Zhroucení soluňské fronty

V polovině září 1918 začala na soluňské frontě vítězná ofenziva dohodových států, jež ve svém konečném důsledku znamenala zásadní otřes uvnitř bloku Ústředních mocností a výrazně urychlila konec první světové války.

Soluňská fronta, na níž proti sobě stály na jedné straně vojska Francie, Velké Británie, Srbska a vojska Bulharska, Německa a Rakousko-Uherska na straně druhé, byla dlouho považována za periferní válčiště, kde od roku 1917 nedošlo k žádným větším územním ziskům na obou stranách konfliktu. Nic na tom nezměnily ani dvě dohodové ofenzivy v březnu a květnu, ani vstup Řecka do války na straně Dohody v červnu 1917.

Situace se zde začala měnit až v roce 1918, kdy se poměr sil začal dramaticky posouvat na stranu Dohody, neboť většina německých jednotek byla přesunuta na západní frontu a hlavní tíhu boje nesla již notně vyčerpaná bulharská armáda. Dohodové státy naproti tomu v této oblasti svou pozici posilovaly a v létě 1918 již disponovaly značnou početní převahou 27 pěších divizí a jedné jízdní (z toho bylo 8 divizí francouzských, 4 britské, 7 srbských, 8 řeckých a 1 italská) proti 15 pěším divizím a jedné jízdní na straně Ústředních mocností (z toho bylo 13 divizí bulharských, 2 rakousko-uherské, a 1 německá). Navíc se zde stal v polovině července vrchním velitelem francouzský generál Franchet d’Espèrey, jenž se netajil úmyslem rozhodnout novým energickým útokem o vítězství nejen na soluňské frontě, ale i v celé válce. Od svého příchodu vše pečlivě připravoval na novou ofenzivu, k níž obdržel souhlas 10. září. Dle plánu, který připravil společně s vrchním velením srbské armády, mělo být hlavním cílem prolomení fronty ve směru na Skopje, rozdělení armády Ústředních mocností ve dví a přerušení jejího spojení s Rakousko-Uherskem.

Boje se rozhořely 15. září, kdy po dělostřelecké přípravě zaútočily srbské armády ve směru na Dobro Polje, ve stejný den přešla do útoku také francouzská Orientální armáda ve východní Pelagonii ve směru na Prilep a francouzské a řecké divize na pravém břehu řeky Vardar. Den nato se k nim přidaly i britské jednotky u Dorjanského jezera a řecké jednotky východně od něj přes řeku Strumu.

Již první den se setkal s úspěchem. Spojeneckým jednotkám se podařilo prolomit frontu, a zatímco se vyčerpaní a demoralizovaní Bulhaři hromadně vzdávali a prchali z bojiště, jejich protivníci postupovali dále na sever. U Dorjanského jezera se sice povedlo postup dohodových vojsk zastavit, ale když se srbské divize 21. září probily do Vardarského údolí, zhroucení fronty bylo nevyhnutelné. Bulharsko již 30. září uzavřelo se státy Dohody příměří, kvůli němuž se Německo a Rakousko-Uhersko ocitly na Balkáně v kritické situaci: jejich divize již nedokázaly další nápor zadržet a rychle ustupovaly před srbskými armádami na sever, čímž byla bezprostředně ohrožena jižní hranice Uher. Navíc – protože Bulharsko povolilo vojenské operace na svém území – další dohodový postup znamenal i oslabení jejich pozic v Rumunsku, které již v říjnu opět vstoupilo do války na straně Dohody. Zhroucení Bulharska a soluňské fronty odřízlo od Ústředních mocností i dalšího spojence, Turecko, jehož postavení se také začalo rapidně zhoršovat. Německo a Rakousko-Uhersko tak přišly o spojence a smyčka kolem nich se začala nenávratně stahovat. Přesto byl potřeba ještě více než měsíc bojů, než válka konečně skončila.

Petr Matějček