Nové pěchotní zbraně aneb Z historie samopalu (2. díl)

V předchozí části tohoto materiálu jsme vám přinesli podrobný popis a historii vůbec prvního samopalu, který se objevil během první světové války. Šlo o italskou zbraň Villar Perosa M 1915. Skutečným pravzorem samopalů se však stala zbraň německého konstruktéra Huga Schmeissera (1884–1953), technického vedoucího zbrojní továrny Theodora Bergmanna. Jednalo se o zbraň Bergmann MP 18,I.

 

První část textu věnovanou samopalu Villar Perosa M 1915 naleznete ZDE.

 

Samopal Bergmann MP 18,I

Pro továrnu Theodora Bergmanna pracoval také Schmeisserův otec Louis a zkonstruoval zde v devadesátých letech 19. století řadu samonabíjecích pistolí, jež nesou Bergmannovo jméno. Theodor Bergmann vlastnil především železárny v Gaggenau (Eisenwerke Gaggenau), ale také zbrojní dílny v Suhlu (Waffenbau Suhl), kde se v průběhu první světové války vyráběly těžké a lehké kulomety Bergmann MG 15 včetně jejich leteckých variant MG 15 n. A.

Snaha najít lehkou automatickou zbraň, umožňující německým útočným praporům efektivní dobývání zákopových linií během útočných operací, přivedla puškovou zkušební komisi (Gewehr-Prüfungskommission – G. P. K.) k vyzkoušení upravených pistolí Mauser C 96/1912 a dělostřeleckých modelů pistole Parabellum P.08. Výsledky nebyly přespříliš uspokojivé, takže pozornost komise se v roce 1915 obrátila ke koncepci malé automatické karabiny, zařízené na pistolový náboj 9 mm Parabellum (Pistolenpatrone 08). Na přelomu let 1915–1916 vytvořil Hugo Schmeisser prototyp karabiny, u níž použil k zásobování bubnový zásobník T. M. 08 (Trommel Magazin 08) na 32 nábojů, zavedený u dělostřeleckých modelů pistole Parabellum 08. Konstruktérem nezvyklého zásobníku, připomínajícího šnekovou ulitu, byl Friedrich Blume, jenž na něj obdržel 15. srpna 1915 německý říšský patent č. 302 455, za nímž následovaly ještě další patenty s čísly 300 674, 305 074 a 305 564. Komplikovaná konstrukce zásobníku se spirálovým uložením nábojů v bubnové schránce a jejich přechodem do schránkového vyústění neumožňovala jeho naplnění bez pomoci pákové plničky.

Schmeisserovu konstrukci nechala firma patentovat, jak jinak, než na jméno majitele firmy, Theodora Bergmanna. První patent, postihující základní koncepci zbraně, byl přihlášen k ochraně 30. prosince 1917 a nesl číslo 319 035. Dodatkový patent s číslem 334 450, podchycující způsob uložení pouzdra závěru v pažbě, přihlásila firma 26. dubna 1918.

V průběhu roku 1917 novou zbraň G. P. K. zkoušela a výsledky vyvolávaly značný optimismus. Proto také továrna získala koncem roku objednávku na 50 000 kusů s tím, že jimi budou vyzbrojeni všichni důstojníci, poddůstojníci a každý desátý vojín pěšího útvaru. Zbraň měla původně označení Maschinenpistole 18, později byla přeznačena na MP 18,I. První kusy se dostaly k útvarům, zejména k útočným oddílům (Sturmtruppen) až v druhé polovině roku 1918, kdy se válka chýlila ke konci. Na každou rotu pěchoty připadlo šest samopalů, jejichž obsluha tvořila zvláštní oddíl. K obsluze každé zbraně byli určeni dva vojíni: střelec a nosič, vybavení brašnou, do níž se vešlo šest bubnových zásobníků. Brašna měla navíc ještě dvě schránky obsahující 48 balení po 16 nábojích.

Do ukončení války a uzavření příměří v listopadu 1918 se k jednotkám dostalo okolo 10 000 samopalů, ale jejich bojové nasazení trvalo jen krátce. S porážkou Německa jejich výroba ihned neskončila a do roku 1920 vyrobila firma Theodor Bergmann 35 000 kusů. Na základě podmínek Versailleské smlouvy nesmělo poražené Německo vyrábět automatické zbraně a jejich počet v Reichswehru byl limitován.

V roce 1920 došlo k částečnému uvolnění restrikcí ohledně výzbroje, avšak zbraně, jimiž Reichswehr disponoval, musely být dodatečně označeny uvedeným letopočtem. Řada zbraní tak nese doplňkové označení, jež napovídá, že byly součástí poválečné německé výzbroje. Firma C. G. Haenel v Suhlu rovněž adaptovala původní zbraně na nový, patentovaný schránkový zásobník s kapacitou 20 a 32 nábojů a jednořadovým vyústěním. Adaptace spočívala především ve výměně zásobníkové šachty s osou kolmou na osu zbraně.

Válečná a poválečná historie samopalů Bergmann MP 18,I není dosud podrobně zmapována. Kromě základních otázek, týkajících se přesného počtu operačně nasazených zbraní do ukončení války v listopadu 1918 a celkového množství vyrobených kusů, vyvolávají otazníky rovněž dva dosud známé exempláře, zařízené pro střelbu v obou režimech. Od sériového provedení se při zběžném pohledu odlišují především dvěma spouštěmi, z nichž přední je určena pro střelbu jednotlivými ranami a druhá pro střelbu dávkami. Konstrukce závěru je stejná jako u standardního provedení, avšak úderník má delší tělo, zakončené zvětšeným průměrem.

Závěrový mechanismus ovládá shodná vratná pružina, ale vzhledem k uspořádání střílí zbraň z uzavřeného závěru. Úderník zůstává po každém funkčním cyklu zachycen v zadní poloze, poté již není závěr pod tlakem vratné pružiny a k jeho dopřednému pohybu slouží odpružená vačka, uložená v přední části spušťadla. Dosud není jasné, zda úprava pro střelbu v obou režimech vznikla v posledních válečných měsících v důsledku praktických poznatků z frontového nasazení, či zda se jednalo o poválečný experiment. Vzhledem k výrobnímu číslu zbraně 50 008 ve sbírkách WTS (Wehrtechnische Studiensammlungen) Koblenz lze usuzovat, že úprava vznikla až po skončení Velké války. Exemplář ze sbírek VHÚ nese výrobní číslo 2.

 

Konstrukce

Zbraň fungovala na principu impulzu vývinu rány s tlakem plynů na dno nábojnice a dynamickým závěrem. Válcové pouzdro závěru přecházelo v přední části v ochranný plášť, v němž byla uložena hlaveň. Plášť umožňoval nejen cirkulaci vzduchu, a tedy chlazení hlavně, ale především chránil střelce před popálením. Závorník s hmotností 685 gramů (včetně úderníku) společně s poměrně dlouhou dráhou závěru zajišťoval kadenci v rozsahu od 400 do 450 ran za minutu. Zbraň střílela z otevřeného závěru, takže před prvním výstřelem musel střelec natáhnout závěr vzad, až zůstal zachycen za ozub spoušťové páky.

Spoušťový mechanismus nebyl vybaven přerušovačem, takže střelba jednotlivými ranami stála a padala s výcvikem střelce. Jediný pojistný prvek představoval boční výřez drážky pro vedení napínací rukojeti. Při jejím zaklesnutí do výřezu byla zbraň zajištěna, jelikož závorník nedržel ozub spoušťové páky. Způsob zajištění přihlásil k patentové ochraně Hugo Schmeisser až v listopadu 1920 a získal na něj patent č. 351 621. Tento systém převzala řada dalších samopalů, jelikož se jednalo o jednoduché, výrobně nenáročné řešení. Mířidla zbraně měla jednoduché dvouplátkové překlopné hledí, stavitelné na 100 a 200 metrů, plně dostačujícím možnostem mířené střelby s pistolovým nábojem.

Na rozdíl od italského samopalu se německý Bergmann rozebíral poměrně snadno. V uzávěře pouzdra závěru byla uložena vodicí tyčinka vratné pružiny, spojená se západkou, jejíž ozub držel zadní konec pouzdra závěru v loži pažby. Stlačením západky palcem ruky se spojení uvolnilo a pouzdro bylo možné vyklopit směrem vzhůru. Pootočením uzávěry směrem doleva došlo k uvolnění spojení pouzdra s uzávěrou. Vytažení závorníku s úderníkem z pouzdra závěru již bylo snadné. Hlaveň, upevněná v plášti oběma svými konci, se pro potřeby běžné údržby nevyjímala. K jejímu vyčištění dostačoval běžný puškový vytěrák.

Přestože se samopaly Bergmann MP 18,I na bojištích objevily poměrně pozdě, jejich koncepce se stala základem poměrně dlouhé řady zbraní. Vývojové pokračování s označením MP 28,II již disponovalo mimo jiné přepínačem režimu střelby, jehož konstrukci přihlásil iHugo Schmeisser se svým bratrem Hansem již v roce 1921. Na rozdíl od většiny evropských států si v Německu samopaly udržely pozornost ozbrojených složek a jejich význam nebyl podceňován. V tomto směru řada států začínala v třicátých letech téměř na „zelené louce“ a zkušenosti s tímto typem střelecké zbraně teprve sbírala. Průběh druhé světové války již nenechal ohledně využití samopalů nikoho na pochybách.

 

Ráže: 9 mm Parabellum

Celková délka: 813 mm

Délka hlavně: 200 mm

Délka záměrné: 372 mm

Kapacita zásobníku: 32 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4180 g

Hmotnost prázdného zásobníku: 720 g

Teoretická kadence samostatné zbraně: 400–450 ran za min.

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha