Třetí letošní číslo Historie a vojenství: odsun Sovětů i smrt leteckého esa

Jádrem třetího letošního čísla čtvrtletníku Historie a vojenství je materiál věnovaný odsunu sovětských vojsk z Československa v letech 1989-1991, portrét německého leteckého esa Ericha Leieho a článek zabývající se výnosem císařovny Marie Terezie, na jehož základě mohli vojenští důstojníci požádat po stanovené době služby o povýšení do šlechtického stavu.

+13

Autorem textu Odsun sovětských vojsk z Československa 1989–1991 je Pavel Minařík, v čísle 3/2021 Historie a vojenství je zveřejněna jeho první část. Autor zde o plánech týkajících se odsunu sovětských vojáků píše:

„Urychlený odsun sovětských vojsk se stal jedním z nejdůležitějších úkolů řešených v polistopadové čs. zahraniční politice a jeho realizace byla považována za nezbytný předpoklad k úplnému obnovení státní suverenity a svrchovanosti. Již 3. prosince 1989 označila čs. vláda vojenskou intervenci z 21. srpna 1968 za porušení norem ve vztazích mezi suverénními státy a navrhla sovětské vládě jednat o odsunu vojsk. Následujícího dne bylo během jednání vedoucích představitelů obou zemí v Moskvě vydáno prohlášení, že vpád sovětských vojsk do Československa představoval zásah do vnitřních záležitostí a je třeba řešit jejich odchod.

Čs. zástupci na základě pokynu prezidenta Václava Havla prosazovali horizont jednoho roku, přičemž do konce května 1990 mělo být odsunuto 30 až 50 % vojsk, protože v Československu se na 8.–9. června připravovaly parlamentní volby. Sovětská strana naopak požadovala lhůtu 20 až 24 měsíců, případně i 29 měsíců. Přestala však spojovat odjezd vojsk s celoevropským odzbrojovacím procesem a souhlasila s etapovitým odchodem. Pro odsun 73 500 osob, včetně výzbroje a materiálních zásob, kalkulovala s potřebou 62 300 vagonů (z toho 2 400 cisteren), což představovalo 1 780 vlaků.

Pro 1. etapu, zahrnující rok 1990, navrhovala odjezd 60 % osob, techniky a materiálu. Během roku 1991, což měla být 2. etapa, chtěla odsunout zbytek. Značná část jednání byla následně věnována kalkulacím celkových počtů transportů, nutných k odjezdu sovětských vojsk, a kapacitním možnostem čs.-sovětského hraničního překládkového prostoru. Požadované množství transportů bylo nakonec sníženo na 1 600 za předpokladu odjezdu 12 500 automobilů po vlastní ose. Bylo naprosto zjevné, že sovětská strana za technickými problémy skrývala nepřipravenost k přijetí vojsk a rodin na území SSSR.“

Jiří Rajlich je autorem článku Smrt komodora, portrétu major Ericha Leieho (1916–1945), který byl uznávaným a mnohokrát vyznamenaným stíhacím esem několika front druhé světové války. Hodnostně i funkčně patřil k nejvyšším důstojníkům německé Luftwaffe, kteří v posledním válečném roce padli při leteckých operacích z českého území. Z české perspektivy je zajímavý i tím, že v první polovině války bojoval na západní frontě, kde byli jeho protivníky rovněž českoslovenští stíhači.

Svou kariéru stíhacího pilota, která skončila až na sklonku války v utkání se sovětskými stíhači, zahájil ještě před jejím vypuknutím jako mladý poručík, k prvoliniové jednotce byl odeslán v roce 1940. Svého prvního soupeře, britský Blenheim, sestřelil krátce po zahájení západního tažení, 14. 5. 1940 v okolí Sedanu. Zasažen jeho palubním střelcem však musel svůj Bf 109E-1 sám opustit na padáku. Po střetech nad Británii už měl koncem roku 1940 na kontě 10 sestřelů, několikrát se také utkal s čs. stíhači v RAF, což pak kontinuálně pokračovalo i v následujících skoro dvou letech. Řadu dalších protivníků sestřelil v průběhu spojenecké non-stop ofenzivy, zahájené počátkem roku 1941.

„O tom, že žádné stromy nerostou do nebe,“ píše Jiří Rajlich, „se ovšem sám mohl dobře přesvědčit 19. 8. 1942 ve velkém leteckém utkání nad Dieppe, v jehož okolí toho dne probíhala kombinovaná spojenecká operace Jubilee. V této největší letecké bitvě roku sice sestřelil svého v pořadí již 43. soupeře, ale pak jej dostihly jiné Spitfiry, jejichž piloti měli také dobrou mušku. Zraněný Leie byl rád, že svůj Fw 190 A-3 dokázal ještě včas opustit na padáku jihozápadně od Abbeville.“

V roce 1943 byl Leie přeložen na východní frontu a během bojů o Kyjev hlásil v listopadu 1943 svůj již 100. sestřel.

„Znovu byl sestřelen, tentokráte sovětskými stíhači, dokonce nad nepřátelským územím, v průběhu mohutné sovětské ofenzivy v Bělorusku 6. 7. 1944. Z hořícího stroje se opět zachránil na padáku, který jej k jeho štěstí zanesl nad vlastní linie. Po dosažení 117. sestřelu byl ze své poslední základny odvolán a přemístěn na západní bojiště. Poslední čtyři úspěchy získal při operacích z Dolního Benešova mezi 20. 2. a 7. 3. 1945, v posledních třech týdnech života, všechny nad polskou částí Těšínska, v blízkosti čs. hranic. Při poslední akci 7. 3. 1945 se mu podařilo nejprve sestřelit svého 120. soupeře, ale se svou 121. obětí se následně srazil a jeho seskok padákem z výšky pouhých 60 metrů skončil smrtí. Za války vykonal více než 500 bojových letů a ze 121 oficiálně přiznaných sestřelů jich získal 43 na západním a 78 na východním bojišti (kde mu padlo za oběť mj. 31 Šturmoviků).“

Jan Županič se ve studii Proměny vojenské šlechty habsburské monarchie vrací do období vlády Marie Terezie (panovala 1740-1780). Její výnos z ledna roku 1757 byl největším specifikem šlechtického systému habsburského mocnářství – na jeho základě mohli důstojníci požádat po třicetileté službě a účasti na válečném tažení o povýšení do šlechtického stavu. Šlo o privilegium rozsahu tak mimořádného, že se s podobným nesetkáme v žádné evropské monarchii.

Županič význam tohoto nařízení ve svém textu shrnuje: „Systematizované šlechtictví důstojníků představovalo po více než 160 let jeden z tradičních symbolů šlechtické politiky habsburské monarchie. Jeho zavedení roku 1757 bylo součástí reformní osvícenské politiky Marie Terezie, jež usilovala o posílení postavení koruny v reformované armádě a zajištění dostatečného počtu kvalifikovaných a schopných důstojníků. Ti byli většinou měšťanského či venkovského původu a nabídka nobilitace samozřejmě představovala jinak těžko dosažitelnou metu. Jinak řečeno, reformovaná armáda nabídla těmto jedincům takovou vizi společenského vzestupu, že učinila vojenskou službu přitažlivou pro osoby, jež dosud neměly příležitost vyniknout. Žold sice nebyl vysoký, náhradou se však důstojníkům nabízela vysoká prestiž. I když byla v důsledku revoluce a přijetí ústavy roku 1848 vyhlášena rovnost před zákonem a dosavadní stavovská společnost zanikla, nárok důstojníků na šlechtický titul zůstal zachován, a to zejména proto, že velká část důstojnického sboru považovala tuto výsadu za jeden ze symbolů svého stavu.“

Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu Praha pak navazuje na svoji stať v předchozím vydání Historie a vojenství 2/2021, a to v podobě druhé části materiálu Obrněné vlaky v Pražském povstání. Článek doprovází také tabulky obsahující seznam členů posádek jednotlivých vlaků.

Pavel Kreisinger a Milan Vyhlídal jsou autory textu Paul Soppa, budoucí velitel pankrácké věznice gestapa, v hledáčku československých meziválečných bezpečnostních složek. Věnují se v něm Paulu Soppovi (1905-1947), jehož jméno patří mezi ta, která současníkům naháněla hrůzu. Coby vedoucí vězeňský správce policejní věznice pražské řídicí úřadovny gestapa na Pankráci během nacistické okupace představoval jeden z výrazných symbolů potírání české rezistence.

Autoři píší: „Soppa se stal nedílnou součástí nacistické bezpečnostní mašinerie navzdory jisté intelektuální nedostatečnosti. Jakožto bývalý zelinář a cirkusový zápasník bezesporu neoplýval velkými mentálními schopnostmi, jeho „přednosti“ bychom však našli jinde. Soppovu fyzickou sílu, nulovou míru empatie a naprostou oddanost NSDAP využili jeho nadřízení především pro práci v nacistických žalářích. V hodnosti SS-Untersturmführera měl mimo výše zmíněné věznice gestapa na Pankráci ve své pravomoci ještě věznici gestapa na Karlově náměstí v Praze a dočasně také pobočku vězeňského oddělení německé tajné policie v terezínské Malé pevnosti.“

Po válce se Paulu Soppovi podařilo před československou spravedlností uprchnout, naštěstí jen dočasně. V poválečném Německu byl posléze dopaden a v roce 1947 v pankrácké věznici – které za doby protektorátu prakticky neomezeně vládl – popraven.

Závěr čísla 3/2021 Historie a vojenství obstarávají kratší informační články, recenze a sdělení, materiály věnované muzejní činnosti atd.

Časopis Historie a vojenství vydává Vojenský historický ústav Praha, číslo 3/2021 v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích.

RED