Tajná válka na Jadranu

Dne 2. srpna 1916 byla v Tarentu potopena v přístavu ještě před bojovým nasazením chlouba italského námořnictva bitevní loď Leonardo da Vinci. Zahynulo 248 členů posádky. Nebyla to zdaleka jediná italská ztráta tohoto druhu na Jadranu. Například již 27. září 1915 byla zničena výbuchem v přístavu Brindisi bitevní loď Benedetto Brin. Tentokrát při výbuchu zahynulo 454 italských námořníků i s admirálem E. Rubinem de Cervinem.

Za těmito dvěma útoky a řadou dalších sabotážních akcí na italském pobřeží stáli agenti tehdy velice agilní rakousko-uherské námořní rozvědky. Ta pod názvem Marineevidenzbüro (Námořní evidenční úřad) vznikla koncem 70. let 19. století. Šlo nejen o jadranského rivala Itálie, ale rakouská marína chtěla do budoucna operovat i ve Středozemním a případně i Černém moři, a tak vysílala již před světovou válkou své zpravodaje do cizích zemí, aby zde zjistili cenné informace o plavebních poměrech při pobřeží, o technickém vybavení důležitých přístavů či systému jejich opevnění apod.

V době míru pro námořní zpravodajce pracovalo i civilní Küstenbeschreibungsbüro, které mělo na starost vytvářet jakousi „databázi“ o přístavech a plavebních poměrech na Jadranu a ve Středomoří. Tento úřad pro Marineevidenzbüro v Pule zpracovával mimo jiné přehled cizích loďstev a jejich rozdělení. Zpočátku dostával za své zvláštní služby roční dotaci ve výši pouhých 400 rakouských korun, která byla později zvýšena nejprve na 5 000 K a těsně před vypuknutím světové války v roce 1914 překročila částku 8 000 K. I přes skromnost této části zpravodajského rozpočtu, nesrovnatelným s jinými námořními zpravodajskými službami, se před začátkem války podařilo Rakušanům postavit solidně fungující zpravodajskou síť s agenty v Maroku, Alžíru, Tunisu či na Maltě.

Než vypukla válka, mělo rakouské námořní zpravodajství své nejaktivnější rezidentury v tureckém Istanbulu a na řeckém ostrově Korfu. Zde však činnosti místní rakouské „nachrichtenstelle“ učinili záhy konec Francouzi, kteří tento ostrov dosud neutrálního Řecka obsadili a z vedoucího zpravodajské expozitury Linienschiffsleutnanta Theodora Rombauera udělali válečného zajatce.

Pro nás může být zajímavým faktem to, že na počátku 1. světové války stál v čele námořní rozvědky fregatní kapitán (od 1. listopadu 1916 kapitán řadové lodi - Linienschiffskapitän) Rudolf Mayer, který se narodil v brněnské německé rodině 8. prosince 1861 a v Brně také 29. května 1936 zemřel vzhledem k poválečnému penzijnímu uspořádání jako „československý důstojník ve výslužbě“…

Mayer po absolvování námořní akademie v dnešní Rijece (tehdy Fiume) v roce 1881sloužil na řadě lodí, v letech 1895-1897 pracoval jako námořní kartograf a po službě ve štábu námořní akademie začal v roce 1902 sloužit u námořní rozvědky, kde se záhy stal zástupcem jejího velitele. Na počátku války už stál v čele této sice malé, ale velice aktivní služby.

Marineevidenzbüro mělo tehdy své ofenzivní oddělení zprvu v Terstu, který tehdy byl na území habsburské monarchie, ale po vstupu Itálie do války zpravodajci v čele s Mayerem přesídlili na neutrální půdu do švýcarského Curychu, kde dostal Mayer titul konzula a formálně byl podřízen rakousko-uherskému generálnímu konzulovi ve Švýcarsku. Mayerův tým zde, především v oblasti organizování diverzních akcí, dosáhl mnoha úspěchů, které by se asi těžko podařily celé divizi bitevních lodí. Za hlavní úspěchy se dnes považují vedle klasické špionáže i zničení bitevních lodí Benedetto Brin a Leonardo da Vinci a rovněž požáry v Janově a Rivarole, exploze dynamitové nálože v Cengio a četné další menší sabotážní akce.

Nakonec však italská kontrašpionáž připravila protiúder a v noci z 25. na 26. února 1917 došlo k vloupání do Mayerova trezoru, který neochránily ani stěny naplněné jedovatým plynem. Tajná akta byla již brzy ráno na italském vyslanectví v Bernu na stole Mayerova soka barona Aliosiho a po té kurýrem rychle odvezena přes Lugano do Říma, odkud bylo nařízeno rychlé zatýkání důvěrníků a agentů rakousko-uherské námořní zpravodajské služby.

Od té doby zdroje zpráv o pohybu italských lodí, důležitých pro vedení války, téměř vyschly. Diverzní akce na italském území se velení rakouského námořnictva nyní muselo pokusit řešit pomocí vysazování oddílů námořní pěchoty na pobřeží, které však nebylo úspěšné. Rudolf Mayer byl k 1. květnu 1917 z funkce odvolán a na jeho místo nastoupil Linienschiffskapitän Peter Ritter Risbek von Gleichenheim (později povýšený na kontradmirála). Jeho operační možnosti však již byly po curyšském debaklu a se stoupající izolovaností Rakouska-Uherska velice malé a rakousko-uherská námořní zpravodajská služba přestala až do konce války hrát svou potřebnou roli...

Jindřich Marek