Pravděpodobně největší jezdecká bitva na území České republiky (1. část)

Pravděpodobně největší jezdecká bitva na území České republiky (1. část)

10. 10. 2016

Před 260 lety proběhla u Lovosic první větší bitva sedmileté války na středoevropském bojišti. Tento již třetí konflikt mezi pruským králem Friedrichem II. a českou a uherskou královnou (většinou nesprávně nazývanou císařovnou) Marií Terezií zasáhl území Koruny české několikrát. Vedle známých bitev u Prahy a u Kolína zůstávala dosud bitva u Lovosic neoprávněně poněkud v pozadí. Dnes bychom tento fakt rádi napravili a seznámili vás blíže právě s tímto střetnutím.

 

Předně bych rád úvodem poděkoval kolegovi Mgr. Jiřímu Hofmanovi, který pro připomínku této události poskytl svůj text z připravované knihy. Také bych chtěl v úvodu opravit již léta zažitý historický omyl, který již pevně zakotvil v české historiografii a je pravidelně uváděn prakticky ve všech publikacích věnovaných válce roku 1866 a kterého jsem se dopustil i já sám v článku věnovaném bitvě u Hradce Králové (který naleznete zde). Tam jsem uvedl, že jezdecká srážka u Střezetic byla největším bojem jezdectva na našem území. Přitom v rámci bitvy u Lovosic, která byla nepoměrně menší nežli boj u Hradce Králové o století později, došlo ke střetu jezdectva, v němž bojovalo až okolo 20 000 jezdců. To činí právě z bitvy u Lovosic pravděpodobně největší jezdeckou bitvou, ke které na našem území došlo. Tento fakt jsme konstatovali spolu s kolegou Hofmanem asi před měsícem a jsem velmi rád, že se o tento „objev“ můžeme s vámi podělit.

Zdeněk Munzar

 

 

Nenápadný počátek sedmileté války

Bitva u Lovosic byla prvním velkým střetnutím tzv. sedmileté války (1756-1763), která bývá někdy označována za první celosvětový konflikt, na středoevropském bojišti. Znepřátelené mocnosti, zejména Francie a Anglie, spolu totiž nebojovaly jen na evropském kontinentu, ale také v Americe, Asii, Africe a na světových mořích a oceánech. Tato válka byla přímým pokračováním předchozích válek o dědictví rakouské. Tehdy, po nástupu Marie Terezie na habsburský trůn roku 1740, se na mladičkou panovnici vrhla část jejích sousedů, kteří se snažili roztrhat a přivlastnit si české země. Marii Terezii se nakonec podařilo své dědictví uhájit, ovšem s výjimkou bohatého Slezska, Kladska (dnes jihozápadní Polsko) a části severoitalských držav. Slezsko a Kladsko násilím zabral nejdravější z jejích protivníků a do budoucna arcinepřítel rakouského domu – Prusko – vedené ambiciózním králem Friedrichem II.

Výsledek těchto válek však nikomu ze zúčastněných vládců klidu nepřidal. Anglie a Francie se nepřestaly svářit o kolonie v zámoří. Rusko se obávalo rozpínavosti Pruska a Rakousko se odmítalo smířit se ztrátou Slezska a Kladska. Prusko o své všeobecné neoblíbenosti vědělo a král Friedrich byl odhodlán raději zaútočit první. Všechno tedy neodvratně směřovalo k dalšímu novému konfliktu. Narychlo se sjednávala nová spojenectví, vyzbrojovaly armády a mobilizovaly pluky. V roce 1756 již byla válka de facto v plném běhu s ohledem na boje mezi Anglií a Francií v Severní Americe, nicméně zatím se jednalo pouze o lokální konflikt.

 

Pruský král přichází na scénu

Ve Vídni se o blížícím se střetnutí samozřejmě vědělo a Marie Terezie přípravy nikterak neoddalovala. Vrchním velitelem armády v Čechách byl jmenován polní maršál Browne a vojsko se začalo připravovat na Prusa. Rozkaz vyhlašující pohotovost byl k jednotlivým plukům vyslán 18. července. Stále však panovala určitá nejistota ohledně záměrů Friedricha II. Ještě 26. srpna byla dvorská válečná kancelář ve Vídni přesvědčena, že pruské přípravy zatím směřují spíše k vlastní obraně. Browne, který v té době dlel v Praze, odeslal do severních Čech sbor 24 granátnických kompanií pod velením generála polního zbrojmistra Wieda a sám se odebral k hlavní armádě u Kolína. Druhý sbor, pod velením polního zbrojmistra knížete Piccolominiho, se pak nacházel na Moravě.

Jen o tři dny později (29. srpna 1756) překročil Friedrich II. bez vyhlášení otevřeného nepřátelství saské hranice a začal postupovat k jihu. Tímto činem započala středoevropská část války, které se později začne říkat sedmiletá.

Jakmile se to Browne dozvěděl, snažil se co nejrychleji ukončit všechny přípravy k tažení. Shromáždil všechny síly a vyrazil proti nepříteli k Litoměřicím. Piccolomini s druhou armádou dostal rozkaz přesunout se k Hradci Králové a zde krýt případný útok ze Slezska či Kladska.

Friedrichovy záměry byly v podstatě jednoduché. Hodlal začít válku až na podzim, aby jeho protivníci, zejména Francie a Rusko, nestihli v tomto roce již mobilizovat a zasáhnout do bojů. Rychlým úderem chtěl obsadit Sasko, které se pro Prusy až příliš nebezpečně sbližovalo s Rakušany, a postupovat dále přes hranice do Čech. Zde mělo být obsazeno dostatečné území na to, aby zde pruská armáda mohla přezimovat. Tím by si Prusové zajistili velmi výhodné pozice na další tažení v roce 1757. A zatím se vše ubíralo podle Friedrichových plánů.

 

Saské tažení

Prusové bez odporu postupovali na Drážďany. Sasové se jim nehodlali postavit do cesty a naopak se snažili svou armádu včas stáhnout do Čech, kde se měla spojit s Rakušany. Tyto plány zcela selhaly, když byla 10. září celá armáda obklíčena v opevněném táboře u Pirny. Friedrich očekával jejich okamžitou kapitulaci každým dnem a o kvalitách Sasů se vyjadřoval jen velmi pohrdavě. Tady se však soukolí jeho plánu poprvé zadrhlo. Obležení se totiž nejen nevzdávali, ale zdálo se, že jim ani nedochází zásoby. Ty jim totiž byly potají pašovány přes hranice z české strany.

Friedrich prozatím 13. září vyslal vévodu brunšvického a jeho muže jako předvoj do Čech. Ještě téhož dne tak došlo u Petrovic v Nakléřovském průsmyku k první malé srážce s rakouskými hlídkami. Prusové si chtěli zajistit hraniční průsmyky jako nutnou postupovou trasu do vnitrozemí, aby až se Sasové poddají, mohli o to rychleji postupovat na Prahu. Dne 20. září do jejich tábora u Ústí nad Labem dorazil polní maršál Keith, který přivedl posily a převzal velení. Tento sbor měl však jen „pozorovací funkci“ s cílem udržet přechody přes hranice. Nepovedlo se mu však proniknout na pravý břeh Labe, který držely v rukou rakouské hlídky. Zejména hrad Střekov byl tenkrát vytrvale bráněn hraničářskou pěchotou.

V saském táboře se zatím stále neměli ke kapitulaci a naopak případný pruský útok by byl velmi nejistý. Postavení Keithova předvoje u Ústí nad Labem s sebou ovšem také neslo jisté komplikace. Nevhodný terén neumožňoval rozvinutí operací jezdectva a hornatá krajina představovala problém pro logistiku a zásobování. Rakouské hlídky se v okolí sice pohybovaly, o jejich hlavní armádě ale zatím nebylo slyšet. Friedrich měl informace, že se Browne nachází stále u Kolína a že u Litoměřic stojí jen malý sbor generála Wieda. Rozhodl se tedy se svou armádou táhnout hlouběji do Čech a obsadit bohatší krajinu na Litoměřicku a Lovosicku. Když však 28. září král osobně dorazil do Ústí, dozvěděl se, že mu vstříc táhne Browne s celou armádou a že se obchvatem přes Chomutov a Freiberg nejspíše pokusí Sasy osvobodit. Narychlo proto opustil ležení u Ústí a o den později vyrazil na Trmice a dále vstříc rakouskému směru postupu.

Večer ho však dostihla zpráva, že se Rakušané pokoušejí překročit Ohři. Friedrich se začal obávat, že to snad Browne myslí s osvobozením Sasů vážně a že by nakonec mohl jeho plány ještě zhatit. Proto ráno 30. září stočil svou armádu ve třech kolonách na jih k Velemínu. Ty postupovaly částečně přes Kletečnou a částečně přes Bořislav a Paškapole. Když minuly vrchol Kletečné a došly na svahy kolem Bílého Újezda, spatřil v nížině pod sebou rakouskou armádu v jejím ležení na pláních mezi Lovosicemi a Sulejovicemi. Okolní kopce však zřejmě obsazeny nebyly. Proto Friedrich rychle změnil svůj původní záměr přenocovat ve Velemíně a postoupil až na čáru návrší mezi Lovošem a Ovčínem. Tak poslední noc před bitvou, 30. září, nocovalo pruské levé křídlo na severním úpatí Lovoše, střed ve vesnici Bílinka a pravé křídlo ve vsi Boreč. Vojáci spali na holé zemi, jen se svými puškami.

 

Browneovy plány

Co se mezitím dělo na druhé straně? Maršál Browne s hlavní rakouskou armádou pochodoval v polovině září od Kolína vstříc Prusům. Zdráhal se však na ně zaútočit, jelikož zatím neměl dostatek sil a ani trochu ho nelákala představa bojů v hornaté krajině Českého středohoří. Na druhou stranu na něj Vídeň naléhala, aby co nejdříve vyprostil obleženou saskou armádu. Do toho se Bowneovi za současných podmínek chtělo ještě méně. Namítal, že Sasové měli dost času na ústup celé armády bezpečně do Čech, ale díky své nerozhodnosti se raději nechali obklíčit a nyní volají o pomoc. Jemu samotnému nyní bude trvat nejméně do konce září, než shromáždí dostatečné síly k takové vyprošťovací akci.

S těmito myšlenkami Browne dorazil 16. září do Lovosic, aby obhlédl zdejší terén. Ze svého hlavního stanu u Budyně nad Ohří rozeslal po kraji od Loun, přes Libochovice, Lovosice, Litoměřice až ke Střekovu a Ústí své hlídky a zajistil si spojení s obleženými Sasy, za nimiž tajně posílal jednoho ze svých spolehlivých důstojníků. Cílem tohoto jeho postavení bylo jednak bránit Čechy před dalším postupem Prusů a jednak připravit a provést vyprošťovací operaci na záchranu saské armády.

Výsledkem tajných jednání se Sasy byl odvážný plán na skrytý pochod kopcovitým a skalnatým terénem na pravém břehu Labe až k Pirně, rychlé oboustranné koordinované prolomení pruského obležení saských vojsk a následný společný ústup do Čech. Tento ambiciózní plán měl ale několik úskalí. Jednak k jeho provedení bylo nutné mít dostatek lehké pěchoty – hraničářů – a její oddíly k hlavní armádě stále teprve docházely. Dále je třeba si uvědomit, že protáhnout nepozorovaně armádu v 18. století Českým středohořím a krajinou Českosaského Švýcarska byl jistě tvrdý oříšek. A navíc se Friedrich o ničem nesměl dozvědět.

A tak se po domluvě se Sasy Browne 30. září hnul od Budyně do ležení u Lovosic, aby předstíral tažení na Teplice a dále do Saska na levé straně Labe, zatímco ve skutečnosti zamýšlel pravý opak. Jak jsme mohli vidět na pruských manévrech, Friedrich mu na to dokonale skočil. Právě toto ležení viděli Prusové z výšin u Bílého Újezdu. Takto na sebe obě armády do jisté míry „nechtěně“ poslední den měsíce září narazily.

Browne věděl, že proti němu pochoduje celá pruská armáda a že zítra nebo pozítří bude asi muset svést bitvu. Očekával však, že Friedrich sám je ještě v Ústí. Proto nechal svou armádu zaujmout postavení výhodné pro defenzivní způsob vedení boje. Obsadil linii za mokřady a rybníky táhnoucími se tehdy Čížkovicemi a Sulejovicemi směrem k Lovosicím. Kryl si tak levé křídlo před případným pruským obchvatem přes Třebenice. Pravé křídlo chránilo Labe a v týlu mu zůstala široká a pohodlná ústupová cesta přes Budyni na Prahu, kdyby bylo přeci jen potřeba. Prostor před sebou až po Vchynice a Lovoš Browne obsadil předsunutými hlídkami.

Tu noc z posledního září na prvního října padly u Lovosic první výstřely. Po půlnoci na sebe kolem Lovoše a Ovčína narazily hlídky obou stran. Ale sporadická palba probíhala jen necelou hodinu. Zajímavější podívanou měli Prusové nocující na svazích na dohled rakouských pozic. Hlídky hlásily mnoho luceren, které se jako ohnivý had pohybovaly směrem k Labi. To se Rakušané přesouvali do svých bitevních pozic.

 

Postavení před bitvou u Lovosic

Pruské postavení na začátku bitvy bylo následující. Friedrich své linie rozložil mezi vrchy Lovoš na severu a Ovčín na jihu. Na pravém křídle pod Ovčínem vybíhá nad Vchynicemi do údolí mírný hřbet. Dnes jej na mapách nalezneme pod jménem „Na Homolce“. Tam král nechal zřídit velkou dělostřeleckou baterii, o kterou opřel své pravé křídlo. Další děla umístil před řadami pěchoty stojícími v přímé linii od Radostic až k úpatí Lovoše. Jezdectvo stálo v několika sledech za nimi v mírném sedle mezi oběma kopci. Celkové počty lze odhadovat přibližně na 18.000 mužů pěchoty, něco přes 11.000 koní kavalérie a 102 děl.

Popsat rakouské postavení je trochu složitější. Levé křídlo se opíralo až o ves Čížkovice a pokračovalo od ní za Jenčickým potokem a dále za potokem Modlou směrem k Sulejovicím, kde se dříve nacházela řada malých rybníčků a mokřadů. Odsud vedla sestava přímo k východnímu okraji Lovosic, které spolu s Labem kryly rakouský pravý bok. Jezdectvo stálo právě na pravém křídle mezi Sulejovicemi a Lovosicemi. Dnes bychom řekli napravo od dálnice ve směru na Drážďany. Naopak pěchota se seřadila nalevo od ní. Dělostřelectvo bylo rozmístěno před touto sestavou, před pluky pěchoty krytými oběma potoky. Přibližně v místech, kde dnes stojí Radicatiho kaplička na křížení ulic Teplická a Smetanova, byla vybudována mohutná dělostřelecká baterie. Současně rakouské síly obsadily předsunuté pozice na budoucím bojišti (kromě samotných Lovosic, tvořících silné předsunuté postavení pravého křídla, také východní svahy Lovoše). Zde se usídlila zejména lehká hraničářská pěchota. Snad tam, kde táhlý hřeben odděluje jižní a východní svahy kopce. Pro budoucí události bude toto postavení velmi důležité, stejně jako oddíly granátníků bránící Sulejovice a zdejší zámeckou oboru. Celkem měl Browne k dispozici 24.000 mužů pěchoty, asi 9.000 koní a 94 děl. Jak je vidět, síly byly v podstatě vyrovnány. Prusové měli silnější jezdectvo, Rakušané zase pěchotu.

Jak zhodnotit postavení obou stran? Viděli jsme, že Friedrich využil volných výšin nad Lovosicemi a jakmile spatřil, že pod nimi leží Rakušané, hbitě je obsadil. Ale to netřeba Browneovi přikládat ke škodě. Naopak jeho postavení dokonale odpovídalo jeho defenzivním záměrům. Měl Prusy v první řadě zastavit a uchránit svou armádu pro vyprošťovací operaci v Sasku. Proto zvolil tuto pozici. Tehdejší taktika velela při útoku obchvátit nepřítelovo křídlo a právě toho se Browne od Friedricha obával. Proto nechal své levé křídlo protáhnout až relativně daleko k Čížkovicím. Na druhé straně se úmyslně vyhnul začlenění Lovoše do své sestavy a raději se opřel o samotné Lovosice. Kdyby vrch Lovoše obsadil a Prusům by se podařil obchvat jeho levého křídla, mohla by být celá rakouská armáda natlačena do vln Labe bez možnosti úniku. Naopak postavení v ose Čížkovice – Sulejovice – Lovosice umožňovalo v případě komplikací celou armádu bezpečně stáhnout pohodlným terénem ku Praze.

Jiří Hofman

Dokončení v článku, který bude následovat

 

Aktuálně



Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…
Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

Poslední rozloučení s nejstarším čs. válečným veteránem Ervínem Hoidou

17. 03. 2024
V pátek 15. března 2024 se na hřbitově v Landicanu za účasti představitelů…