Století s vojenským muzeum: z historie Armádního muzea Žižkov od jeho otevření v roce 1932

Století s vojenským muzeum: z historie Armádního muzea Žižkov od jeho otevření v roce 1932

14. 11. 2022

Tradice našeho vojenského muzea je již sto let stará. Komplex budov nynějšího Armádního muzea na Žižkově byl dokončen před 90 lety, v červenci roku 1932, a otevření tehdejšího Muzea Památníku osvobození představovalo jednu z nejvýznamnějších událostí v dějinách instituce, na niž dnes navazuje Vojenský historický ústav Praha. Prvním, kdo nové expozice tehdy navštívil, byl prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk.

Podněty a iniciativy, jež usilovaly o zachování paměti a odkazu národního odboje během první světové války, ale také o budoucí historiografické zpracování a muzejní prezentaci dějin vojenství, se objevily již brzy po 28. říjnu 1918.

V roce 1919 vznikl Památník odboje s podtitulem Umělecký sbor při Ministerstvu národní obrany. Jeho iniciátory byli významní představitelé české kultury a umělecké tvorby, z nichž lze jmenovat Josefa Gočára, Julia Zeyera, Josefa Svatopluka Machara či Jaroslava Kvapila. Památník odboje spatřoval svůj cíl ve vybudování monumentálního památníku zápasu za státní a národní samostatnost, jenž měl kromě tematicky vhodných uměleckých děl shromažďovat muzejní a písemné památky především zahraničního vojenského odboje. V roce 1920 také vznikl Archiv MNO, vystupující od roku 1924 pod názvem Vojenský archiv Republiky československé. V roce 1926 se spojil s Vojenským muzeem RČS (založeno 1920).

Vývoj během 20. let spěl k utvoření jednoho pracoviště, kde by byly zastoupeny činnosti všech uvedených institucí. Tak vznikl 29. října 1929 Památník osvobození jako samostatný vojenský vědecký ústav, který reprezentoval integrované archivní, muzejní a vědecké pracoviště. Odstranil početné roztříštěné i zdvojené činnosti a podléhal Ministerstvu národní obrany.

 

Pantheon i muzeum

Již od roku 1927 začal na pražském vrchu Vítkově vznikat komplex mauzolea, pantheonu a jezdecké sochy Jana Žižky jako monumentálního památníku boje za státní a národní samostatnost. Lokalizací o něco níže, na úpatí Vítkova, se pak realizoval areál celkem tří budov, které měly sdružovat archiv, muzeum a správní objekt. Autorem obou součástí tohoto jediného architektonického celku byl legionář a architekt Jan Zázvorka. O zdar celého záměru se významně zasloužil Sbor pro vybudování Památníku národního osvobození, který byl ustaven v roce 1926.

Řízením jednotného Památníku osvobození byl pověřen generál Rudolf Medek, český prozaik a básník, dříve ředitel Památníku odboje. Rozsah úkolů nové instituce byl značný. Šlo o tvorbu sbírek a péče o památky a dokumenty archivního a muzejního charakteru, které dokládaly československý boj za svobodu ve světové válce. Využívaly se jednak jako podklad vědeckého studia dějin národního osvobození a také jako významný prostředek národní výchovy v duchu odkazu osvobozeneckého hnutí. Dále se podporoval výzkum dějin osvobození publikováním hodnotných historických studií. Byla rovněž budována knihovna, která měla obsáhnout veškerou literaturu o osvobozenecké revoluci, o počátcích samostatného státu a také literární produkci o světové válce. Třetí poslání spočívalo v soustřeďování a péči o archivní i muzejní materiál, jenž se týkal historie vojenství na území meziválečného čs. státu.

Náročné sloučení několika rozdílně organizovaných a vedených institucí do jednoho celku nezpůsobilo závažnější nedostatky. Památník osvobození si vybudoval obecné uznání působivostí svých muzejních expozic, ediční činností i prostřednictvím dalších forem odborného i populárně-naučného veřejného působení. Cena této práce rostla s tím, jak ve 30. letech stoupalo vnější ohrožení Československé republiky. Tím byl spoluvytvářen hodnotný vklad do široce sdíleného odhodlání bránit vlast odkazem na ideje národního odboje, jehož paměť Památník trvale uchovával.

 

Deset sálů ve dvou patrech

Jedním z nejvýznamnějších okamžiků života Památníku osvobození se stalo otevření stálé expozice Muzea Památníku osvobození v budově na úpatí vrchu Vítkova. Výjimečnost této události byla dána faktem, že zbrusu nové a komplexní muzejní ztvárnění národního odboje otevřela osobnost nejpovolanější, prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk.

Datum bylo zvoleno plně v souladu s posláním instituce a s náplní expozice. Památným dnem se stal 2. červenec 1932, den 15. výročí proslulého bojového vystoupení Čs. střelecké brigády u Zborova. Několik let poté pak byl na vrcholu hory Vítkova vybudován Pantheon národního osvobození, který měl být slavnostně otevřen k 20. výročí vzniku republiky. Bronzová jezdecká socha husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova od tehdy již zesnulého sochaře Bohumila Kafky však zde byla vztyčena až roku 1950.

Otevření Muzea Památníku osvobození v roce 1932 předcházela necelá dvě léta náročných a intenzivních příprav. První organizační skupina (čs. zahraniční vojska) III. Muzejního oddělení Památníku osvobození zahájila práce na zpřístupnění muzejních a výtvarných památek i dokumentů osvobozeneckého zápasu z let světové války v roce 1930. Na prvním místě se zpracovával ideový rozvrh uspořádání expozice. Podle něho byl proveden plán půdorysného rozvržení výstavních místností. To bylo určující pro stanovení velikosti expoziční plochy v jednotlivých oddílech, počet vitrín apod. Návrh posoudila muzejní komise, která jej předala k realizaci architektu Janu Zázvorkovi jako podklad k definitivnímu návrhu na vnitřní úpravu muzea.

Rozsáhlá expozice byla rozprostřena do deseti sálů obou pater muzejní budovy, v nichž se nacházelo celkem 42 oddělení, funkčně kombinujících chronologickou a věcnou metodu zobrazení. Dvě dvorany, jedna v přízemí a druhá v patře, získaly charakter reprezentativních prostor. V přízemí zdobila prostor velká okna s výjevy ze života čs. legionářů, jež byly vytvořeny podle návrhů Aloise Bílka katedrální technikou v jednobarevném skle. Na stěně vlevo byl místěn figurální reliéf představující „Zrození svobody“, tesaný do kararského mramoru Otakarem Španielem.

Od poloviny 30. let se uprostřed prostoru nacházela bronzová busta prezidenta republiky Edvarda Beneše od Karla Babky. V ohybu schodiště do patra byla po celé délce stěny zasazena bronzová deska se symbolickými reliéfy stavby Muzea Památníku osvobození a s historickými údaji. Tuto část výzdoby ztvárnili J. Krepčík a J. J. Novák. Na oknech horní haly byly zobrazeny další barevně provedené válečné scény ze života čs. dobrovolnických jednotek v Rusku, Francii a v Itálii, také podle návrhů Aloise Bílka.

Naproti schodišti před čelní stěnou byla instalována bronzová socha prezidenta T. G. Masaryka od Jana Štursy. Uprostřed volného prostoru se nacházel okrouhlý stůl s intarziemi ze vzácných dřevin, které nesly názvy významných bojišť čs. dobrovolníků. Tento kus byl zhotoven podle návrhu arch. Zázvorky.

Spolehlivá data o množství návštěvníků, kteří zhlédli Muzeum Památníku osvobození, jsou k dispozici pro léta 1934–1938. Expozice si v té době prohlédlo bezmála 350 000 osob. Rekordní počet návštěv zaznamenal rok 1938. Muzeem prošlo téměř 117 000 návštěvníků.

Muzeum na Vítkově zaujímalo nejvýznamnější místo v expozičních aktivitách Památníku osvobození. Do budoucna ale nemělo zůstat pouze u něj. Pro karlínskou Invalidovnu se koncipovala expozice soudobého vojenství, jež měla podat přehled o vývoji čs. branné moci od jejích počátků. K tomu se přidružovalo muzejní ztvárnění vývoje vojenství na teritoriu Československé republiky před rokem 1918.

 

Okupační a poválečné osudy

Perspektivní a koncepčně ucelené záměry z 30. let však zanikly ve víru událostí let 1938 a 1939. Po nacistické okupaci českých zemí v roce 1939 byl celý Památník osvobození (tj. včetně administrativní části, muzea, archivu a budov) prohlášen jako součást rušeného Ministerstva národní obrany za majetek německého Wehrmachtu. V srpnu 1939 komplex budov zabralo gestapo a byla zde umístěna tzv. Kriegswissenschaftliche Verbindungstelle, která spravovala záležitosti muzejní, archivní a knihovní a jehož součást tvořilo oddělení pro zřízení německého Vojenského muzea (Heeresmuseum Prag).

Toto muzeum, jež mělo být odbočkou německého Vojenského muzea ve Vídni, bylo od roku 1940 budováno ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech, kam byly v rámci tohoto opatření přestěhovány i muzejní sbírky ze Žižkova a z Karlína. Tři dny před plánovaným slavnostním otevřením, stanoveným na 3. června 1944, byla aktivní činnost Heeresmusea ukončena. Jeho sbírky měly posloužit pro zamýšlené muzeum v Linci, proto byly zčásti vyvezeny mimo tehdejší území protektorátu. Jen do konce listopadu 1944 šlo o více než tisíc sbírkových předmětů.

Mnozí zaměstnanci Památníku osvobození se ihned po okupaci zbytku českých zemí v roce 1939 aktivně zapojili do odbojového hnutí. Shromažďovali zpravodajsky důležité informace a zapojili se do vydávání odbojového časopisu V boj a vojenské odbojové organizace Obrana národa. Řada z nich byla za svoji činnost popravena nebo zemřela na útrapy ve vězení.

Po vítězství nad nacismem a znovuobnovení Československa v roce 1945 se přímým pokračovatelem bývalého Památníku osvobození stal nově zřízený Vojenský historický ústav, rozdělený na Památník osvobozeníVojenské muzeum. Velkým úspěchem se stala restituce sbírkových fondů, které se z velké části podařilo vrátit do obou muzeí. Rovněž obnova a budování archivů probíhaly úspěšně, což vytvářelo dobré předpoklady k tomu, aby se z nich staly moderní archivní instituce. Za archivy a muzei však zaostávalo Vojenskohistorické oddělení jako vědecko-výzkumná složka ústavu, kde se projevil kritický nedostatek odborně kvalifikovaných pracovníků.

Solidní základ rozvoje VHÚ vytvořený v třech poválečných letech však zmařil komunistický převrat z února roku 1948. Vojenský historický ústav prošel v letech 1948–1968 velice bouřlivým vývojem. Na počátku ho zasáhla personální čistka a nové armádní velení na něj pohlíželo jako na reakční instituci, jež svým zaměřením nepatřila do armády socialistického typu. To vedlo až k úvahám o zrušení instituce. Tento záměr se však na zásah sovětských poradců nerealizoval.

Od poloviny 50. let nastoupil Vojenský historický ústav cestu postupné konsolidace, která se dovršila na počátku 60. let. Doba tehdejšího celospolečenského tání pak v následujících letech umožnila VHÚ rozvinout se ve vědeckou instituci, která si svými výsledky ve výzkumu vojenské historie, v muzejnictví a archivnictví vydobyla respekt v armádě i u civilní odborné veřejnosti. K tomu přispělo i začlenění nově vzniklé expozice letectví – dnešního Leteckého muzea v Praze-Kbelích – do struktury ústavu. Slibně se rozvíjející proces ovšem přerušila okupace Československa v srpnu 1968 a následná normalizace.

 

Útlum a nová éra

Vojenský historický ústav se na počátku 70. let ocitl v podobné situaci jako o dvacet let dříve. Od konce roku 1969 v něm probíhaly personální čistky, při nichž byla nucena odejít část zaměstnanců. Šlo převážně o historiky, odborné a kvalifikované pracovníky. Následkem byl opět celkový kvalitativní úpadek instituce. Po personálním ochuzení navíc následovalo rozbití tradiční struktury ústavu a zavedení nové, vycházející ze sovětského modelu. Uvažovalo se dokonce i o změně názvu.

Hlavní politická správa Československé lidové armády se v této době snažila opět připoutat ústav k  armádě a  zvýšit svůj dohled a  ideologický tlak na něj. Do VHÚ vtělila cizorodý prvek v podobě Pracoviště vojenskopolitických výzkumů, jež se zabývalo i psychologií, sociologií apod. Ve všech oblastech vědecké činnosti ústavu ale převažovala politická angažovanost nad vědeckou prací. Teprve v 80. letech si VHÚ postupně získával zpět své dřívější postavení vědecké instituce zabývající se vojenskou historií. Přesto zaostával za vnitropolitickým vývojem, nijak výrazně se neprojevil ani vliv tzv. perestrojky. Ústav si i nadále zachovával konzervativní ráz, stejně jako celá Československá lidová armáda, pod niž spadal.

K výrazným změnám proto došlo až s pádem komunistického režimu v listopadu 1989. Po sametové revoluci prošel Vojenský historický ústav zásadní restrukturalizací. V dubnu 1990 byl formálně zrušen a na jeho základě byl zřízen Historický ústav Československé armády. Od ledna 1993, po rozdělení československého státu, nesl označení Historický ústav Armády České republiky. Po dílčích organizačních změnách došlo k další zásadní reorganizaci v roce 2003, kdy byl zřízen Vojenský historický ústav Praha. Jeho ředitelem se stal podplukovník Aleš Knížek, jehož odborné a kreativní vedení přispělo ke stabilizaci i celkovému rozvoji instituce. Ta prošla ve více než třech desítkách svobodných let rozšířením i zkvalitněním práce ve všech směrech.

V Armádním muzeu Žižkov byla už po roce 1990 vytvořena nová expozice mapující vojenské dějiny především 20. století, ta pak byla v roce 2008 ještě modernizována. Klíčovým počinem byla generální rekonstrukce komplexu budov armádního muzea v letech 2018–2022 a vznik zcela nové, zásadně rozšířené expozice. Prostorovým i obsahovým rozšířením prošlo Letecké muzeum Kbely, kde vedle původního hangáru vzniklo několik nových, další prostory i hangáry byly v roce 2016 otevřeny v areálu Staré Aerovky. Zcela novým prvkem bylo založení Vojenského technického muzea Lešany, které od roku 1996 sídlí v bývalých vojenských prostorech nedaleko Týnce nad Sázavou. Lešanská expozice čítá mnoho stovek exponátů pozemní techniky, počínaje těmi největšími – tanky, obrněnými vozidly, děly atd. V Lešanech se také pro širokou veřejnost každoročně koná populární Tankový den.

Vojenský historický ústav Praha dnes patří k nejvýznamnějším muzejním i vědeckohistorickým pracovištím v České republice. Návštěvníkům nabízí na desítkách tisíc metrů čtverečních expozic tisíce jedinečných exponátů, jeho publikační činnost detailně mapuje vojenské dějiny českého prostoru, k nedílné činnosti patří i dokumentace a mapování historie novodobých zahraničních operací Armády České republiky po roce 1993. VHÚ Praha je důstojným a hrdým pokračovatelem institucí a tradic vzniklých již po roce 1918.

Karel Straka, Jaroslav Láník

Aktuálně



Ministryně obrany ocenila v Armádním muzeu Žižkov úspěšné sportovce ASC Dukla

Ministryně obrany ocenila v Armádním muzeu Žižkov úspěšné sportovce ASC Dukla

08. 12. 2022
Dvacet sedm sportovců, trenérů a funkcionářů Armádního sportovního centra Dukla ocenila ve…
Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

08. 12. 2022
Čtvrté letošní číslo časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav…
Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

05. 12. 2022
Ředitel Odboru muzeí plukovník Michal Burian strávil stovky hodin přípravou nových expozic…
Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

01. 12. 2022
Vojenský historický ústav Praha v roce 2022 digitalizoval dalších 31 rukopisů pocházejících…
V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

01. 12. 2022
Ve čtvrtek 1. prosince 2022 se v Armádním muzeu Žižkov uskutečnilo setkání…