Vojenská i propagandistická role Varšavské smlouvy

Čtrnáctého května 1955 vznikla vojenskopolitická aliance Varšavská smlouva. O souvislostech jejího vzniku a další existenci píše ve svém textu historik VHÚ Jaroslav Láník.

Na začlenění Spolkové republiky Německo do Severoatlantické aliance reagoval Sovětský svaz vytvořením vlastní vojenskopolitické organizace. Ve Varšavě dne 14. května 1955 podepsali představitelé Sovětského svazu, Albánské lidové republiky, Bulharské lidové republiky, Československé republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky a Rumunské lidové republiky Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci.

Založení Varšavské smlouvy bylo především propagandistickým aktem a neznamenalo žádnou změnu v poměru sil v Evropě. Varšavská smlouva sloužila od počátku především jako nástroj k prosazování sovětské zahraniční politiky, jejímž cílem bylo dosažení a udržení vojenské, politické a hospodářské převahy nad západními demokraciemi.

Na podzim roku 1954 se přijetím tzv. Pařížských dohod završil dlouhodobý proces vytváření multilaterálního regionálního bezpečnostního paktu západních zemí. Na jejich základě byla Spolková republika Německo uznána za suverénní stát a přizvána k připojení k NATO včetně zapojení do vojenských struktur. Vzhledem k hrozbě ze strany Sovětského svazu a jeho převahy v konvenčních zbraních se ukázalo být začlenění ekonomického a vojenského potenciálu SRN do západních struktur jako nezbytné. Významnou roli sehrála v úvahách stratégů NATO i hloubka jejího území. Členem NATO se SRN stala 9. května 1955.

Sovětský svaz se snažil tomuto vývoji do poslední chvíle zabránit. Jeho představitelé si byli velmi dobře vědomi, že posílení NATO bude znamenat počátek konce sovětské vojenské převahy v Evropě a také konec sovětských snah o sjednocení Německa pod svým vlivem. Nezanedbatelná byla i skutečnost, že po začlenění SRN do NATO budou spolu obě politicko-vojenská uskupení bezprostředně sousedit, což povede k zvýšení napětí v Evropě.

Na konec listopadu 1954 proto SSSR svolal konferenci evropských zemí k zajištění míru v Evropě, které se však zúčastnily pouze státy sovětského bloku. Konference tak jednoznačně prokázala prohlubující se izolaci SSSR a jeho satelitů. SSSR tak začal připravovat založení vlastního vojenskopolitického paktu.

Varšavská smlouva prohloubila politické a vojenské rozdělení Evropy, s odvoláním na „německou hrozbu“ legitimizovala trvalý pobyt sovětských vojsk na území některých členských států. Potvrdila naprostou závislost satelitů a dala jí institucionální charakter. V době svého vzniku se však především stala předmětem licitace. Sovětský svaz byl ochoten Varšavskou smlouvu rozpustit výměnou za obdobné kroky, které by podnikly západní země.

Vojenské síly Varšavské smlouvy v 70. a 80. letech minulého století svou mohutností, moderní výzbrojí i bojovou připraveností prověřovanou na velkých společných cvičeních spolu s doktrínou preferující útočnou činnost vzbuzovaly v západních demokraciích respekt i oprávněné obavy. V polovině 80. let dosáhl její vojenský potenciál svého vrcholu. Svědčil o tom počet ozbrojených sil, množství vyrobených zbraní a vysoká úroveň a intenzita výcviku.

Současně se však výrazně horšila ekonomická situace členských států v důsledku obrovských výdajů na zbrojení, neboť Varšavská smlouva reagovala na rozmístění amerických raket středního doletu v Evropě nejen umístěním vlastních jaderných nosičů na území členských států, ale i dalším rozvojem konvenčních sil.

Krize vedla k jednáním o posílení politické struktury na úkor vojenských a vytvoření mechanismu pro kontakty s NATO. Ani ty však nezabránily faktické dezintegrace paktu, k níž docházelo na konci 80. let minulého století rychlým tempem. Dnem 31. března 1991 pozbyly platnost vojenské dohody a zanikly vojenské struktury paktu. Varšavská smlouva byla posléze k 1. červenci 1991 rozpuštěna.

Jaroslav Láník