řad zajatých Čechů a Slováků, což však bylo zejména pro ruské úřady zpočátku velmi ožehavé téma, neboť by tím porušovaly mezinárodní právo zakazující stavět vojenské jednotky z řad zajatců. Velmi dobré výsledky družiníků však nakonec v prosinci 1914 vedly k částečnému povolení náboru z řad zajatců. To však bylo územně omezeno pouze na úsek 3. armády (kde Družina operovala) a případní dobrovolníci se navíc museli přihlásit ihned po svém zajetí, ještě před odchodem z frontového pásma. Přestože tak výsledky náboru nebyly z pochopitelných důvodů veliké, vedly mj. k tomu, že v lednu 1915 byla zřízena záložní rota a doplňování jednotky tak bylo zajištěno. Když navíc bylo během roku 1915 dovoleno rekrutovat i mobilizované Čechy s ruským občanstvím, Družina se na podzim 1915 rozrostla z původních čtyř rot na osm. V lednu 1916 pak byla rozšířena na Československý střelecký pluk. Útvar však stále nebojoval jako celek a jeho menší jednotky byly nadále rozptýleny u jednotlivých ruských armád a divizí.

Stále však nebyl plně využit potenciál desetitisíců zajatých Čechů a Slováků v ruských zajateckých táborech, kde se podařilo navázat spolupráci především se zajateckými organizacemi, z nichž nejstarší začaly vznikat již v roce 1915. Ty pak začaly shromažďovat přihlášky do čs. jednotek, jichž Svaz v létě roku 1916 evidoval více než 7 000. Do záložní roty se ale dostala jen malá část přihlášených. Akce narážela z jedné strany na výše zmíněnou nechuť ruských úřadů, které si kladly jako podmínku pro vstup do čs. jednotek žádost o ruské státní občanství, z druhé strany však také na nejednotnost v samotném čs. hnutí v Rusku reprezentovaném Svazem čs. spolků na Rusi, v němž probíhaly velké spory o samotnou koncepci odboje a organizaci čs. vojska. Nábor se vlekl a část dobrovolníků – ať již kvůli průtahům, nebo kvůli nedůvěře k ruským úřadům i politice Svazu – proto volila alternativní cestu a vstoupila do srbské dobrovolnické divize, jež se začala formovat v Oděse.

Nakonec se přece jen dokázalo shromáždit dostatek dobrovolníků a čs. střelecký pluk mohl být již 17. dubna 1916 rozkazem č. 444 náčelníka štábu hlavního velitele, generála pěchoty A. M. Alexejeva, rozšířen na Československou brigádu, k čemuž se přistoupilo v Ivani po zveřejnění rozkazu 18. května. Z původního pluku vznikl štáb brigády a 1. a 2. čs. střelecký pluk. Její jednotky však nadále působily na frontě odděleně a jako dosud prováděly především výzvědnou a průzkumnou činnost. Poprvé – již s nově utvořeným 3. čs. střeleckým plukem – se sešly až koncem června 1917 v Jezerné. Odtud brigáda v předvečer Kerenského ofenzivy vyrazila ke Zborovu a vstoupila do dějin.

Petr Matějček