Sté výročí vzniku Československé republiky

Sté výročí vzniku Československé republiky

24. 10. 2018

V těchto dnech si připomínáme sté výročí vzniku Československé republiky. Československý stát se zrodil jako odraz a naplnění touhy i vůle českého národa i národně uvědomělých Slováků po samostatnosti. Sama o sobě by se ovšem pouhá vůle lidu ve vlasti mohla ukázat nedostatečnou. Vznik Československa umožnilo mocenské vakuum, které nastalo na sklonku první světové války ve střední Evropě porážkou a rozvratem nejen Rakousko-Uherska, ale i Německa a revolucí otřásané ruské říše. Jeho hladký zrod a úspěšné prvé kroky nadmíru usnadnilo, že tento stát byl zásluhou představitelů zahraničního odboje – Tomáše Garrique Masaryka, Milana Rastislava Štefánika a Edvarda Beneše – uznán vítěznými velmocemi už před svým vznikem, což je jev v moderních dějinách nevídaný. Klíčem k tomuto uznání přitom byl historický zápas zahraničního československého vojska – legií za prvé světové války.

 

Cesta k uznání Československa nebyla zdaleka snadná. Ačkoli na počátku 20. století se zformoval moderní český národ, na vysoké kulturní a hospodářské úrovni, bylo na počátku prvé světové války v zahraničí známo o Češích velmi málo, o Slovácích takřka nic. Na možnost samostatného československého státu hleděli mnozí západní politici jako na utopickou fantazii, zvláště když Rakousko-Uhersko bylo nazíráno jako organicky vzniklý, přirozený celek. Ještě během války tak dlouho přetrvávaly názory, že by mělo být zachováno, zvláště kdyby se odtrhlo od svého německého spojence a uzavřelo separátní mír. Také čeští politici ještě na počátku 20. století spatřovali v Rakousko-Uhersku nejvýhodnější státní celek pro další vývoj národní společnosti, a to také proto, že chránilo středoevropský prostor před imperiálními ambicemi jak vilémovského Německa, tak carského Ruska.

Vypuknutí první světové války však zásadně změnilo situaci. Vítězství Německa a jeho spojenců by nejen natrvalo pohřbilo české předválečné naděje na postupné demokratické a federalizační reformy monarchie a na uskutečnění českých státoprávních snah v jejím rámci, nýbrž by zřejmě vedlo k zhoršení jeho neplnoprávného postavení v habsburské říši.

Válka českou společnost rozdělila, když muže stavěla před volbu z dvojice principiálních postojů vůči státní moci: buď splnit zákonem uloženou povinnost, anebo – jak argumentovali legionáři – využít prastarého práva na vzpouru proti panovníkovi, pakliže tento neplní závazky společenské smlouvy, škodí blahu země a dokonce ji svými rozhodnutími existenčně ohrožuje. Jedni plnili své občanské povinnosti podle respektované legislativy státu, v němž žili, druzí onu společenskou smlouvu rozvázali, aby s rizikem hrdelního trestu připravovali alternativu v podobě samostatného státu.

Mnohem lepší pozici k vyjádření svých postojů vůči monarchii měli ti, kteří ještě před válkou odešli za prací do Francie, Ruska nebo Spojených států amerických. Jejich sympatie patřily nové vlasti a patriotické nadšení, které propuklo ve všech válčících státech, strhlo i je. Nadto se toto nadšení spojilo s představou, že by porážka Německa a Rakousko-Uherska mohla vytvořit podmínky k dosažení české národní a státní samostatnosti. Tato naděje je přivedla k myšlence vstoupit do řad francouzské, britské či ruské armády.

Změněnou situaci si uvědomovala i řada českých politiků, byť ne se stejnou intenzitou. Nutnou podmínkou se stalo zformování jasného politického programu, jehož základním požadavkem bude vznik samostatného československého státu. To vyžadovalo i vytvoření politického orgánu českého politického exilu ve státech Dohody, který by tento program veřejně proklamoval, neboť jednotlivá a relativně dlouho málo početná ohniska dobrovolnického hnutí by zřejmě neměla možnost se prosadit. Na podzim 1915 vznikl Český komitét zahraniční, T. G. Masarykem, který v prohlášení ze 14. listopadu vystoupil před evropskou veřejností.

V prohlášení se pravilo, že válka přiostřila rozpory mezi Rakousko-Uherskem a českým národem. Habsburská monarchie se zvrhla v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa bez vlastního pozitivního cíle a není neschopna „vytvořit organický státní celek rovnoprávných, svobodných a kulturně pokračujících národů“. To nás nutí „domáhat se samostatnosti bez ohledu na Rakousko-Uhersku“, proto „usilujeme o samostatný československý stát…“

Naplnění přelomového politického rozhodnutí postavit nový stát bylo nemyslitelné bez aktivní národní účasti ve spojenecké koalici. Politický význam československé válečné účasti definoval T. G. Masaryk již v únoru 1915: „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do nového právního postavení k Rakousku i Spojencům. V každém případě nebudou moci Spojenci ani Vídeň přejít kolem nás mlčky, budeme-li mít vojáky. Bez rozhodného boje i vojenského nedostaneme však nic od nikoho.“

Začátkem dubna 1916 nejbližší Masarykův spolupracovník dr. Edvard Beneš prohlásil: „Nejde pouze o sympatie a city – jde o činy. A takový veliký a rozhodný čin z naší strany může být jen naše vojsko. Toto naše vojsko může být a bude podkladem další naší úspěšné diplomatické a politické práce. To jí dá sílu a oporu takovou, že rázem octneme se nepoměrně blíže konečnému našemu cíli. Potřebujeme tudíž k další úspěšné práci politické vytvoření veliké vojenské formace…“

Úspěchy legií v Rusku, ale i jejich zdárná nasazení na italské a francouzské frontě, výrazně povzbudily ochotu západních velmocí uznávat čs. vojsko za spojenecké a zahraniční Národní radu jako zárodek vlády budoucího Československa. Tak to učinila 29. června 1918 Francie, 9. srpna Velká Británie a 2. září uznaly USA Národní radu přímo jako provizorní vládu. To umožnilo, aby se Národní rada přeměnila 14. října 1918 v prozatímní zahraniční československou vládu.

Dnes si ne vždy dostatečně uvědomujeme, jak nesamozřejmá, ba nereálná, a jak vzdálená se v určitých fázích války zdála porážka Ústředních mocností a jí podmíněný vznik kýženého samostatného Československa na troskách habsburské monarchie. Boje legionářů však vytvořily předpoklady a příležitosti k tomu, aby na jejím konci, na troskách habsburské monarchie, dosáhli naši předkové dříve nemyslitelného – vzniku samostatného československého státu.

Jaroslav Láník

 

Aktuálně



Ministryně obrany ocenila v Armádním muzeu Žižkov úspěšné sportovce ASC Dukla

Ministryně obrany ocenila v Armádním muzeu Žižkov úspěšné sportovce ASC Dukla

08. 12. 2022
Dvacet sedm sportovců, trenérů a funkcionářů Armádního sportovního centra Dukla ocenila ve…
Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

08. 12. 2022
Čtvrté letošní číslo časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav…
Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

05. 12. 2022
Ředitel Odboru muzeí plukovník Michal Burian strávil stovky hodin přípravou nových expozic…
Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

01. 12. 2022
Vojenský historický ústav Praha v roce 2022 digitalizoval dalších 31 rukopisů pocházejících…
V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

01. 12. 2022
Ve čtvrtek 1. prosince 2022 se v Armádním muzeu Žižkov uskutečnilo setkání…