Těžký kulomet ZB vz. 35

Těžký kulomet ZB vz. 35

19. 12. 2018

Přestože výzbrojní odbor původně považoval adaptaci těžkých, vodou chlazených rakouských kulometů vz. 7/12 za přechodnou záležitost, zbraně systému Schwarzlose tvořily páteř pěchotní výzbroje v oblasti automatických zbraní ještě v druhé polovině třicátých let. K vlastnímu vývoji těžkého, vzduchem chlazeného kulometu se Československá zbrojovka dostala poněkud oklikou, nikoliv však z popudu MNO.

 

Počátky vývoje zbraně sahají do roku 1930, kdy se brněnský závod začal, nepochybně na základě poptávky ze zahraničí, zabývat kromě velkorážového kulometu také pěchotní verzí, zařízenou na standardní puškový náboj 7,92 mm Mauser. První kulomet měl ale vodou chlazenou hlaveň a fungoval na principu uzamčeného závěru s krátkým zpětným pohybem hlavně. O rok později vyvinul Václav Holek (1886–1954) společně s Miloslavem Rolčíkem (1880–1968) již vzduchem chlazený model s označením ZB vz. 32, známý spíše pod označením ZB 50, s rychle výměnnou hlavní a podstavcem ZB 526, s nímž se zbrojovka zúčastnila soutěže v Řecku. Kulomet také fungoval na principu uzamčeného závěru s krátkým zpětným pohybem hlavně s charakteristickým zrychlovačem, umístěným pod hlavní.

V roce 1932 uložil hlavní štáb MNO Vojenskému technickému ústavu (VTÚ) sledovat vývoj zbraně s možností využití pro vyzbrojení útočné vozby. Při komparativních zkouškách s upraveným leteckým kulometem vz. 30 strakonická konstrukce požadavkům nevyhověla vzhledem k vysokému přehřívání hlavně, dimenzované pro chlazení vzduchem během letu.

Zkoušky s kulometem ZB 50 ukázaly, že zbraň má poměrně nízkou teoretickou kadenci v rozmezí 450–480 ran a nízkou spolehlivost funkce. Nízká kadence vyplývala z pohybu poměrně velkých hmot, na nichž se největší měrou podílela vzduchem chlazená hlaveň s žebrovým pláštěm.

Jelikož VTLÚ (Vojenský technický a letecký ústav, vzniklý k 1. lednu 1933 sloučením s Vojenským leteckým ústavem studijním – VLÚS) předpokládal budoucí možné využití zbraně také s ohledem na střelbu proti vzdušným cílům, považoval nízkou kadenci kulometu za zásadní nedostatek. Z toho důvodu také zastavil další zkoušky s kulometem ZB 50 a vyzval zbrojovku k řešení zbraně na principu uzamčeného závěru, avšak s odběrem tlaku plynů na píst.

Na 4. listopadu 1933 svolalo 3. oddělení hlavního štábu MNO poradu, jež měla za úkol specifikovat požadavky na budoucí těžký kulomet. Volba ráže předmětem diskuze nebyla, stejně tak panovala shoda v tom směru, že maximální hmotnost nové zbraně nesmí být vyšší, než u stávajícího kulometu Š vz. 24. Snížení počtu obsluhy zbraně (velitel, nosič kulometu, nosič podstavce, nosič záložních potřeb a vody) bylo vítáno, užitečný výkon zbraně neměl být nižší než u vodou chlazeného kulometu a zbraň měla být schopna střelby po dobu pěti minut při nejnižší praktické rychlosti 4,3–5 ran za sekundu, v čemž byla započítána i rychlá výměna hlavně. Teoretická kadence neměla klesnout pod hranici kulometu vz. 24, tedy 500 ran/min., přičemž horní hranice kadenčního pásma neměla být omezena. Alternativně mohla být zbraň řešena s přepínačem režimu střelby, avšak nikoliv na úkor technické spolehlivosti či vyšší hmotnosti kulometu.

Na základě pokynů rekonstruovala zbrojovka původní kulomet s krátkým zpětným pohybem na systém s odběrem tlaku plynů na píst a možností změny rychlosti střelby, jenž dostal označení ZB-52. Po předběžných zkouškách doporučil VTLÚ další vývoj zbraně.

Následně zbrojovka vyrobila dva vzorkové kulomety s podstavci a s označením ZB-53, jež se však lišily nejen systémem náhonu mechanismu s odběrem tlaku plynů na píst, ale také odstraněním zrychlovače a vedením hlavně v kalených lištách vnitřní strany pouzdra zbraně, nikoliv přední objímkou.

Vzájemně lehce konstrukčně odlišné vzorky, označené čísly ZB 53-I a ZB 53-II, zkoušel VTLÚ ve dnech od 12. do 14. listopadu 1934 v Malackách jednak z hlediska trvanlivosti a přesnosti, ale také při střelbě proti vzdušným cílům. Následně s připomínkami ke konstrukci zbraní a podstavců dostala továrna objednávku na 17 kulometů s 10 podstavci, určených k praktickým zkouškám u pěšího pluku 1, horského pluku 3, cyklistického praporu 1, jezdeckého pluku 12 a pluku útočné vozby.

Běh věcí uspíšila naléhavá výzbrojní potřeba útočné vozby, takže v březnu 1935 objednalo MNO u zbrojovky 500 kulometů ZB-53, jež následně dostaly označení vz. 35. Celou objednávku splnila zbrojovka do konce roku 1935 a vzhledem k tomu, že musela vybudovat výrobní linku, což si vyžádalo investice okolo 8 miliónů korun, rozpracovala další 500kusovou partii na sklad. Ačkoliv MNO těžké kulomety potřebovalo nejen pro útočnou vozbu, ale také jako výzbroj budovaných pevnostních objektů, povolilo zbrojovce v červnu 1935 jejich nabízení v zahraničí.

S jedním kulometem z první partie provedl VTLÚ trvanlivostní zkoušku, při níž zbraň absolvovala vystřelení 377 471 nábojů vz. 23 (s lehkou střelou o hmotnosti 10 g) a 217 520 nábojů s nově zavedenou těžkou střelou vz. 34 (s hmotností 12,8 g). Pouzdro zbraně, vyrobené z výkovku Škodových závodů z oceli TEM prasklo po 310 000 ranách, zatímco pouzdro ze stejného materiálu z Poldiny Huti vydrželo 578 000 ran. Přes vyšší životnost pouzdra druhého dodavatele zůstalo po rozboru situace u dodávek od Škodovky. Po dohodě s VTLÚ se zbrojovka zavázala v případě prasknutí pouzdra dodat MNO bezplatně nové.

Na základě zkušeností ze zkoušek a z výroby sestavila v polovině června 1936 komise složená ze zástupců VTLÚ, ZTÚ (Zbrojně technického úřadu) a konstruktérů Václava Holka, ing. Františka Holka, Miloslava Rolčíka seznam definitivních úprav kulometu vz. 35, jež finální konstrukci poznamenaly do té míry, že komise navrhla změnit jejich označení na vzor 37. To se však netýkalo rozpracovaných 510 kulometů, ty měly odpovídat provedení z první dodané partie. Další objednávky na těžké kulomety, jež zbrojovka dostala, se již týkaly definitivního vzoru 37.

Kulomet vz. 35, stejně jako následující vzor 37, fungoval na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů na píst. Přesto neměl pevnou hlaveň – ta vykonávala společně s uzamykacím pouzdrem a závěrem během funkčního cyklu pohyb vzad na dráze 25 mm, což pomáhalo absorbovat část zpětnorázové energie vzniklé impulzem výstřelu. Ve spodní části hlavně byla v otočném lůžku zavěšena plynová trubice s dvoustupňovým regulátorem odběru tlaku plynů.

Hlaveň, uložená v prstencovém plášti, měla v zadní části otočnou rukojeť, sloužící nejen k uzamčení hlavně s uzamykacím pouzdrem, ale také k rychlé výměně při delší střelbě. V zadní části pouzdra kulometu se nacházel otočně zavěšený zpomalovač kadence s nárazníkovou pružinou, jenž umožňoval volbu teoretické rychlosti mezi 500 ranami a 750 ranami za minutu. Natočením do horizontální polohy se zkrátila dráha závěru, a tím také kadence zbraně.

Sklopný rámec hledí, umístěný na příklopu pouzdra, měl na levé straně stupnici pro střelbu s náboji vz. 23 označenou písmenem L, na pravé straně, značené písmenem T, pro náboje s těžkou střelou vz. 34. Kromě toho měl kulomet v průzoru na pravé straně podávacího stolu pomocná pevná mířidla, jež pozdější vzor 37 postrádal.

Charakteristickým znakem kulometu vz. 35, kromě šikmého tvaru zadní části příklopu pouzdra a odlišného uložení vratného systému, byly kruhové nálitky na postranicích pouzdra, sloužící k upevnění v kulové lafetě. Spoušťový mechanismus s postranními sklopnými řídítky měl otočnou tlačítkovou spoušť pro oba režimy střelby, střední poloha spouště zbraň zajišťovala.

Čtyřnohý podstavec, zavedený a značený nikoliv jakožto vzor 35, nýbrž vz. 37, umožňoval nastavení zbraně do palebné výšky 340, 560 a 680 mm, v protiletecké konfiguraci 1400–1600 mm s možností elevace až 85o.

Na sklonku roku 1936 zpracoval VTLÚ souhrnné zprávy pro výzbrojní komisi, jež 29. ledna 1937 schválila k zavedení do výzbroje kulomet vz. 35, kulomet vz. 37 a podstavec vz. 37. Plný počet kulometů vz. 35 se ale ve výzbroji čs. armády dlouho neohřál. Již počátkem roku 1937 zapůjčilo MNO zbrojovce 287 kusů pro dodávku do Rumunska s tím, že je nahradí novým vzorem 37. Pro útočnou vozbu, z jejíž evidence je MNO odebralo, z toho plynuly především vyhlídky na dodávky nových vzorů 37, a tím i sjednocení výzbroje.

Hlavní štáb také na podzim 1937 rozhodl vyměnit postupně v tancích všechny kulomety vz. 35 za nový vzor a rekonstruovat lafety vz. 35 na vz. 37.

O kulomety vz. 35 nemělo zájem ani Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), a tak MNO vítalo každou možnost předat starší kulomety zbrojovce na export a dostat za ně nové. Část kulometů prodala zbrojovka do Číny, takže na sklonku roku 1938 evidovalo MNO již jen 420 kulometů vz. 35 s kulovými lafetami a navrhovalo je k odprodeji za podmínky, že budou současně vyměněny v tancích za kulomety vz. 37. Doplňme, že k 18. březnu 1939 evidovalo MNO celkem 420 kulometů vz. 35, z toho na Slovensku zůstalo 116 kusů. S březnovou okupací zbylé části Československa se tak uzavřela poměrně krátká kapitola prvního sériově vyráběného těžkého kulometu domácí konstrukce.

Exemplář s číslem VZ 55 207 z předváděcí vzorkové řady získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s. Brno.

 

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1107 mm

Délka hlavně: 672,6 mm (včetně tlumiče plamene: 733 mm)

Délka záměrné: 781 mm

Hmotnost: 18590 g

Hmotnost podstavce vz. 37: 19 200 g

Teoretická kadence: 550 nebo 750 ran/min.

 

Jan Skramoušský

 

 

Aktuálně



Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

29. 03. 2024
U příležitosti 25. výročí vstupu České republiky do NATO se studenti středních…
Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…