Sovětská invaze v roce 1968 způsobila i bytovou nouzi

Dne 16. října uplyne již 45 let od podpisu smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na čs. území. O dva dny později, 18. října 1968, byla tato smlouva ratifikována v tehdejším Národním shromáždění. Co všechno z úmluv vyplývalo? Kupříkladu to, že příslušníci čs. armády neměli kde bydlet.

Vpád armád pěti států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 měl ještě mnohem závažnější důsledky pro zemi i její obyvatele, než se původně zdálo.

Na základě jednání maďarské, polské, bulharské a symbolicky i východoněmecké jednotky odjely z československého území do 4. listopadu 1968. Důvod jejich účasti na invazi byl především propagandistický a reálný podíl vesměs nepatrný. Akce ale tak mohla být vydávána za společný projekt vedení pěti států Varšavské smlouvy.

Kupodivu nikdo neupozornil na jeden malý, ale významný detail: českoslovenští představitelé po okupaci nikdy nejednali o dalším pobytu nebo stažení vojsk s představiteli pěti států Varšavské smlouvy, ale vždy jen s vedením Sovětského svazu. I proto není překvapivé, že pouze sovětská vojska zůstala.

Statut cizích vojsk na československém území byl velmi sporný. Vojska vpadla na území Československa přes státní hranice čtyř sousedních států bez vědomí a schválení československými ústavními nebo stranickými činiteli. Proto sovětská strana usilovala o uzavření smlouvy, která by pobyt vojsk legalizovala.

Základním dokumentem upravujícím pobyt sovětských vojsk v Československu se stala známá „Smlouva mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu Sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky“. Byla projednána mezi československou a sovětskou delegací v Moskvě 14. a 15. října a podepsána v Praze dne 16. října 1968 předsedou vlády ČSSR Oldřichem Černíkem a předsedou rady ministrů SSSR Andrejem Kosyginem.

O dva dny později o smlouvě hlasovalo Národní shromáždění. Po nedlouhé rozpravě ji přijalo 228 hlasy proti čtyřem. Hlasování se také zdrželo deset poslanců.

Již během parlamentní rozpravy začali někteří poslanci ve svých vystoupeních projevovat jeden z markantních znaků chování za normalizace, a tím byl nezakrytý oportunismus. Tito poslanci prohlašovali, že jediným důvodem pro jejich souhlas se smlouvou je pouze ta skutečnost, že smlouvu v předložené podobě podporovalo vedení věrného spojence, Sovětského svazu. Smlouva byla následně zveřejněna ve Sbírce zákonů pod číslem 11/1969 Sb.

Důsledky přesídlení jednotek Sovětské armády do ČSSR

Na základní smlouvu navazovala „Dohoda o způsobu a podmínkách užívání různých objektů a služeb poskytovaných československou stranou sovětským vojskům dočasně se nacházejícím na území Československé socialistické republiky“. Tato dohoda byla podepsána 11. února 1969 a tím dnem i vstoupila v platnost. Vyhlásilo ji MZV ve Sbírce zákonů pod číslem 19/1969 Sb.

Hlavní zásadou této Dohody bylo potvrzení obchodního principu vztahu SSSR a ČSSR při poskytování zařízení, energií, služeb a dodávek zboží československou stranou sovětské armádě na území ČSSR. Výjimkou bylo jen bezplatné využívání čs. vojenských výcvikových prostorů a zařízení. Dohoda také formálně respektovala československé právní předpisy a normy při využívání čs. budov Sovětskou armádou a při výstavbě dočasných objektů pro sovětská vojska na území kasáren.

Ovšem praxe vypadala v tomto ohledu zcela jinak. A československá strana neměla žádné zvláštní nástroje pro kontrolu využívání objektů Sověty a ani pro vymáhání případných sankcí za porušování předpisů. Otázkou byl například směnný kurs rublu a československé koruny, který mohl zdánlivě spravedlivý (za daných vnucených podmínek) obchodní vztah zcela změnit v neprospěch Československa.

Podle zprávy z roku 1990 byl přepočítávající koeficient do 31. 7. 1989 20,50 Kčs za jeden rubl a po tomto datu 19,00 Kčs ze jeden rubl. Tedy kurs silně nevýhodný, protože pro obchodní vztahy byl jinak kurs cca 10 Kčs za jeden rubl. Například za rok 1989 byly zúčtovány platby spojené s pobytem sovětských vojsk ve výši 57 676 507,54 převoditelných rublů, tzn. v daném nevýhodném kurzu 1 150 000 000 Kčs.

Za takových podmínek se stal vzájemný „obchod“ jen masivním okrádáním celé země ve prospěch okupantů. Celkovou sumu materiálních ztrát vzniklých v důsledku okupace nejde dnes již vyčíslit.

Ubytování sovětských jednotek vyžadovalo přemístění asi stovky vojenských útvarů Československé lidové armády. Během září a října 1968 muselo přejet do nových posádek 1 200 tanků, 700 obrněných transportérů a 1 100 děl ČSLA. To ale nebyl hlavní problém, protože technika se dala vždy uskladnit. Redislokace postihla téměř 24 000 vojáků základní služby, ale zejména i 5 000 vojáků z povolání, 900 občanských pracovníků. Dotkla se samozřejmě také jejich rodin.

Již předtím byla bytová situace v armádě těžká, nyní se stala katastrofální. Před srpnem 1968 žádalo o byt 9 405 vojáků z povolání, z nichž 5 389 bylo zcela bez bytu. Ale v důsledku podzimní redislokace bylo náhle třeba nad plán postavit dalších 4 500 bytů. Okamžitým řešením se stalo ubytování redislokovaných důstojníků v provizorních ubytovnách a hotelích, kdy jim ale armáda musela poskytovat odlučné a náhrady za dojíždění, což předpokládalo další výdaje 6-7 milionů Kčs měsíčně. Kromě finančních nákladů vadil i další logický důsledek: situace pochopitelně nežádoucím způsobem ovlivňovala politické názory velitelského sboru.

Nedostatek bytů v ČSLA tak dostal charakter politického problému. Vláda musela uvolňovat pro výstavbu armádních bytů další prostředky. Přesto k 1. lednu 1971 evidovali v ČSLA 12 739 uchazečů o byt, což znamená, že se od podzimu 1968 problém nijak nevyřešil. Počet bytů potřebných pro léta 1971-1975 pro armádu se zvýšil na 18 000. Jak ukázal vývoj v dalších dvou desetiletích, nedostatek bytů v ČSLA trval až do devadesátých let.

Vojenské objekty SSkSV byly soustředěny zejména ve středních, severních a východních Čechách. Málo jich bylo na Slovensku, kde se předpokládal týl vojsk bojujících s nepřítelem na západní a jižní hranici. Ale kupodivu i v Jižních a Západních Čechách, tedy v první linii, bylo sovětských posádek také velmi málo.

Kromě kasáren a dalších objektů zabraných na podzim 1968 československá strana po celou dobu okupace investovala každoročně obrovské částky do dalších staveb pro Sovětskou armádu. Ještě roku 1989 předalo československé MNO do užívání Střední skupině vojsk 41 nejrůznějších objektů – ubytovny, trafostanice, kotelny, sklady, střelnice, kluby i dům pionýrů.

Prokop Tomek