Pokusný samopal H/p

Zkušenosti druhé světové války potvrdily taktické výhody samopalu a ke slovu se při jeho výrobě dostaly u předválečných konstrukcí spíše okrajově využívané levné výrobní technologie (lisování, tažení za studena, ražení, svařování), umožňující výrobu samopalů v masovém měřítku. Čs. poválečné konstrukce sice využívaly ve velké míře levných výrobních technologií, avšak zpočátku vycházely ze základního koncepčního uspořádání samopalu se zásobovacím ústrojím umístěným v přední části pouzdra závěru. Zásadní obrat v nazírání na možné uspořádání samopalu přinesl prototyp, vzniklý v České zbrojovce ve Strakonicích.

Koncepci, jež dala nepopiratelně směr dalšímu vývoji, představoval pokusný samopal s poněkud netypickým označením H/p, jehož autorem byl tehdejší svobodník Jaroslav Holeček (1923−1997), delegovaný Vojenským technickým ústavem (VTÚ) do konstrukční kanceláře České zbrojovky ve Strakonicích. Po dvou funkčně neúspěšných prototypech samopalů H/47 přišel s myšlenkou zkrátit stavební délku zbraně tím způsobem, že závorník přebíhal přes podstatnou délku hlavně, což bylo vlastně řešení běžné u samonabíjecích pistolí. Podobné konstrukce se objevily na sklonku války v Anglii, kde vznikly pokusné samopaly MCEM 2 (Machine Carbine Experimental Model) a MCEM 4 konstruktérů Turpina a Podseńkowského. Jejich společným rysem byl závorník, jenž částí své délky přebíhal přes hlaveň, čímž se poloha jeho těžiště posouvala směrem vpřed k hlavni. Jejich zásobník byl umístěn v pistolové rukojeti, což významně přispívalo k ovladatelnosti a kontrolovatelnosti zbraně při střelbě.

S návrhem samopalu v podobě zvětšené pistole přišel Jaroslav Holeček v polovině roku 1947, kdy ještě nebyl zaměstnancem zbrojovky, nýbrž spadal v rámci své prezenční služby pod VTÚ. Není dosud jasné, kde našel inspiraci pro konstrukční uspořádání, ale vzhledem ke svému zařazení měl nepochybně podstatně lepší přístup k informacím o nových konstrukcích, než zaměstnanci konstrukční kanceláře České zbrojovky. Vojenský technický ústav Holečkův návrh přijal příznivě, což se projevilo striktním požadavkem na maximální urychlení vývojových prací, takže v říjnu 1947 předala konstrukční kancelář výkresy do výroby.

Prototyp H/p měl kvadratické pouzdro závěru a pistolovou rukojeť, jež současně sloužila k vedení zásobníku. Zásobníková šachta neměla ale přední část uzavřenou, takže zásobník byl v rukojeti veden především bočními stěnami a zadní stěnou. Podobnou koncepci měl samopal ZK 383 P Josefa Kouckého vzniklý na sklonku předválečného období. Zda jím byl Jaroslav Holeček inspirován, nevíme.

Zcela netradičně vyřešil konstruktér ovládání západky zásobníku, jejíž rameno bylo umístěno na levé straně pouzdra závěru nad střenkou (pažbičkou) pistolové rukojeti a nacházelo se tak v dosahu palce střelcovy ruky. Stlačením ramene záchytu zásobníku směrem dolů byl zásobník uvolněn. Řešení tak dnes spíše připomíná pohyb při ovládání vypouštěcí pojistky kohoutu u soudobých samonabíjecích pistolí.

Kvadratické pouzdro závěru bylo v zadní části uzavřeno vertikálně suvnou krytkou, zajištěnou hledím, spojeným s vodicí tyčinkou vratné pružiny. Ta byla vedena v drážce v horní části závorníku, zadní část tvořil ohyb, takže konec vodicí tyčinky plnil funkci vyhazovače nábojnic, vedeného v těle závorníku. Vrtání procházelo okrajem lůžka pro dno nábojnice a zasahovalo do jeho prostoru. Jelikož závorník přebíhal podstatnou částí své délky přes hlaveň a výhozné okénko se nacházelo na levé straně pouzdra závěru, byl z levé strany závorník odfrézován tak, aby ve fázi doběhu byla obě okénka (tedy v pouzdře závěru a v závorníku) přibližně ve stejné poloze, což mělo zaručit spolehlivé vylétnutí nábojnice po výstřelu. Významnou myšlenku však představovala konfigurace obou výhozných okének, jež umožňovala zakrytí výhozného otvoru v obou polohách závorníku.

Napínací rukojeť u prototypu byla otočná a měla západku, která ji držela v ovládací poloze. Při vytahování závorníku z pouzdra závěru došlo k jejímu odjištění o konec drážky, v níž se pohybovala, a jejímu skrytí do dutiny závorníku.

Prototyp měl válcovou hlaveň s vnějším průměrem 15 mm, zakončenou kvadratickou základnou v zadní části a z pouzdra závěru vyčnívala pouze 58 mm své délky. Spojení hlavně s pouzdrem závěru zajišťovaly dva příčné kolíky s vnějším průměrem 6 mm. Při délce hlavně 254 mm měl prototyp celkovou délku pouze 400 mm, což představovalo významné zkrácení stavební délky zbraně, aniž by mu padla za oběť délka hlavně, tolik potřebná pro zajištění dostatečné přesnosti střelby na vzdálenost 100 a více metrů.

Samopal neměl pažbu, ani sklopnou ramenní opěrku, jelikož podle tehdejšího názoru vojenských odborníků, záhy ovšem opuštěného, se ze samopalu mělo střílet především od boku, případně s opřením o břicho. Takový instinktivní typ střelby mohl sloužit jako nouzové řešení, nepoužitelné pro mířenou střelbu s měřitelnými výsledky.

Koncepci zbraně přihlásila Česká zbrojovka a Jaroslav Holeček k patentové ochraně 15. září 1947 s poměrně obecným, hojně používaným názvem Samočinná střelná zbraň. Předmětem patentu č. 79 574 uděleného 15. února 1950 nebyla jen koncepce závěru přebíhajícího přes hlaveň, ale také skutečnost, že výhozné okénko zůstávalo zakryto v obou krajních polohách závěru.

Koncepce prototypu H/p měla iniciační význam a ovlivnila další vývoj samopalů v České zbrojovce. Její prototypy ČZ 148 a ČZ 447, zejména druhý z nich, se staly základem budoucího samopalu vz. 48, zavedeného do výzbroje čs. armády.

Jediný zhotovený prototyp samopalu H/p získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s. Brno.

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka: 400 mm

Délka hlavně: 254 mm

Počet drážek, směr: 6, vpravo

Délka záměrné: – (muška chybí)

Výška: 187 mm

Kapacita zásobníku: 24

Hmotnost zbraně bez zásobníku: 2360 g

Teoretická kadence: 600 r/min.

Jan Skramoušský