Srdeční záležitost. Rozhovor s ředitelem VHÚ, brigádním generálem Alešem Knížkem.

Srdeční záležitost. Rozhovor s ředitelem VHÚ, brigádním generálem Alešem Knížkem.

04. 11. 2022

Brigádní generál Aleš Knížek spojil svůj profesní život s Vojenským historickým ústavem Praha. Považoval za svoji povinnost zrekonstruovat muzeum, které bylo před devadesáti lety vystavěno na úpatí Vítkova, aby připomínalo odkaz československých legionářů. „Ze zdařilé rekonstrukce mám radost, nejvíc si však vážím toho, jakou důvěru k naší instituci lidé mají,“ vysvětluje.

 

Kdy jste byl poprvé v muzeu na Žižkově?

Před více než čtyřiceti lety. Byli jsme tady se školou.

 

Chodil jste jako kluk do muzeí rád?

Samozřejmě že ano. Odmala bydlím na Starém Městě, v historickém centru Prahy, takže jsem byl každou chvíli v Náprstkově muzeu, které je pár minut od našeho domu. S tátou jsem navštěvoval Národní technické muzeum na Letné, do muzea ve Kbelích jsme se spolužáky jezdili obdivovat letadla. Procházka nedělní Prahou se neobešla bez návštěvy vojenského muzea ve Schwarzenberském paláci, kde byly vystaveny staré zbraně. Renesanční budovu střežily historické kanony, na prostranství u paláce probíhaly ukázky šermu. Líbilo se mi Maroldovo Panoráma bitvy u Lipan a dioráma Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě v Zrcadlovém bludišti na Petříně.

 

Plno lidí si myslí, že práce v muzejní instituci je poklidná, možná až nudná.

Nenechte se mýlit. Marně vzpomínám, že bych se tady někdy nudil. Do tehdejšího Historického ústavu Armády České republiky jsem nastoupil na začátku roku 1994. Probíhala transformace armády a v muzeu na Žižkově se staré expozice nahrazovaly novými. Ředitel Vojenského muzea Zdeněk Jelínek získal od Ministerstva kultury finanční prostředky na vybudování nových expozic, které měly představit působení československých legií za první světové války, období první republiky a druhou světovou válku. Když jsem nastoupil, byla už hotová část věnovaná první světové válce a dokončovala se expozice, která se soustředila na meziválečné období. Pro vernisáž jsem tenkrát zorganizoval přehlídku prvorepublikových stejnokrojů. Do uniforem z barrandovského fundusu se oblékli studenti pražského vojenského gymnázia. O rok později, v květnu 1995, se slavnostní otevření nové expozice druhé světové války konalo za přítomnosti Václava Havla. Pana prezidenta doprovodil jeho kancléř Ivan Medek.

 

Ivan Medek v budově Vojenského historického ústavu vyrostl. Jeho otec generál Rudolf Medek byl prvním ředitelem tehdejšího Památníku osvobození a měl zde služební byt. Vyprávěl vám Ivan Medek o svém dětství?

Poslouchat jeho vyprávění byl zážitek! Ivan Medek se sem s rodiči a o rok mladším bratrem Mikulášem přestěhoval, jakmile byla stavba dokončena, tedy v roce 1929. Byly mu tehdy čtyři roky. V Památníku prožil deset let. Vždycky se rozzářil, když vzpomínal na to, jací byli s Mikulášem uličníci. Strážník, který je nachytal, jak lezou přes zeď u Památníku, jim nevěřil, kde bydlí a natož kdo je jejich otec. Chodili do chlapecké školy v Karlíně, se žižkovskými kluky válčili a kamarádili s propadlíky. Ředitel školy s majestátním příjmením, Lev, poslal řediteli Památníku lístek, v němž Rudolfu Medkovi sděloval, že jeho synové se přátelí s největšími sígry ze školy, a tím pádem dělají ostudu i panu generálovi. Rudolf Medek vzkázal panu řediteli, že není lev, nýbrž vůl.

Ještě teď si jako každý, kdo měl to štěstí a Ivana Medka znal, vybavím jeho srdečný smích a nezaměnitelný hlas. Líčil nám, že si právě tady na Žižkově vytvořil návyk číst denně noviny, které si bral z otcova stolu. Vzpomínal na návštěvy literátů, Halase, Seiferta i dalších, kteří s Rudolfem Medkem dlouho do noci hlasitě debatovali. Ve svých názorech se neshodli, to jim však nebránilo v tom, aby se vzájemně respektovali.

Ivan Medek vždy zvážněl, když mluvil o podzimu 1938. Generál Medek s kapitulací kategoricky nesouhlasil. Byl přesvědčený, že vzdát se bez boje je pro náš národ tragické, vytýkal Benešovi, že mnichovský diktát přijal. Odmítl si ponechat vysoká britská a francouzská vojenská vyznamenání. Okamžitě po Mnichovu vrátil britskému králi Řád za vynikající službu a francouzskému prezidentovi poslal svůj Řád čestné legie. Psal o tom dokonce Večerník Národních listů.

 

Kde Medkovi v Památníku bydleli?

Ve druhém patře. Teď si spolu povídáme v pracovně generála Medka. Jeho syn Ivan Medek sem od poloviny devadesátých let jednou dvakrát do roka chodil, dokud mu to zdraví dovolilo. Procházeli jsme spolu celou budovou a on nám popisoval různé detaily. Když se na začátku tisíciletí připravoval první projekt rekonstrukce Armádního muzea Žižkov, pomáhal památkářům s dokumentací. Byl například jedním z mála lidí, kteří si pamatovali vitráže s legionářskou tematikou, které v portále a prvním patře vytvořil malíř Alois Bílek. Bohužel tyto vitráže zničili nacisté, zbylo jen několik černobílých fotografií.

Plno věcí se nám ale díky Ivanu Medkovi nyní podařilo vrátit do původního stavu. Při rekonstrukci jsme čerpali z jeho vzpomínek. Každá drobnost pro nás byla důležitá. Věřím, že by měl ze současné podoby Armádního muzea radost. Tady, v pracovně jeho tatínka, jsme spolu často hovořili o československých legionářích, které měl ve velké úctě. Vážil si jejich hrdinství, obětavosti a odkazu, toho, co vykonali pro Československo. I v pozdním věku studoval knihy exilového historika Victora Miroslava Fice Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa.

 

Památník osvobození, nynější Vojenský historický ústav Praha, byl před více než devadesáti lety vybudován, aby připomínal památku československých legionářů. Kdo se vlastně zasloužil o to, že muzeum vzniklo? Prezident Masaryk?

Největší zásluhu na tom má generál Rudolf Medek. Založil československé vojenské muzejnictví, dokázal ostatní přesvědčit, že by mělo vzniknout „vojenské muzeum Republiky československé“. V roce 1919 byl založen Památník odboje, jehož pracovníci ale sídlili na několika místech v Praze. Od roku 1920 Medek sháněl pro svoji vizi širokou podporu v akademické obci i napříč politikou. Legionáři jeho záměr podporovali, ale nebylo úplně jednoduché najít peníze. Část prostředků dalo Ministerstvo národní obrany, určitou sumu poskytl přímo Tomáš Garrigue Masaryk a byla vyhlášena také finanční sbírka. Architektonickou soutěž se svým návrhem vyhrál Jan Zázvorka. Na interiérech stavby se podílel také Jan Gillar. Stavba byla zahájena v roce 1927 a za dva roky dokončena. V červenci 1932, na výročí bitvy u Zborova, bylo muzeum za účasti prezidenta Masaryka slavnostně otevřeno. Architekti Zázvorka a Gillar vytvořili výjimečný soubor budov, jemuž jsme při rekonstrukci vrátili původní krásu – a něco přidali.

 

Díky rekonstrukci muzea se ztrojnásobila výstavní plocha, nyní má téměř pět tisíc metrů čtverečních. Na první pohled se však budova nezměnila. I fasáda je stejná.

Fasáda z roku 1929 zůstala dokonce z pětaosmdesáti procent původní, byla zrestaurována. Výstavní plocha muzea se rozšířila mimo jiné o zastřešené nádvoří a bývalý muzejní depozitář. Expozice věnovaná období druhé světové se nachází v části, kde býval legionářský archiv a později knihovna. Nové výstavní prostory se vybudovaly v podzemí.

 

V jakém stavu bylo muzeum před rekonstrukcí?

V naprosto nevyhovujícím. Rekonstrukce byla zcela nezbytná. Uvědomte si, že od roku 1929, kdy byl Památník osvobození dostavěn, se tady žádná rekonstrukce neuskutečnila. V průběhu minulého století navíc budova dvakrát významně utrpěla. Během nacistické okupace byly některé prvky s legionářskou tematikou poškozeny, nebo zlikvidovány, v 70. a 80. letech minulého století došlo v interiérech k necitlivým stavebním zásahům v duchu umakartové estetiky, které většinou šly napravit. Rozvody vody a elektřiny ale byly původní, elektrické dráty byly ještě v textilním obalu.

 

Budilo vás to ze spaní?

Pochopitelně. V ohrožení byly hlavně sbírky. Tisíce předmětů byly umístěné ve sklepení, kde bylo vlhko, nebyla tam žádná protipožární technologie. Bylo nám jasné, že ze všeho nejdřív musíme postavit nové depozitáře, což se nám podařilo. Nové depozitáře, jež splňují ta nejpřísnější kritéria na ochranu sbírkového fondu, se nyní nacházejí v Lešanech.

 

V Lešanech je také nejmladší muzeum VHÚ. Sám jste ho zakládal.

Vojenské technické muzeum, kam ročně zavítají desetitisíce návštěvníků, jsme v bývalých kasárnách v Lešanech založili s Michalem Burianem v polovině devadesátých let. Na začátku tisíciletí jsme pak v areálu Lešan vybudovali moderní depozitáře na evropské úrovni. Postavení depozitářů bylo první fází rekonstrukce muzea na Žižkově.

 

Kdy se začalo mluvit o nutnosti rekonstrukce Armádního muzea Žižkov?

Před více než dvaceti lety. Vláda České republiky premiéra Miloše Zemana přijala 15. března 2000 usnesení o rehabilitaci památníků bojů za svobodu, nezávislost a demokracii. Zmiňované memorandum se týkalo Národního památníku na Vítkově, Památníku odboje na Žižkově, tedy nás, Památníků Lidice a Terezín, Památníku svobody v Hrabyni u Ostravy a Památníku J. A. Komenského v Naardenu. Z různých, někdy nečekaných důvodů jsme museli čekat nejdéle. Optimalizovaly se výdaje, republiku zasáhly povodně, byla krize… Zpočátku se uvažovalo o tom, že by se výměna elektrického vedení a oprava střechy, do které zatékalo, provedla za plného provozu muzea, což ale bylo nerealizovatelné. I když nám plno lidí říkalo, ať na větší rekonstrukci zapomeneme, nedrželi jsme se při zemi. Nechali jsme si vypracovat studii muzejní využitelnosti budovy, která nám otevřela oči.

 

Ředitelem Vojenského historického ústavu Praha jste se stal 1. září 2002. Dá se říci, že rekonstrukce muzea byla leitmotivem vašeho působení?

Během těch dvaceti let se nám podařila řada věcí – uspořádali jsme výjimečné výstavy v Česku i zahraničí, významně jsme rozšířili sbírky Vojenského historického ústavu, stačí si vzpomenout na sérii československých lehkých tanků, jako byl třeba LT 35 nebo LTP 38, který doputoval do České republiky až z dalekého Peru; Letecké muzeum ve Kbelích se rozrostlo o Areál Staré Aerovky. Naše úspěchy mě sice těšily, zároveň mě však stále tížilo, v jakém stavu se nachází Armádní muzeum na Žižkově. To byla moje noční můra. Donekonečna jsem opakoval, proč je rekonstrukce nutná. Patrné to ostatně bylo na první pohled… Byly okamžiky, kdy hrozilo, že se muzeum bude muset zavřít. Plechová střecha byla v dezolátním stavu, dvakrát protekla do expozic voda. Kdyby začalo v muzeu hořet, byla by to katastrofa. Kromě hasicích přístrojů tam nebyly jiné ochranné prvky.

 

Tím spíš nerozumím tomu, proč to tak dlouho trvalo, než se k rekonstrukci muzea přistoupilo. Byly snad s budovou jiné plány?

Nikdo existenci muzea nezpochybňoval, až na jednoho ministerského náměstka, u něhož mě to dost překvapilo. Byl to bývalý voják, v devadesátých letech se také zúčastnil zahraniční operace. Předpokládal jsem, že k vojenské historii a tradicím bude mít vztah. Mýlil jsem se. Přijel sem, aby mi po dvacetiminutovém monologu oznámil, že „by tady z toho byl hezký developerský projekt“.

 

Dokázal jste zachovat dekorum?

Ale jo. Řekl jsem mu: „Pane náměstku, to je váš názor. Tato budova je však natolik spjatá s Československem, českou státností a armádou, že nepřichází v úvahu, aby se neopravila a nesloužila dál svému historickému účelu. Povinnost nás všech je dát ji do pořádku.“

 

Neurazil se?

Asi ho to zaskočilo, protože ze sebe vysypal pár frází jak z příručky „Krizovým manažerem snadno a rychle“ a odjel.

 

Již uzavřené výběrové řízení na zhotovitele projektu rekonstrukce pak bylo zrušené, čímž byl porušen zákon, a vše se zase protáhlo. Nepropadal jste někdy malomyslnosti?

Jsem životní optimista. Říkal jsem si, že není možné, aby muzeum na Žižkově zůstalo nezrekonstruované, nebo sloužilo komerčním účelům. Naši předkové ho postavili krátce po první světové válce jako symbol svobodného, demokratického státu. Česká republika navazuje na tradice a ideje masarykovského Československa, připomíná se památka těch, kteří za svou zemi bojovali v první a druhé světové válce, kteří se postavili nacistické a komunistické totalitě.

Musím zdůraznit, že v posledních několika letech máme z Ministerstva obrany plnou podporu. V určité době jsem ale dokola poslouchal, že rekonstrukce muzea není na pořadu dne, že se musí šetřit, že nastala změna střednědobého plánování, že to musím pochopit. Čeští důstojníci, kteří se vraceli ze zahraničních škol, nám v dobré víře doporučovali, ať se jedeme podívat do Francie, Británie, Států nebo Kanady, dávali nám za příklad tamní muzea. Když jsem opáčil, že tady na Žižkově je krásné muzeum, které také může být na světové úrovni, „jenom“ se musí zrekonstruovat, následovalo povzdechnutí: „To víš, to je složitý. Teď jsou tady jiné priority.“

 

Ani tehdy jste nepropadal marnosti?

Ne. Měli jsme plno práce. Mimo jiné jsme s plk. Pavlem Löfflerem spustili projekt Historie v misích, který dokumentoval činnost českých vojáků v zahraničních operacích. Několik let, od roku 2011 do roku 2014, jsem za našimi vojáky do Afghánistánu pravidelně jezdil s tehdejším ředitelem Společného operačního centra generálem Alešem Opatou, který dějinám rozuměl a pochopil, o co nám jde. Novodobým válečným veteránům jsem při návštěvách základen ve Vardaku, Bagrámu, Lógaru a Kábulu říkal, že v zrekonstruovaném muzeu bude také prostor pro vojenské mise, kde svým dětem budou moci ukázat, jak se zapsali do historie. Nepochyboval jsem o tom, nebyly to plané sliby.

Expozice věnovaná zahraničním operacím a novodobým válečným veteránům je velmi působivá. Pokaždé se mi zde vybaví slova kamaráda, novodobého veterána, který žertoval, že chce být v našem muzeu jako exponát. Naposledy jsme se setkali na základně Bagrám v květnu 2014. Jeho věci v muzeu máme, on je ale svým dětem už nebude moci ukázat… O sedm týdnů později utrpěl v Afghánistánu smrtelná zranění.

 

Je nějaké další místo v muzeu, kde zvolníte krok?

Od začátku rekonstrukce jsme s plk. Michalem Burianem a plk. Martinem Mlčochem byli na stavbě týden co týden, nevynechal jsem žádný kontrolní den, chtěl jsem být u všeho. Nespočítám, kolikrát jsem prošel všemi expozicemi, kolikrát jsem byl v zákopu první světové války, ve vagonu, který vojáky odváží na frontu. Některé věci proto možná už ani nevnímám. Každá část muzea, každá vitrína je něčím zajímavá. Dali jsme si velmi záležet na instalaci sbírkových předmětů.

 

Zkomplikoval nějak rekonstrukci covid?

Nezkomplikoval. Nebudu zapírat, že jsme neměli žádné obavy. Hlavní stavbyvedoucí Metrostavu ing. Martin Koch ale dokázal vše perfektně zkoordinovat. Stavební práce se na jediný den nezastavily!

 

Jak jste vůbec oslavil dvacet let svého ředitelování?

Pro mě byla oslava to, že jsem na zastřešeném nádvoří muzea, v nově zrekonstruované budově mohl 1. září 2022 přivítat zaměstnance Vojenského historického ústavu. Do konce srpna pracovali v náhradních prostorách.

 

Už jsme hovořili o generálu Medkovi. Mezi zaměstnanci Památníku byla řada dalších význačných postav první republiky.

Domnívám se, že je dostatečně známé, že v Památníku odboje, jenž vznikl v roce 1919 a sídlil v Karlíně a Tróji, působili nejlepší umělci té doby. Výtvarnou skupinu vedl kapitán československých legií ve Francii František Kupka. Do Památníku osvobození v roce 1931 pak například nastoupil jako umělecký poradce Vojtěch Preissig. Ostatně prvním předmětem zapsaným do sbírky Vojenského historického ústavu byl Preissigův linoryt – náborový plakát pro krajany, který během první světové války vytvořil ve Spojených státech. Vojtěch Preissig pracoval v Památníku až do okupace Československa. Už na podzim 1938 svému kolegovi Emanuelu Prüllovi řekl, že musí něco podniknout, aby národ zůstal vnitřně svobodným. Vzápětí po okupaci se stejně jako další zaměstnanci Památníku zapojil do odbojové činnosti.

Emanuel Prüll se z Mauthausenu vrátil, major Jaroslav Boháč zemřel ve vězení, Vojtěch Preissig zahynul v Dachau, jeho dceru Irenu Bernáškovou popravili. U popravčí zdi skončil život plk. Františka Coufala, pplk. Bohdana Kaspera, Františka Mandíka, Jaroslav Riedl nepřežil pochod smrti. Okupační moc muzeum v září 1939 zabavila. Pracovníci Památníku riskovali, když řadu předmětů ukryli. Legionářské prapory zazdili v kancelářích, pro busty významných československých osobností našli úkryt v kotelně stadionu Sparty. Na tři tisíce sbírkových předmětů odtud nacisté na konci války odvezli a jejich osud zůstává neznámý.

 

Je vidět, že k muzeu máte skutečně velmi silný vztah…

Je to moje srdeční záležitost. Tahle budova má pohnutou historii, tolik toho zažila… První poválečná výstava, jejíž vernisáž se konala v prosinci 1945, byla věnována československým letcům v RAF. Na výstavu se přišel podívat maršál Karel Janoušek, ministr Ludvík Svoboda, britský velvyslanec i československý prezident Edvard Beneš. O několik málo let později byli českoslovenští hrdinové britského nebe pozatýkáni, generál Janoušek odsouzen na doživotí.

 

V pátek 28. října 2022 se otevřela nejen zrekonstruovaná budova, ale pro veřejnost také expozice. To není samozřejmost.

To byl můj jasný cíl. Trval jsem na tom, aby součástí rekonstrukce byla tvorba expozic. Po těch všech peripetiích jsem nechtěl, abychom se dostali do situace, kdy by byla budova krásně opravená, ale na expozice by nezbyly finanční prostředky. Některé předměty se do muzea umístily už v průběhu stavebních prací – například rakousko-uherské námořní torpédo vyrobené ve Škodových závodech nebo československý pevnostní kanon.

 

V letošním roce se připomínalo osmdesáté výročí operace ANTHROPOID a mnoho lidí v této souvislosti vzpomínalo na výstavu, kterou jste na Žižkově uspořádali v roce 2002. V čem byla přelomová?

Na svoji dobu byla zcela jiná. Výjimečná. Návštěvníky vtáhla do příběhu. Najednou si připadali, že jsou při výcviku ve Skotsku, při vysazení do protektorátu, v ulicích okupované Prahy. Autorem scénického pojetí výstavy byl výstavář Miroslav Žálek, který měl ohromný cit pro detail i celkové vyznění. Tento muzejní přístup se stal naší značkou. Vyžaduje trpělivost, invenci, lásku k oboru. V muzeu se snažíme na pozadí historických událostí přiblížit příběhy konkrétních lidí. Už jsem mluvil o tom, co se nám za poslední desítky let povedlo, nyní se po rekonstrukci otevírá Armádní muzeum na Žižkově. Nejvíc si ale vážím toho, jakou důvěru mají lidé k naší instituci.

 

Řada pamětníků nebo jejich příbuzných do sbírek Vojenského historického ústavu Praha věnovala věci, které byly svědkem dějin. Co jste získali například v tomto roce?

Nedávno se na mě obrátila příbuzná generála Karla Klapálka s tím, že se rodina rozhodla generálovy památky darovat do sbírek Vojenského historického ústavu. Odjel jsem do Orlických hor. Generál Klapálek svoje vojenské věci ze severní Afriky uložil na půdě své chalupy. Na místě u stolu, kde sedával, jsme vyplnili důležitý dokument – nabídkový list, jenž je zárukou toho, že se o dané předměty budeme starat, uchováme je pro budoucnost a budeme je vystavovat. V muzeu, které patří České republice a její armádě.

Hana Benešová

Aktuálně



Ministryně obrany ocenila v Armádním muzeu Žižkov úspěšné sportovce ASC Dukla

Ministryně obrany ocenila v Armádním muzeu Žižkov úspěšné sportovce ASC Dukla

08. 12. 2022
Dvacet sedm sportovců, trenérů a funkcionářů Armádního sportovního centra Dukla ocenila ve…
Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

08. 12. 2022
Čtvrté letošní číslo časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav…
Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

05. 12. 2022
Ředitel Odboru muzeí plukovník Michal Burian strávil stovky hodin přípravou nových expozic…
Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

01. 12. 2022
Vojenský historický ústav Praha v roce 2022 digitalizoval dalších 31 rukopisů pocházejících…
V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

01. 12. 2022
Ve čtvrtek 1. prosince 2022 se v Armádním muzeu Žižkov uskutečnilo setkání…