Vyvraždění rodiny Romanovů

První světová válka přinesla masivní otřes světové civilizaci a její následky byly strašlivé. Znamenala záhubu milionů lidských bytostí, hospodářské zpustošení i morální kolaps. Smetla staleté monarchie a její následky dodnes ovlivňují mezinárodněpolitickou situaci ve světě. Jednu z nejkrvavějších podob nabralo zhroucení dosavadního politického uspořádání v Rusku.

+3

Ruské impérium procházelo v těsně předválečných letech fází hospodářského vzestupu a modernizace. Obavy z případného růstu ruské moci vedly Německo k rozpoutání první světové války pod záminkou odvety za zavraždění rakousko-uherského následníka Františka Ferdinanda D’Este. Sebevědomé Rusko poskytlo zpočátku podporu svému Srbskému spojenci, zaostalá ruská říše se ale s prodlužující se válkou stále více morálně vyčerpávala.

Podezření, že carovo proněmecky naladěné okolí sabotuje ruské válečné úsilí, vedlo nakonec ruské občanské strany v únoru (březnu) 1917 k revoluci, po které car odstoupil. Z cara Nikolaje II. se tak stal občan Nikolaj Romanov. Vlády se ujala prozatímní vláda, která měla vést Rusko do té doby, než Ústavodárné shromáždění určí definitivně podobu politického systému ruského státu.

Byť to bylo málo pravděpodobné, ve hře stále zůstávala možnost, že Rusko se stane konstituční monarchií. Na druhou stranu se prozatímní vláda pokusila obvinit bývalého cara z vlastizrady, ale žádný reálný důvod pro obvinění nenašla.

Rodinu Romanovů prozatímní vláda internovala v Tobolsku na Sibiři. Svým nešťastným rozkazem č. 1, kterým zavedla v armádě systém volených výborů, ovšem podkopala základy své moci v armádě, což se jí nakonec v době probíhající války stalo osudné. Německo využilo nejextrémnější postavu na ruské politické scéně, Vladimíra Uljanova-Lenina, toužícího po světové revoluci a své světovládě, poskytlo mu možnost navrátit se ze švýcarského exilu do Ruska přes německé území a masivně financovalo jeho stranu bolševiků. Ta, právě díky umožnění politické agitace ve vojsku prozatímní vládou, podlomila bojeschopnost ruské armády.

Ruská letní ofenzíva v Haliči v roce 1917 skončila fiaskem a útěkem na předválečné ruské hranice. Lenin se zmocnil vlády převratem v říjnu (listopadu) 1917. Okamžitě uzavřel příměří s Centrálními mocnostmi. Nechal sice ještě v prosinci 1917 proběhnout volby do Ústavodárného shromáždění, které bolševici sice prohráli, ale 19. ledna 1918 tento první legitimní a demokraticky ustanovený parlament v ruských dějinách Lenin rozehnal. Země se propadla do občanské války, která trvala do roku 1922 a přinesla Rusku další devastaci.

Na jaře 1918 nechala Leninova vláda převézt Nikolaje Romanova se ženou a dětmi z Tobolska do Jekatěrinburku. Sestru jeho ženy se skupinou dalších příbuzných bolševici internovali v Alapajevsku a Michail Romanov, bratr Nikolaje, byl držen v Permu. Již 16. června 1918 bolševici zavraždili Michaila Romanova. V noci ze 16. na 17. červenec bolševici postříleli internované v Jekatěrinburku, včetně malých dětí. Zavražděni byli Nikolaj, jeho manželka Alexandra, jejich pět dětí (Olga, Taťána, Marie, Anastázie a Alexej) a lidé z jejich doprovodu, lékař Evžen Botkin, služebná Anna Demidová, Alexej Trupp a Ivan Charitonov. Těla obětí odvezli vrazi ke staré, nepoužívané šachtě za městem, kde je zničili kyselinou.

V noci ze 17. na 18. červenec se stejný scénář opakoval v Alapajevsku. Zde bolševici zavraždili Nikolajovu sestru Jelizavetu Fjodorovnu, její tajemnici, řeholnici Varvaru Jakovlevovou, Sergej Michajloviče a jeho tajemníka Fjodora Remeze a příbuzné Romanových Ivana Konstantinoviče, Konstantina Konstantinoviče, Igora Konstantinovič a Vladimira Pavloviče Palei. Rozdíl byl v tom, že internované nejprve odvezli k šachtě, do které je svrhli a poté do ní naházeli granáty.

Důvodem brutální genocidy jedné rodiny byla paranoidní Leninova obava z možné restaurace monarchie a ohrožení vlastního mocenského postavení, pokud by přežil byť i jediný příbuzný posledního cara.

Po osvobození Jekatěrinburku od bolševiků 25. července 1918 československými a ruskými vojsky, zahájily ruské úřady vyšetřování vražd. Zpočátku jej vedl vyšetřující soudce Nametkin, kterého již 7. srpna nahradil vyšetřující soudce Sergějev. V listopadu 1918 provedl na osvobozeném území převrat admirál Kolčak. Ten v únoru 1919 pověřil vyšetřováním vyšetřujícího soudce pro zvlášť důležité případy při Omském soudu N. A. Sokolova.

Po porážce protibolševických ruských vojsk se stalo iluzorním, že by se vrahy rodiny Romanovů podařilo pohnat před soud, zvláště když stopy vedly do nejvyšších pater Leninovy vlády i k Leninovi samotnému.

N. A. Sokolov odešel do exilu ve Francii, kde v roce 1924 vydal výsledky svého vyšetřování tiskem, pod názvem Soudní vyšetřování vraždy ruské císařské rodiny. V roce 1925 vyšla jeho kniha v Berlíně rusky pod zkráceným názvem Vražda carské rodiny a v roce 1926 také v Praze česky pod názvem Zavraždění carské rodiny.

Tomáš Jakl