Otakar Zahálka

Kategorii vyššího školství reprezentovala v československé armádě Vojenská akademie (VA) v Hranicích na Moravě, která připravovala důstojníky všech zbraní. Zřízena byla 3. ledna 1920. Její absolventi byli jmenováni poručíky příslušné zbraně. Do léta 1938 jich vychovala několik tisíc. Nadřízeným orgánem VA bylo 5. oddělení (školské a výcvikové) Hlavního štábu. Do VA mohli po úspěšně složených přijímacích zkouškách nastoupit pouze muži ve věku 17–25 let s maturitou, svobodní, mravně zachovalí a schopní po stránce duševní a tělesné odolnosti. VA mohli studovat také délesloužící poddůstojníci a rotmistři, kteří odsloužili minimálně dva roky.

První ročník byl společný, ve druhém ročníku byli akademici rozděleni podle zbraní, pro něž se připravovali. Většina zařízení akademie se nacházela v Hranicích na Moravě. Letecký výcvik probíhal v Prostějově. Od poloviny 30. let začala československá armáda rozšiřovat svou organizaci, což s sebou samozřejmě přinášelo nezbytnost posílit zejména řady nižších velitelů. Jejich příprava na VA se musela značně urychlit za předpokladu zachování kvalitní úrovně výuky. Soulad těchto dvou protichůdných potřeb byl velkou zásluhou velitele VA brig.gen. Otakara Zahálky, jenž se stal výraznou postavou československého vojenského školství. S pedagogikou měl mnoho společného již v mládí. Po odchodu z rodného dvora Brajnerov studoval nejprve na gymnáziu v Rokycanech a později v Pelhřimově. Středoškolské vzdělání ale získal na učitelském ústavu v Soběslavi, kde odmaturoval v červnu 1910.

Učitelskou praxi vykonával do počátku srpna 1914, kdy narukoval do rakousko-uherské armády. V březnu 1915 byl jako absolvent školy na důstojníky v záloze odeslán na frontu do oblasti Karpat. Zakrátko ale přeběhl k ruské armádě. V jejích zajateckých táborech byl až do závěru června 1916, kdy se přihlásil do československých dobrovolnických jednotek. Záhy byl přidělen k 1. československému střeleckému pluku v Kyjevě. Od dubna 1917 do března 1918 sloužil také v řadách 6. československého střeleckého pluku. Později působil ve štábu československého vojska na Rusi jako přednosta spojovací služby. Do vlasti se vrátil v únoru 1920.

Na podzim téhož roku nastoupil do III. kurzu školy generálního štábu v Praze na Pohořelci. Po jeho ukončení pokračoval studiem II. ročníku Válečné školy v Praze. Po studiích, zakončených v roce 1922, působil do roku 1927 jako náčelník štábu 5. a 8. divize. V červenci 1927 byl přeložen k MNO, kde se stal náčelníkem štábu generálního inspektora branné moci. Funkci vykonával do podzimu 1931. V předjaří téhož roku absolvoval ve francouzských Metách zkušenou ve středisku taktických studií dělostřelectva. Téměř dva a půl roku velel pěšímu pluku 1 v Českých Budějovicích, odkud odešel přímo do Hranic na Moravě, kde začal 28. února 1934 velet Vojenské akademii. V jejím čele setrval až do zániku armády v létě 1939. V době branné pohotovosti státu v roce 1938 nejprve krátce velel 8. divizi a v říjnu ustanoven přednostou tzv. oddělení pro úpravu státních hranic, jež působilo na Hlavním štábu.

Po okupaci působil nejprve na Ministerstvu školství a národní osvěty a v Baťových závodech, ale to hlavní byla jeho odbojová činnost. Zakrátko navázal kontakty s Ústředním vedením Obrany národa (ON). Na podzim 1939 začal ve Zlíně budovat Oblastní velitelství ON, později se stal velitelem ON na celém území Moravy. Poměrně dlouho unikal nacistickému bezpečnostnímu aparátu. Gestapo jej zatklo na počátku května 1942. Dne 20. června jej stanný soud odsoudil k trestu smrti. Popraven byl o den později v místě svého věznění – v brněnských Kounicových kolejích. V roce 1946 byl in memoriam povýšen do hodnosti divizního generála.

Karel Straka