Skromné počátky československých legií v Itálii

Skromné počátky československých legií v Itálii

09. 01. 2017

Českoslovenští legionáři první světové války bývají spojováni především s východní frontou, ale početné vojenské složky byly vytvořeny také na italské frontě. Ke konci války pak měly československé legie už téměř dvacet tisíc vojáků. Cesta k tomuto počtu a této síle však nebyla jednoduchá.

 

O tom, jak se čeští vojáci dostávali v bojích mezi rakouskými a italskými jednotkami na druhou stranu, tedy jak přebíhali k Italům, aby mohli bojovat proti nemilovanému Rakousku, vypráví i následující vzpomínkový záznam. Jedná se o vyprávění italského legionáře Vojtěcha Hercíka, jak je sdělil autorovi tohoto textu v Karlových Varech dne 19. dubna 1980.

„Na frontu jsem s jičínským 74. pěším regimentem přišel 12. června 1916. Jedné noci jsem vyslechl rozhovor našeho šikovatele s velitelem roty. Vyptával se na zásoby munice a jiné podrobnosti. Prošel jsem potom zákopem a zjistil jsem, že ve vzdálenosti asi 300 metrů se zákopy obou front stýkají v trojúhelníku, kde byla vzdálenost jen 5-6 metrů. Stál tam jen jeden vojín na stráži. Mimo jiné jsem zaslechl ťukání v italských zákopech. Na otázku, co tam dělají, strážný odvětil: „Kluci říkají, že si Italové dělají prstýnky ze zbytků šrapnelů.“ Tady se začala rodit myšlenka mého útěku do Itálie. Dne 15. června 1916 o 18. hodině nad námi přelétlo letadlo a zaburácela rána z děla a hned potom začal útok na kótu 121, kde jsme se nacházeli. Vojíni v úseku blízkého styku zákopů po výbuchu utíkali pryč. Byl jsem přesvědčen, že Italové tam vnikli do rakouských linií.

Vyčkal jsem chvíli, a když už nikdo neutíkal, vzal jsem chlebník a šel naproti Italům. Šourali se pomalu, strkal jeden druhého dopředu. Já zvedl ruce. První z nich poskočil, popadl mne a šli jsme proti proudu na velitelství. Přechod byl velmi nebezpečný, protože rakouské dělostřelectvo zahájilo uzavírací palbu ve snaze zabránit postupu posil. Tam jsem poznal, jaké mělo Rakousko velmi dobré dělostřelce. Dokázalo zde prosadit hotové peklo.

Na italském velitelství proběhl krátký výslech. Byl jsem tam sám a tlumočník – šikovatel, který pracoval osm roků na regulaci Labe u Nymburka. Zavedli mne potom do nedaleké stáje pro koně. Ustlal jsem si ve žlabu a spal. Ráno jsem uviděl spoustu rakouských vojínů spících na zemi. Odtud jsem s nimi putoval do karantény, kde jsem byl asi čtyři týdny. Potom jsme jeli osobním vlakem do Sulmony a tábora Fonte de Amore, kde nás čekala očistná koupel. Obdrželi jsme nové prádlo, uniformu plátěnou i soukennou, všechny propriety a odvedli nás do dřevěného baráku, kde byly na pryčnách připravené nacpané slamníky. V táboře byla i dobrá strava. Bylo vidět, že Italové zachovávali Ženevskou úmluvu skutečně poctivě.

Brzy jsme si zde založili pěvecký kroužek a konali různé hry. Zde jsme už obdrželi i česky psaný časopis, vydávaný v Paříži s mnoha údaji o Češích bojujících na frontách proti Rakousku. S kamarádem Pepíkem Teleckým jsme si proto řekli, že jakmile se naskytne možnost, jdeme také do toho!

Dne 5. prosince 1916 jsme byli všichni zajatci české národnosti voláni před kancelář velitelství tábora. Profesor Rybka nám tlumočil výzvu ruského konsulátu v Římě. Jednalo se o výměnu zajatců české národnosti za italské zajatce z rakouské Istrie, zajaté v Rusku. Češi měli vstoupiti dobrovolně do českého vojenského útvaru, který tam už byl formován z Volyňských Čechů. Toho dne se nás přihlásilo pouze dvanáct z počtu asi 800 Čechů v táboře. Po husitsku jsme „na množství nehleděli“ a na své rozhodnutí jsme byli náležitě hrdí, i když bylo naše přihlášení mezi ostatními posuzováno různě, ba dokonce nám bylo vyhrožováno smrtí oběšením, až se vrátíme domů.

Byli jsme všichni mladí. Mně bylo dvacet let a nejstarším z nás byl Jan Zbořil – student filozofie na Karlově univerzitě. Náš seznam potom do Rakouska tajně převezl, ukrytý mezi podrážkou, při repatriaci jeden nemocný vojín. Tak se ve Vídni záhy dozvěděli, že jsem zradil císaře pána…“

 

V Itálii, která se do války proti Německu a Rakousku-Uhersku zapojila až v květnu 1915, byli čeští a slovenští zajatci teprve počátkem roku 1917 soustředěni samostatně do tábora Santa Maria Capua Vetere u Neapole. Zde se již začali otevřeně stýkat někteří odbojní zajatci s dalšími krajany stejné „krevní skupiny“ – sokoly, čtenáři Jiráskových knih, sociálními demokraty, Klofáčovými národními sociály, českobratrskými evangelíky, zapálenými vesnickými divadelními ochotníky, středoškoláky z malých měst i samostatně uvažujícími dělníky – protože právě z této směsice se nakonec zformovaly i v Itálii jednotky Masarykových legionářů.

Jeden ze zakladatelů čs. legií v Itálii Josef Logaj na tuto dobu vzpomínal čtyři roky po válce následovně:

„Bylo to v kritických dnech, kdy italské úřady začaly pověstnou koncentraci českých a slovenských zajatců. Tehdy nás zde soustředili ke čtyřem tisícům. Byl to zmatek!

Nad námi se vznášela šikovatelská hůl, rakušácká dresura snažila se i v zajetí ovládnout české a slovenské vojáky. Nebýt několika lidí v táboře, a abych tak řekl, pravého instinktu, jímž oni vystihli, co to je v táboře za morální bahno, snad by ani legie v Itálii utvořena nebyla. Mezi těmi, kdož bez výhrad a beze smlouvání spálili mosty mezi námi a Rakouskem, byl Bedřich Havlena.

Dodnes jej vidím, jak ostentativně chodil uprostřed indiferentních a zbabělců s červenobílou páskou na čepici. Jeho přímá, statná postava a mužný vzhled obličeje silně kontrastoval s poníženou vizáží mnoha a mnoha dalších zajatců, kteří se ještě nemohli vzpamatovat. Havlena jim to nevyčítal, ale rozhodl se je přesvědčit. Založili jsme tedy revoluční hnízdo na pověstném a slavném baráku č.10, kde měl Havlena jako bývalý desátník c. a k. 98. pěšího pluku hodnost velitele.

V baráku „ležel“ i bratr Jan Čapek. On a Havlena spolu s několika dalšími bratry nebáli se nosit červenobílé stužky a hlásit se za „dezertéry“ ještě dříve, než byla provedena koncentrace a než Maďaři, Němci a Poláci byli odvezeni jinam. Mohlo je to stát i život, protože mezi rakušáckými – hlavně maďarskými živly, byli notoričtí vrahové a obírači mrtvol, kteří stále Čapkovi, Havlenovi a ostatním vyhrožovali.

Každý si může představit radost bratří, když počali přijíždět čeští zajatci a mezi nimi také několik se stužkami na čapkách! Snadno pak pochopit, že ustavení revoluční organizace bylo jen otázkou času. Stalo se tak ve dvou či třech dnech po soustředění českých a slovenských zajatců. Zajatecký živel potřeboval jen někoho, kdo by mu naznačil pravou cestu. Průkopníkem ideí nemůže být slaboch…“

Právě díky sokolským aktivistům Havlenovi a Čapkovi zde byl již 17. ledna 1917 založen Čs. dobrovolnický sbor. Jeho začátky byly však skromné. Dva dny předtím se tajně sešlo v baráku č.10 asi třicet českých zajatců, kteří se dohodli na založení organizace zajatců, kteří chtěli se zbraní v ruce bojovat proti Rakousku-Uhersku.

Při jejich otevřeném vystoupení na veřejnosti se k nim přihlásily dvě stovky dobrovolníků a 4. dubna měl „sbor“ zatím jen 368 členů. Když se však o pět dní později v Santa Maria Capua di Vetere uskutečnila česká velikonoční slavnost, počet dobrovolníků po hudebních a pěveckých vystoupeních a odhalení obrazu Břetislava Bartoše „Za svobodu“ i zpěvu písně „Kde domov můj“ narostl na 1 154 členů! O dalších jedenáct dní měl již 20. dubna 1917 Čs. dobrovolnický sbor 7 724 členů!

Italská vláda však pro tyto snahy nenacházela dlouho pochopení a dohodu o zřízení samostatného čs. vojska v Itálii podepsala až 21. dubna 1918. Již předtím však působily od roku 1917 zásluhou prozíravých italských zpravodajských důstojníků na frontě první vybrané skupiny českých rozvědčíků (esploratori) a v polovině roku 1918 jich zde operovalo v rámci 8 průzkumných rot již 1 600! V případě zajetí však čekala tyto vojáky rakousko-uherská šibenice, což byl 21. června 1918 v San Donà di Piave i případ Bedřicha Havleny.

Postupně bylo vytvořeno z dalších dobrovolníků několik pluků a již v polovině srpna 1918 byla divize československých dobrovolníků nasazena na frontě mezi Gardským jezerem a řekou Adiží, kde se její příslušníci vyznamenali především v bojích o vrchol Doss Alto. V říjnu 1918 vznikl z legionářů dokonce Československý sbor v Itálii, který se po návratu do vlasti v prosinci téhož roku zúčastnil významným způsobem obrany Slovenska proti maďarským jednotkám.

V československých legiích v Itálii působilo 19 476 mužů, z nich na 350 padlo (mezi nimi 17. června 1918 i Jan Čapek), nebo bylo Rakušany popraveno.

Jindřich Marek

 

Aktuálně



Generál Petr Pavel byl zvolen prezidentem České republiky. Prohlédněte si fotogalerii z akcí VHÚ, kterých se nový prezident v minulosti zúčastnil.

Generál Petr Pavel byl zvolen prezidentem České republiky. Prohlédněte si fotogalerii z akcí VHÚ, kterých se nový prezident v minulosti zúčastnil.

28. 01. 2023
V sobotu 28. ledna 2023 zvítězil Petr Pavel ve volbě prezidenta České…
Restaurování lovecké kulovnice s vnitřním kolečkovým zámkem

Restaurování lovecké kulovnice s vnitřním kolečkovým zámkem

27. 01. 2023
Pro novou expozici Armádního muzea Žižkov Vojenského historického ústavu Praha byla v…
Před třiceti lety: konec společného státu znamenal počátek budování nových armád

Před třiceti lety: konec společného státu znamenal počátek budování nových armád

25. 01. 2023
V roce 1993 vznikly Armáda České republiky a Armáda Slovenskej republiky. Málokdo si…
V Armádním muzeu Žižkov se konal křest knihy reportérky CNN Prima NEWS o válce na Ukrajině

V Armádním muzeu Žižkov se konal křest knihy reportérky CNN Prima NEWS o válce na Ukrajině

23. 01. 2023
Reportérka CNN Prima NEWS Darja Stomatová a kameraman Ján Schürger zažili počátek…
Do třetice předměty s příběhem: pistole Otakara Jaroše, střecha z Hirošimy, měsíční kámen a přilba českého veterána

Do třetice předměty s příběhem: pistole Otakara Jaroše, střecha z Hirošimy, měsíční kámen a přilba českého veterána

23. 01. 2023
V následujícím materiálu naleznete čtyři „předměty s příběhem“, které pocházejí z období…